Za Axela Fössra / Šedesátá druhá kapitola - Hugo

Ani zpráva o skonu Richarda VI. nezapůsobila na Huga d’Elzzbierppe takovým dojmem jako zvěst, že se regentem za Gnea Marcela Hulaimé stal právě Damon Hugo. Dokonale mu to zkazilo náladu, navzdory tomu, že už se více než měsíc radoval z novinky, že konečně po těch letech bude otcem. Na okamžik mu sice vrtalo hlavou, zda nemůže přeci jen dítě být zase Axelovo, ale rychle to zamítl. Na to se o něm dozvěděl příliš brzy. Všichni tři plní radosti zprávu následující ráno náležitě zapili a pak se kapitán Fössr vydal na cestu zpět do Ykkhó.

Huga ale nepřestala trápit ta věc s goi. Několikrát projel křížem krážem tu louku i okolí. Rostlina zmizela jen z toho úseku a navíc už tam teď znovu začínala rašit. Někdo ji evidentně záměrně vytrhal, Hugo o tom nepochyboval ani na okamžik. Nedalo mu ale spát to, k čemu ji asi někdo potřeboval. Určitě ne k léčení. Na to se hodily jen listy, zmizely ovšem celé rostlinky. A po zbytcích jako by se slehla zem. Často ho v noci budily děsivé sny. Goi mu připomněla Marii, travičku, kterou by si byl málem schopen vzít za manželku. Kolik jim jen udělala zlého! Před lety uprchla z žaláře a zmizela Bůh ví, kde… Jenže teď se vrátila. Do Hugových snů, ba spíše nočních můr. Nedávno se mu zdál sen, v němž jeho podvědomí spojilo dohromady obě změny, ztrátu goi a těhotenství Marie-Catherine. Zdálo se mu, že jeho manželka začala rodit, a přestože si to zprvu nedokázal vysvětlit, on u porodu nebyl. Snad se po smrti Theresy Hulaimé bál, kdo ví, každopádně jí nechal zavolat porodní bábu. Nějakým zázrakem stihla dokonce přijít včas. Zavřela se s jeho manželkou v komnatě, zatímco Hugo zůstal na chodbě, opíral se o zeď, přemýšlel o všeličems a trpělivě a pokorně čekal. Nechápal, jak to zvládá. Přes dřevěné dveře, nikterak masivní, k němu doléhaly výkřiky jeho ženy. „Pomoc! Hugo!“ volala. Statečně ji ignoroval. Považoval to za křik agonie porodu, proč by se bál, byla tam s ní ta porodní bába… Jeho přítomnost tam mohla těžko co změnit… Když opět začal vnímat, uvědomil si znepokojivou změnu. Jeho žena ztichla. Vyhrnul se ke dveřím s bušícím srdcem. Ksotva před nimi na okamžik zastavil, otevřely se mu před nosem. Na prahu stála porodní bába a uusmívala se. Z toho úsměvu Huga mrazilo. „Vůbec mi to není líto,“ pronesla se zářivým úsměvem. Hugo na ni zazíral. Srdce se mu málem zastavilo. Poznal v ní Marii, s krátkými zrzavými vlasy, úsměvem a… Hugo nevěřícně hleděl na místo, kde by měla mít oči. Marie tam totiž oči neměla. Měla tam dva kvítky goi.

S jekem se probudil, vyletěl z polštářů a objal sloupek postele. Pevně se ho držel, přejížděl po něm dlaněmi a bříšky prstů, aby se přesvědčil, že je to skutečnost a že už se z děsivého snu probudil. Přejel si dlaní počele. Pokožka zbrocená studeným potem se dotkla pokožky zbrocené studeným potem. Ztěžka oddechoval. I když věděl, že se mu to jen zdálo, nedalo mu to. Vstal a běžel za svou ženou. Ležela na lůžku a spala. Probudil ji, bylo mu jedno, že je teprve chvíle po půlnoci.

„Promiň,“ vydechl. „Potřeboval jsem… vědět, že jsi v pořádku.“

„Jsem,“ potvrdila zaraženě. „Hugo, co se vám stalo?“

„Nic. Byl to jen sen. Mně se nestalo nic.“ Pevně ji objal.

 

V polovině července přijel na návštěvu Axel Fössr, tentokrát v civilu. „Ale!“ přivítala ho pobaveně Marie-Catherine. „Co se stalo? Ta uniforma vám tak slušela…“

„To slýchám v jednom kuse,“ přikývl Švéd. „Ale já se v ní stejně pořád necítím, i po těch letech.“

„Tak pojď a dej si s námi ředěné víno a něco k zakousnutí,“ pozval ho Hugo vlídně.

„Rád.“

„A co je u tebe nového? Přeci jen jsme se řadu týdnů neviděli.“

Axel pokrčil rameny. „Mám další dvě děti,“ usmál se.

„Vskutku? S kým?“

„To neuhodnete, Hugo. S Livillou. Komornou hraběnky Tërrové.“

„To je ta snědá černovlasá baculatá žena s těma tmavýma hloupýma očima?“

„Ano, přesně ta,“ vzdychl Axel.

„No… to je úspěch,“ zabručel ironicky lékař.

„Hele, nech si to! Já ji nechtěl, chtěl jsem se přes ni dostat k hraběnce a… trochu se to zvrtlo. Petrus a Greta jsou jen… vedlejší produkt.“

Hugo vyprskl smíchy. „Promiň, mon ami, ale… těch vedlejších produktů už máš devatenáct, víš.“

„Když je vám tak do smíchu, půjčím je vaší ženě, může trénovat,“ ucedil zlomyslně Axel.

„Petrus…“ mumlala ona. „Zajímavé jméno.“

„Doslova jsem si ho vydupal. Ona chtěla Alfréda, ale… pohrozil jsem jí, že jestli tak chlapce pojmenuje, dám já dceři jméno Agneta, to zase nenávidí ona, neumí ho pořádně vyslovit. Tak nakonec máme taková dvě jména. Řeknu vám, Hugo, možná bylo snazší bojovat proti Švédům, než se hádat o jména dětí.“

„Mám nápad. Co takhle zavzpomínat na mládí a zase si spolu jen tak vyjet na koních?“ navrhl Hugo bodře.

Axel s Marie-Cahterine na něj pohlédli.

„Myslel jsem… jen já a Axel,“ omluvně se Hugo podíval na svou ženu.

„Jestli chcete být o samotě,“ na to nevzrušeně ona, „mohu se odebrat do svých komnat. Nemusíte odjíždět.“

„Ale kdeže,“ rychle se slova ujal Axel. „Pojedu rád. Ale Agrippina bude ještě unavená.“

„Jistě, půjčím ti nějakého jiného koně,“ usmál se Hugo.

„Díky, že jste vyprovokoval tu vyjížďku,“ řekl Axel Fössr, když cválali směrem na východ. Bylo překrásné léto, jen vzduch se ani nehnul a bylo horko a dusno. Typické úmorné léto v Gonách. Na modrém nebi se sem tam mihnul měkce šedý obláček. „Nevím, jak bych to navlékl sám.“

„Nechtěl jsem svou ženu vyhánět. Je teď náladová. Léto jí navíc nedělá dobře, když je teď těhotná.“

„To mnoha ženám,“ přikývl Axel. „Předpokládám, že jste slyšel o rozhodnutí rady ustanovit regentem generála Damona Hulaimé.“

„Ano. Jak to vypadá na ostrově Guille?“

„Zvítězili jsme ve velké bitvě o Öölle. Guillané navrhli příměří, ale osobně si myslím, že z toho bude docela slibný mír. Vítězstvím u Öölle jsme jim srazili hřebínek. Dohodlo se, že jim Guille necháme, ale to město jsme nevrátili. Bude to naše bašta na tom ostrově, záruka pro případ dalších nepokojů. Nevěřím, že je to konec. Ten rod je na to moc zpupný a hrdý. Ale aspoň na čas je klid, bylo už dost bojů. Také při příležitosti tohoto příměří se koná koncem července nebo začátkem srpna veliký bál.“

„Užij si ho,“ zabručel Hugo.

„Vás panovník nepozval?“

„Kdepak,“ zavrtěl hlavou on. „Nepochybuji, že se na mě stále hněvá.“

„Nebylo by to až tak překvapivé,“ podotkl Axel. „Myslel bych, že to pochopíte. Taky jste ztratil dítě.“

„Tak tohle na mě nezkoušej!“ zpražil ho zle lékař.

„Dobře, omlouvám se,“ zabručel Axel neochotně. „Tak o čem budeme mluvit?“

Hugo chvíli váhal, ale pak se mu svěřil se svým snem, respektive noční můrou. Axel klidně poslouchal a potřásl hlavou.

„Chápu. Ale má to vcelku snadné řešení, ne? Prostě u toho porodu budete vy osobně. Nebude to ostatně poprvé, že.“

„To nic nezaručí,“ namítl lékař sklesle. „Stát se může cokoli a kdykoli. Jsem lékařem dost dlouho a mám dost zkušeností na to, abych tohle věděl.“

„Měl byste to udělat. Věřte mi, vím to lépe než kdo jiný. Když… se mi stalo to s tou rukou,“ zdvihl zmrzačenou končetinu, „taky jsem pak měl smrtelnou hrůzu vzít do ruky pistoli.“

„Jak jsi to překonal?“ zeptal se živě on.

„Vlastně ani nevím. Dodnes se mi občas sevře žaludek. Ale… tehdy jsem prostě tu pistoli potřeboval a… přišlo to tak nějak samo. Najednou jsem ji držel a natahoval kohoutek.“

Za přátelského hovoru dojeli k Voňavému džbánu. Obsadili první volný stůl, který uviděli. Obsloužit je přišla Alexandra. Axel si ji se zájmem prohlížel. Hugo si toho dobře všiml a nepatrně se zamračil. „Pr, ta je moje,“ sykl, když dívka odešla pro víno.

„Opravdu? Já bych si nebyl tak jistý… Přeci jen, měl jsi ji zjevně už několikrát, kdežto já jsem tu dnes poprvé. A sám jsi mi totu přece doporučoval…“ zubil se vesele Švéd.

„To ano,“ vzdychl Hugo, ale nemínil se vzdát, „ovšem nedoporučoval jsem ti Alexandru.“

„Neřekl jsi žádné jméno,“ namítl obratně Axel.

„Ksakru, nevidíš, že ji chci? Proč nemůžeš mít její sestřenici? Jsou tu dvě holky, možná i tři, nevím, jak skončila její sestra.“

„A jsou to taky Röm?“

„Ne, jen ona.“

„Tak smůla. Mně se líbí Röm.“

„Zatraceně, to mně taky!“

„Ale já jsem tuhle ještě neměl,“ vrátil se k předchozímu argumentu Axel.

„A co kdybyste mě měli oba dva?“ navrhla smířlivě Alexandra a postavila před každého dva džbánky bílého vína, jak si objednali.

Podívali se po sobě. „To nakonec není tak zlý nápad,“ souhlasil pomalu Hugo.

„Ale kdo ji bude mít první?“ opáčil Axel. „Mimochodem, měl bych to být já, protože…“

„Pánové…“ pronesla významně ona.

Oba na sebe hleděli. Pak se Axelovy rty roztáhly do lišáckého úsměvu. „Hugo?“ zeptal se.

„Co? Já ji budu mít první, bez debaty!“ ohradil se. „Jsem šlechtic, když budu chtít, můžu jí to nařídit a ona musí poslechnout.“

„Je to žena,“ namítl mírně Axel.

„Pocházím z rodu červeného šípu, to nic neznamená?“ vyjel Hugo.

„Ale ona je žena…“ pronesl důrazně Axel Fössr. „A já dbám přání žen. Jinak bych nebyl tam, kde jsem dnes.“

Hugo musel chvíli uvažovat o jeho slovech, která se dala vykládat různými způsoby. Pak se podíval z jednoho na druhého, na jejich veselé úsměvy, žert v očích a dokonalou shodu…

„A chce nás oba,“ pokračoval Axel bodře.

Hugo váhal jen chvíli. Nemohl dopustit, aby ho Axel obral ještě i o Alexandru. Už mu za zády spal s manželkou, teď ale bude s Alexandrou ležet před jeho zraky a on, Hugo, se do toho bude moci kdykoli vmísit.

„Platí,“ souhlasil zlomyslně. „Ale nejdřív se najíme. Dám si to zdejší výborné maso s bylinkami a tobě, Axeli, doporučuji totéž.“

„Takže se spolu podělíme i o jídlo?“ pronesl bezpochyby schválně oplzlým tónem on a mrkl na něj. „Dobře, máte tu své zkušenosti. Dám si totéž.“

„Platíte dohromady?“

„Ne, každý zvlášť,“ řekl Hugo a položil na desku stolu hrst mincí, které Alexandra bez počítání shrábla do dlaně. Pravděpodobně ani počítat neuměla.

„Odkdy se tak cpete?“ kroutil hlavou Axel, když jim donesli jídlo, a pozoroval, jak v Hugovi mizí sousto za soustem, jako by chtěl učinit rekord v rychlosti snědení večeře.

Lékař se na něj nevěřícně podíval. „Jíme stejné jídlo?“ zeptal se mezi přívaly soust. „Vždyť je to vynikající!“

„Vzpomínám na doby,“ pronesl pomalu Axel, „kdy jste nechtěl sedět se mnou u jednoho stolu a prý jste se tak vyhýbal mým knoflíkům.“ Zazubil se. „Asi se budu brzo já vyhýbat těm vašim.“

„Tohle jídlo stojí za hřích,“ pokrčil rameny lhostejně lékař. Ještě víc, než jedl, do sebe obracel víno.

„Anakreon se spletl,“ zamumlal Axel. „Víno, ženy, zpěv? Kdeže! Kdyby znal vás, bylo by to víno, ženy, jídlo.“

„Ha, ha, ha,“ ušklíbl se Hugo a odsunul prázdné nádobí. „Tak taky jez, ať se můžeme přesunou tk těm ženám.“

„Najednou se na to tak těšíte?“

Hugo neodpovídal. Pozoroval, jak Axel líně dojídá svou porci, načež se oba i s Alexandrou odebrali do jizby. Pomalu, téměř váhavě se oba muži svlékli. Ulehli. Hugo nalevo, Axel napravo, Alexandra mezi nimi. Podívala se z jednoho na druhého. Hugo byl o devět měsíců mladší než Axel, byl o několik centimetrů vyšší, měl černé dlouhé vlasy, hnědé oči a byl hladce oholen. Axel byl důstojník gardy, měl světlou kůži, v níž ještě zářily dokonale bílá místa. Měl oči bledé jako voda a husté vlasy, obočí i vousy, světlé jkao obilí. Huga znala, Axela ne. Začala tedy s ním. Oba muži zkoumali její mladé tělo, jako dva komáři se k němu přisáli, jeden na ňadro, druhý na krk. I její dlaně a prsty objevovaly různá zákoutí jejich těl. Čelist, ramena, podpaží, hruď, záda, klín. Oba dva se setkali u jejích ňader a Axel prohlásil: „Už chápu, proč jsou dvě.“ Zasmála se a pohroužila prsty do jeho strniště. Hugo postřehl, že Axela častěji líbá, zatímco když je otočená k němu, spíše ho hladí, laská… a jak Hugo brzy shledal, dělá i jiné věci, které mu byly poněkud nepříjemné a snažil se ji od nich rychle odradit. Zapojovala při nich svá ústa, jazyk… a občas i zuby. Ale asi nejvíc podivně si připadal v okamžiku, kdy se Alexandra lísala k němu, hladila ho, přejížděla mu dlaněmi po prsou, ramenou a stehnech, zatímco on se mazlil, třel a lísal k jejím rezavým vlasům, které nádherně voněly – „Jmenuje se to tu U Voňavého džbánu? Mělo by se to tu jmenovat spíše U Voňavé šenkýřky,“ prohodil přitom něžně – a během toho všeho Alexandru zezadu miloval Axel.

Připadalo mu to jako nekonečně dlouhá doba, kdy takhle leželi všichni vedle sebe, ticho rušily jejich tiché steny a vzdechy a o nic hlasitější šustění těl, jak jednoho těla o druhé, tak těla o pokrývku.

Netušil, kdy Alexandra odešla. Měl pocit, že na sobě pořád cítí její doteky, doteky jejích prstů, rtů… Pak si uvědomil, že tu leží také Axel. „Tak tohle ne,“ zamumlal, vstal a přehodil přes sebe košili.

„Kam Jdete?“ zeptal se Axel.

„Jdu pryč. Nepotřebuji, aby to bylo ještě divnější.“

Cítil na sobě Axelův udivený pohled.

„Co je na tom divného? Připomeň mi, prosím tě… v čím stanu jsi spal v ležení?“

„Sakra, to je něco jiného!“

„V čem? … Ale to je jedno, klidně běž.“

Hugo přikývl, sebral zbytek oblečení a odešel. Když se ráno vraceli na zámek, dohonil je jezdec. Byl to posel z hlavního města. Hugo otevřel dopis, který obdržel, a ucedil kletbu. „Do pekla! To nemyslí vážně!“

„Co se děje, Hugo?“ podivil se Axel a otočil se k němu.

Šlechtic byl velmi bledý. „Právě jsem byl zbaven místa správce panství. A tím pádem i domova… Mám odsud zmizet. Generál je teď takřka všemocný, tak se rozhodl zase se mě zbavit, když může.“

„To je… Kam půjdete?“

Usmál se zoufalým úsměvem. „Nemám ponětí, Axeli.“