Za Axela Fössra / Šedesátá třetí kapitola - Axel

Když se Axel vrátil na královský zámek, počal se okamžitě rozhlížet, koho by na ples pozval. To byla jeho starost, o které ovšem Hugovi neřekl. Ples měl být už za pár dní, a poněvadž využil Pruh a odjel na jih, ztratil Axel spoustu času, který jinak mohl věnovat hledání doprovvodu. Vzhledem k tomu, že byl vysokým důstojníkem gardy, se v žádném případě nehodilo, aby se dostavil na bál sám.

Jenže si s sebou z jihu přinesl smůlu. Jako první – i když to byl značný risk vzhledem k jejich postavením – ho napadla hraběnka Tërrová, kterou rád škádlil. V poslední době se mu opravdu líbila. Těch pár stříbrných pramínků, které jí už zdobily vlasy, jí dodaly na důstojnosti. Měla jakýsi svůj osobitý půvab, který ho fascinoval. Ješitně se těšil z onoho jediného polibku, který jí ukradl před lety na chodbě, v den, kdy se stal poručíkem gardy.

„Mrzí mě to, kapitáne,“ řekla s opravdovou lítostí v hlase. „Ráda bych s vámi šla, jenže… někdo už vás předběhl a… já souhlasila, že půjdu s ním.“

„Vážně? Kdo?“ zajímalo ho.

„Monsieur Publius Christian d’Elzzbierppe, ten nový mladý ministr financí.“

Zklamaně potřásl hlavou. „To jméno mi nic neříká… A co vaše dcera Philippa?“

„Tu už pozval mladý Victor Renaird, pokud vím, jde s ním, lituji.“

Axel zaťal pěsti. „Ksakru…“

„Vždyť je tu spousta dam,“ konejšila ho hraběnka.

„To jo… a kolik z nich se mnou půjde?“

„Myslela jsem, že míváte u žen úspěchy…“

Ušklíbl se. „Do postele se mnou vleze každá hned, to jo. Ale na ples…“ Mrzutě odešel. Dlouho rozmýšlel. Byla tu jedna dívka, kterou by pozval tuze rád, už jen z té představy se mu klepala kolena… jenže pro něj byla ještě méně dosažitelná než hraběnka. Už od doby, co se přistěhovala na královský zámek, se mu nesmírně líbila Damonova dcera Marion. Byla Röm, což mu imponovalo nejvíc, měla krásné oříškové oči, elegantní štíhlý nos a vysoké čelo. Bylo jí třináct let a stávala se z ní nesmírná krasavice. Jenže tahle laťka byla příliš vysoko, než aby na ni mohl a směl dosáhnout.

Čas běžel. Zkusil pozvat ještě pár šlechtičen, ale nepochodil. Všechny už s někým šly. Začínala se v něm zvedat trpkost. Když nepochodil u mademoiselle Evy du Rån, která byla stále svobodná, přestože jí už táhlo na třicet (mimochodem bývala milenkou krále Richarda VI.), řekl si, že na ten pitomý bál taky vůbec nemusí přijít. Lepší tam nejít vůbec, než sám. Zanechal dalšího pátrání po doprovodu, které by beztoho bylo marné, vrátil se do kasáren a věnoval se své práci. Ani to ho neutěšilo. Naopak. Plukovník Venceslav Sym mu dělal poslední měsíce ze života peklo na zemi. Další věc, o kterou neměl chuť se s Hugem dělit. Hugo… Dokonce i Hugo, kdyby byl ovšem pozvaný, by měl koho s sebou přivést! Měl svou Marie-Catherine. Axel by si v životě nepomyslel, že zrovna on, proslulý milenec a navíc kapitán gardy, bude mít takový problém najít někoho, kdo by ho na bál doprovodil.

Zašel na cvičiště, kde se cvičili adepti na nové, mladé posily gardy. Přestože je měl na starost především poručík gardy, Axel se rád chodil dívat na nové tváře, které možná za pár měsíců obléknou zeleno-černou uniformu. Mladí muži ve věku od devatenácti do třiadvaceti let byli připravování na gardu ve všech ohledech, dokonce i vlasy si museli nechat narůst dlouhé, pro případ, že by uspěli a stali se skutečnými gardisty.

„Nedělej, jako by byl z pergamenu!“ křičel právě poručík Fyr na jednoho kadeta. „Je jedno, jak na tom spolu jste, teď bojujete a jste sokové! Neboj se do něj seknout, kdyby byl dobrý, zvládl by se ubránit a ty by ses k němu nedostal tak blízko! Tak do toho!“ Důstojník ještě zvýšil hlas: „Kdo bude nejhůř zraněný, drhne dlažbu! Ať máte nějakou motivaci! A teď pohyb, pohyb!“

Výcvik byl krutý a nevybíravý. Gardu mohli ozdobit jen opravdu skvostné klenoty vojenského umění. Muži tvrdí a pevní jako ocel, pohlední, ideálně vysocí, v dokonalém stavu. Hledělo se na vše, od výšky, aby gardista nebyl příliš malého vzrůstu, přes stav chrupu až po schopnost bojovat různými zbraněmi nebo kupříkladu dvornost. Nebýt plukovníka d’Agoulle, neměl by Axel Fössr díky své zmrzačené ruce nikdy nejmenší šanci se ke gardě dostat. Nějak se však podařilo zabránit tomu, aby kdokoli tento nebezpečný precedens zneužíval.

Axel se opíral o budovu kasáren a rukou si clonil oči před oslnivými záblesky sluníčka tančícího na čepelích šavlí, které bodaly hůř než roj komárů. Nijak na sebe neupozorňoval a zvědavě čekal, kdy si ho poručík všimne sám. Bohužel si ho ale všiml někdo jiný. Plukovník Sym.

„Hej, Lední medvěde!“ zavolal na něj. „Kocháš se pohledem na toho mladíčka, kterého sis vyvolil?“

Axel ho statečně ignoroval.

„Slyšíš? Mluvím s tebou!“ Velitel gardy k němu zamířil.

Axel se odlepil ode zdi a líně mu vyšel v ústrety. „Přejete si, pane?“

„Přál jsem si,“ zasyčel plukovník. „Aby poručíkem gardy byl Simon! Jasně jsem ti to řekl! Kde jsi vzal tu drzost mě obejít a udělat poručíkem jeho?! Já jsem tvůj velitel a budeš mě poslouchat!“

Axel nasadil nevinný výraz. „Promiňte, pane plukovníku, ale vy jste mi výslovně řekl, abych poručíkem udělal toho nejlepšího. A při vší úctě, pane, váš syn, žel Bůh, nejlepší nebyl. Poručík Fyr ho předčil ve střelbě, především pak v rychlosti nabíjení, i ve vrhání nožů. Váš syn je skvělý šermíř, ale… opět při vší úctě… to je tak všechno.“ Snažil se nedat najevo, jaké uspokojení mu činí takhle to plukovníkovi vmést do tváře.

Plukovník ho popadl za látku uniformy na hrudi. „Poslouchej, Lední medvěde, já tě zničím. Zničím tě, že z tebe nezbude vůbec nic. Nezbude po tobě ani tak málo jako z většiny těchle kadetů, ani ten flek od rve na dláždění tě nebude připomínat, rozumíš mi? Příštím poručíkem gardy bude můj syn Simon, je ti to jasné?“

Axel v těch slovech rozeznal víc než jednu výhružku. Měl strach, ale věděl, že ho za žádných okolností nesmí dát najevo. Zpříma se díval plukovníkovi do očí.

„Co se to tu děje?“ ozval se hlas samotného sudího Örmsteina.

Plukovník Axela rychle pustil a nenápadně ho bolestivě dloubl do žeber. „Nic, rytíři,“ zahekal Axel.

„Výborně. Pane kapitáne, panovník s vámi chce mluvit.“

„Už jdu,“ kývl Axel a zamířil k paláci. Cestou schválně prošel kolem poručíka Fyra tak těsně, že do něj strčil ramenem. Zaskočený důstojník zavrávoral, ale Axel ho bleskurychle chytil za paži a přitáhl ho k sobě. „Chraňte se před plukovníkem,“ sykl mu varovně do ucha. Hned ho zase pustil a pokračoval v cestě.

Audience byla sice v trůnním sále, ale soukromá. To Axela vlastně ani nepřekvapilo, nějak předem vytušil, že to, co bude Damon Hulaimé chtít probírat, se nebude týkat celého dvora. Ulevilo se mu. Panovník seděl v křesle, tvářil se vlídně a poklepával bříšky prstů o sebe. Světlé vlasy měl spletené do malého copánku, jak to pochytil od Victora Renairda. Málokdy nosil paruku.

„Můj pane,“ hlesl Axel a zasalutoval.

„Máš nějaké problémy s plukovníkem Symem? Prý jste vypadali dost na kordy.“

„Ne, pane,“ zaskřípal Axel zuby.

„Skvěle. V tom případě můžeme přejít k věci.“ Někomu pokynul. Zpoza jeho křesla vystoupila dívka. Axelovi se skoro zatajil dech. Měla na sobě bílé šaty, jen o málo světlejší než její pleť. Při jejím pohybu slabounce šustily. Byla trochu vyšší, než by jí slušelo, ale byla krásná, přímo… ano. Dechberoucí. Na ramena a záda jí spadaly vlnité hedvábné kadeře tmavě kaštanové barvy. Oči cudně klopila k podlaze, ale náhle je zdvihla k Axelovi. Měla oválný obličej, něžné rysy… Ty oči… Axelovi se málem podlomila kolena. Byly to ty hluboké černé oči, o kterých tajně snil tolik dlouhých let. Dvě černé studny, na jejichž dno nemohl dohlédnout a z nichž by chtěl pít…

„Představuji ti tvoji snoubenku, Jeanne Françoise Sallovou. Dceru plukovníka d’Agoulle.“

„Mou…“ hlesl zmateně.

„Snoubenku,“ potvrdil panovník.