Po smrti svého manžela se její zatím – a, jak se Kieře zdálo, už napořád – jediná dcera Philippa vrátila zpět k ní na královský zámek. Manželství s Marcelem de Taale trvalo čtyři roky a malý Mathieu zůstával, nepočítaje nevlastního bratra Marcela, jedináčkem. Svého syna si Philippa přivedla s sebou. Prostředí skalnatého severu se jí vůbec nelíbilo, zvlášť, když tvořilo tak propastný kontrast se zeleným nížinatým jihem, kde dívka vyrostla.
Kieře se ostatně nezdálo, že by dcera po zesnulém manželovi příliš truchlila. Jednak od jeho smrti uběhl už více než rok, jednak bylo manželství dohodnuté, neuzavřené z lásky. Philippa brzy shledala, že se v Marcelovi spletla. Choval se k ní prý sice laskavě a dvorně, nevyhýbal se manželským povinnostem, ale rád s otcem odjížděl do bitev a Philippa bývala doma sama a nudila se. Manželka plukovníka de Taale ji nudila a její švagr a švagrová byli příliš malí, neustále někde běhali, smáli se, hráli si. Byli plní těch krásných bezstarostných dětských let, jež Philippu už nemilosrdně opustily.
Kromě Philippy měla hraběnka Kiera Tërrová ještě dvě děti, syny, jejichž otec byl jejím tajemstvím a jež vychovával Kieřin bratr na jihu. Napadlo ji, že by je měla zajet navštívit. Jenže teď měla v hlavě jiné věci, které více spěchaly.
Například ples. Měl být až za týden, ne-li za dva, ale taková byla Kiera. Nikdy si nepřipadala příliš krásná, často mívala pocit, že jsou všechny ženy v jejím okolí tisíckrát krásnější než ona, a to i když byla ještě mladá, před dvaceti lety. Proto se pečlivě zkrášlovala, líčila se, parádila. Ne kvůli sobě, ona si už na svůj vzhled dávno zvykla. Dělala to kvůli ostatním. Kvůli dvoru. Líčila se jako herec, než vstoupí na jeviště. Ostatně, co jiného byl život než jakési bizarní patetické drama.
Ten den právě zkoušela, jak by se k šatům, které uvažovala, že oblékne na ples, hodil její oblíbený účes, totiž vlasy spletené do dvou volných cůpků spadajících přes ramena. Ten účes milovala už od dětství a nemínila se s ním rozloučit, ani když už jí čtyřicítka postříbřila řadu dříve havraních kadeří. Prohlédla svůj odraz v zrcadle a rozpustile se otočila na Livillu, svoji komornou. „Jak vypadám?“ mrkla na ni uličnicky.
„Báječně, jako vždy,“ odpověděla podobným tónem dívka. Sloužila hraběnce už léta a věděla, co a v jakých chvílích si může dovolit. Kiera uměla být náladová, ale většinou měla dobrou náladu a tedy byla přístupná rozumné míře drzosti a žertu.
Kiera zakoulela očima, jak to dělávala, když naznačovala, že bude hovořit v žertu. Nic však říct nestihla, protože se ozvalo zaklepání. Livilla šla otevřít. Kiera si jich nevšímala a dál si upravovala šátek přes dekolt.
„Paní hraběnko, je tu generál Hulaimé,“ ozvala se Livilla trochu staženě. Všichni mu říkali jen generál, protože nebyl král a oslovení „Jeho Veličenstvo“ mu nepříslušelo.
Kiera zvědavě přešla ke dveřím. „Přejete si?“
Damon nic neříkal. Jen se na ni díval.
„Můžu pro vás něco udělat, můj pane?“ otázala se Kiera. Zachovala se jako diplomat. Zdvořile, způsobně. Bodnutí ostrou jehličkou náznaku, že jeho návštěva hraběnce není zrovna po chuti, Damon jistě ani nepocítil.
Teprve, když ji vytáhl, všimla si, že držel ruku za zády. Svíral v ní ohromnou kytici rozmanitých květin. Jak jimi pohnul, zavoněly. Vnutil je hraběnce do ruky.
„Ke krásné ženě patří krásné květiny,“ řekl měkce, „a i když už není svobodná a ony nemohou v podobě vence korunovat její hlavu na královnu vší živé krásy, zaslouží si alespoň pít z vázy potěšení, že mohou u ní v komnatě střežit její spánek. Žel, já jsem muž, ne květina, proto jim mohu pobyt u vás, který jim snad dopřejete, jen závidět.“
Nezmohla se na slovo. Ostatně se jí zdálo, že on jich vychrlil víc než dost.
Ale Damon ještě neskončil. Zjevně mu tahle poklona nestačila. Jako voják pocítil snad potřebu vyslovit to, co bylo dosud řečeno náznakem, přímo. „Jsem jen muž, a tak mi nezbývá, než před vaší krásou jen padnout na kolena. Jste krásná, komteso Tërrová, a já vás mám upřímně rád. Myslím, že vás miluji. Prosím, buďte mou!“
Nepatrně se ušklíbla nad tím patetickým výlevem. „Vaší?“
„Ano! To pro mne můžete udělat. Buďte mou, Kiero! Už nevím, co dělat, mám vás pořád před očima, pořád na vás musím myslet…“
Kiera ho přestala poslouchat. Slyšela splašený, zmatený tlukot svého srdce. Snažila se poznat, co jí tím tlukotem říká, ale jako obvykle nepřišla na nic. Od smrti Philippa si připadala jako z ledu. Nedokázala už nikoho milovat, k nikomu už necítila to, co k Philippovi, co ke svému vojákovi. Rychle a nenápadně si Damona prohlédla. Nebyl ošklivý, byl docela pohledný, opálený, světlovlasy, ošlehaný bitvami… Nic k němu ale necítila. Sklopila pohled.
„Ne!“ vzkřikl Damon, chopil se jejích rukou, jako by se sápal po záchranném lanu. „Prosím, dejte mi šanci!“
Stála před ním a nedokázala najít slova, kterými by ho odbyla. Byl panovník, měla k němu respekt a cítila před ním slabou bázeň, obzvlášť před jeho hněvem. Bylo lepší být v panovníkově přízni, jenže… když po ní chtěl něco takového…
„Chápu, že je to na vás asi moc rychle,“ vyhrkl Damon Hulaimé. „Chápu to a… dám vám čas, jestli chcete… Jen mne neodvrhněte…“
„Čas…“ opakovala téměř bezděčně slovo, které jí uvízlo v mysli. „Čas…“
„Ano!“ vzkřikl zoufale. „Dám vám čas, tolik času, kolik jen budete chtít!“
Teď nahmatala záchranné lano i ona. Pevně sevřela jeho druhý konec. „Tak dobře,“ svolila. „Nechám si to projít hlavou.“
„Kolik času chcete?“ zeptal se.
Zaváhala. „Asi… osm měsíců?“
Vytřeštil na ni oči. „Proč proboha zrovna tolik?“
Po rtech jí přeběhl slabý náznak úsměvu. „Protože někdy tou dobou porodím.“
„Vy jste… cože? Totiž… Jistě, budete mít… osm měsíců…“
„Děkuji,“ obdařila ho úsměvem ona, otočila se a zabouchla za sebou dveře. Upřela pohled na Livillu, terá stála s vykulenýma očima uprostřed místnosti. „Vy jste těhotná?“ užasla.
„Aha,“ usmála se Kiera pobaveně. „Tady někdo poslouchal za dveřmi…“ Pro jistotu ztišila hlas. Zakoulela očima. „Jistěže nejsem, kde bych k tomu taky přišla, achjo.“ Najednou se spokojeně usmála. „To ovšem generál nemůže vědět.“ Dala kytici Liville.
Když se druhý den ráno probudila, stála kytice ve váze na jejím stolku.