Za Axela Fössra / Šedesátá šestá kapitola - Axel

Axel Fössr se na sebe hněval. Mělo ho to napadnout, měl to předvídat… Neměl ji nikdy políbit, neměl ji rozrušit… Jaká ironie. Kdo by si byl pomyslel, že on, známý proutník, sukničkář, svůdce bude mít snoubenku tak čistou, nevinnou… Umínil si, že už se jí do svatby prstem nedotkne, nepolíbí ji a nebude se s ní už takhle scházet.

O to více se těšil na ples. Ten se pořádal 6. srpna. Když vstoupil do sálu, Jeanne Françoise ještě nikde neviděl, poznával ale spoustu jiných tváří. Princezna Marion byla přímo rozkošná v oranžových šatech, na které jí spadaly zrzavé kadeře. Zahlédl i jejího mladšího bratra, dvanáctiletého Charlese, který se u stolů s občerstvením bavil se svým švagrem Kjellem. Axel vytušil, že z nějakého důvodu Charles Hulaimé nemá v lásce Švédy, proto ho překvapilo, že si s Kjellem evidentně výtečně rozumí. Koutkem oka zahlédl Damona Hulaimé, ale v tu chvíli se za ním ozval hlas jeho snoubenky. Otočil se. Zatajil se mu dech. Měla na sobě blankytně modré šaty, v uších temně rudé náušnice a vlasy spletené do copu spadajícího jí přes pravé rameno. Učinila před ním pukrle. Políbil jí ruku. Přitom prsty zavadil o křížek ze stříbra, jenž se jí houpal na jemném řetízku kolem krku.

„Jste překrásná, mademoiselle Sallová,“ ocenil ji.

„Děkuji,“ řekla bez úsměvu. V očích měla zvláštní výraz. Usoudil, že má ještě v živé paměti nešťastnou příhodu v zahradě.

„Půjdeme tančit?“ zeptal se.

„Můžeme,“ přikývla věcně.

Tichounce vzdychl. Cítil z ní odtažitost, skoro bázeň, to ho mrzelo. Nevěděl však, co s tím dělat. Vypadala tak křehce… Cítil potřebu být k ní něžný, ohleduplný, chodit kolem po špičkách, aby se náhodou nerozbila.

Když si ji odváděl na parket, něco ho přimělo se na vteřinku opět zadívat směrem, kde se mezi skvostnými róbami a parukami různých přirozených barev téměř ztrácela malá postavička Damona Huga Hulaimé. Pak to uviděl. Panovník stál u křesla, v němž seděla hraběnka Tërrová. O něčem spolu vášnivě diskutovali. Axel neslyšel ani slůvko, ale viděl Damonovu rozhořčenou gestikulaci, při které se regent div nepolil vínem.

Chvíli tančil se svou snoubenkou. I když byla o dvaadvacet let mladší, byla stejně vysoká jako on. To ho trochu popichovalo, protože hrozilo, že ho ještě převýší. Nebylo pochyb, že to zdědila po svém dvoumetrovém otci. Dívka učinila nepatrné pukrle, omluvila se mu a kamsi se vytratila. Axel se rozhlédl po místnosti. Princezna Marion tančila se svým švagrem, její bratr se opíral o zeď a skvostným párátkem zakončeným modrým drahokamem se rýpal v zubech. Princeznu René Axel nikde nezahlédl, ale vůbec mu to nevadilo.

Najednou padl jeho zrak na ženu, která seděla osamoceně v skvostném křesle na konci sálu. Měla na sobě světle růžové šaty, byla vysoká a na ramena a záda jí spadaly špinavě blonďaté kadeře. Připadala mu trochu znuděná a především smutná. Zašel nejprve ke stolům s občerstvením, nalil do dvou sklenic víno, zředil jej vodou a zamířil k ženě.

„Co tu sedíte tak sama?“ podivil se, mírně se uklonil a podal jí číši.

Vzala si ji a usmála se na něj. „Čekám, až si mne všimne můj manžel,“ odpověděla a úsměv jí ze rtů zmizel. „Jenže ten se věnuje jiné.“ Pohledem ukázala směrem k panovníkovi a hraběnce.

„Ach, jistě, vy jste madame Bour,“ uvědomil si Axel. „Kapitán Fössr, k vašim službám, madame.“

Opět se slabě usmála. „Přišel jste sem s jinou dívkou. Nebuďte jako můj manžel, pane kapitáne. Hleďte si jí. Já si už své štěstí zjevně prožila, ale… zdá se mi, že to vaše vás teprve čeká s mademoiselle Sallovou.“

„Možná,“ pokrčil rameny.

„Pane kapitáne, děkuji za víno a… zájem.“

Mávl rukou. Odvrátil se právě včas, aby zahlédl svou snoubenku, jak se po něm rozhlíží. Uchopil ji za ruku a pokračovali v tanci. Potom se vedle Axela objevil sám Damon Hulaimé, který si se svou příbuznou krátce zatančil. Axel se bezděky rozhlédl, pohrávaje si s myšlenkou, že by vyzval k tanci tu krásnou a smutnou paní, ale Katariina Bour už na svém místě neseděla.

Když mu panovník snoubenku vrátil, zamířili ke stolům. Tam narazili na hraběnku a obě příslušnice něžného pohlaví se okamžitě daly do hovoru.

„Ach, vy jste mademoiselle Sallová?! Je mi ctí vás poznat. Výtečně jsem znala vašeho otce, vlastně jsem jeho macecha.“

„Já si otce moc nepamatuji,“ opáčila tiše dívka.

„Tak vy jste opravdu snoubenkou pana kapitána? To jsou mi věci…“ švitořila dál hraběnka a šermovala kolem sebe párátkem, na kterém měla nabodnutý kousek masa a olivu.

Axel se kousek vzdálil, aby je nerušil. V té chvíli za sebou uslyšel hlas. Se zlou předtuchou se otočil. Nemýlil se. Za ním stála René, nejmladší Damonova dcera, tahala ho za rukáv uniformy a obdivně ho pozorovala svýma hnědýma očima. Kdo ví proč si kapitána nesmírně oblíbila, všude možně za ním chodila a vyptávala se žvatlavým hláskem na věci, kterým ve skutečnosti nemohla rozumět. Chvíli trvalo, než se Axelovi podařilo zbavit se její společnosti. To už u něj stála Jeanne Françoise.

„Kdo to byl?“ zajímala se.

„René Hulaimé,“ procedil.

„To je…“

„Mladší z dcer našeho panovníka.“

„Aha.“ Dívka se slabě usmála. „Jsem tu teprve pár týdnů, moc lidí tu ještě neznám.“

„Palác je velký,“ odtušil.

Tančili, popíjeli, bavili se. Axel si zatančil s Kieřinou dcerou Philippou, jeho snoubenka zase s Victorem Renairdem. Pak šel Axel požádat o tanec Olívii Renairdovou, ale byl odmítnut. Ohlédl se, že by šel vyzvat hraběnku, ale ta již tančila s ministrem financí, Publiem Christianem d’Elzzbierppe. Pokrčil rameny, a když jeho snoubenka dotančila, navrhl, že by mohli jít na vzduch. Asi půl hodinky se procházeli parkem, ale pak je oba tma znudila a vrátili se do zámku.

„Co teď?“ zeptal se Axel.

„Jsem už trochu unavená,“ přiznala Jeanne Françoise. „Doprovodíte mne ke komnatě?“

Přikývl. Nespěchali. Drželi se za ruce, loudali se chodbou, ale nepromluvili. Konečně stanuli u dveří. Dívka sáhla na kliku. Otočila se na Axela. „Půjdete dál?“

„Nevím…“ zaváhal. „Asi bych neměl… půjdou řeči.“

„Vy tu někoho vidíte?“ opáčila a jemně ho vzala za ruku. „Pojďte dál.“

Vojácky uposlechl. Zavedla ho skrze prostornou komnatu na balkón. Zachvěla se.

„Je vám zima?“ zeptal se, připravený svléknout kabát uniformy.

Zavrtěla hlavou. „Ne, ne… to ta tma.“

„Bojíte se tmy?“

Zasmála se. „Ale ne, nebojím… jen ji nemám ráda.“

„Donesu voskovici,“ řekl a vzdálil se. Za okamžik byl zpět a postavil na široké kamenné zábradlí mělkou misku s zapálenou svíčkou. Oba se zadívali na kmitající se plamínek. Z protější strany paláce k nim doléhala hra na housle. Pak se ozvaly prudké rány a rozčilený hlas. Pak nějaký ženský hlas, který se evidentně snažil rozčileného muže uklidnit. Rozkřičelo se nějaké dítě. Na protější straně paláce se rozlétly dveře na balkón. Ven vyrazil sudí Örmstein. Jen matně bylo vidět, jak někoho popadl a zacloumal jím.

„Přestaňte s tím pitomým vrzáním! Moje žena vedle uspává naši dceru, kvůli vám se znova probudila! Laskavě přestaňte, nebo vám ty housle zlomím, monsieur Löre!“ Odešel a praštil za sebou prosklenými francouzskými dveřmi.

Hudba se opravdu už neozvala. Houslista však zůstal na balkóně, protože další pohyb dveří vidět nebylo.

„Škoda, že musel přestat,“ broukl Axel.

„To ano,“ souhlasila dívka. „Hrál moc krásně. Kdo to vůbec je?“

„Netuším. Jak že bylo to jméno? Nevybavím si, jak mu sudí říkal…“

„Asi je to znamení,“ prohlásila. „Půjdu si lehnout.“

Přikývl a vrátil se s ní dovnitř. Vzal od ní prázdnou sklenku. „Půjdu je vrátit dolů,“ řekl, aby měl jiný důvod, proč odejít.

„Zůstaňte, prosím,“ hlesla znenadání.

Překvapeně se otočil. „Opravdu?“

„Opravdu,“ potvrdila vážně. „Jen se otočte.“

Beze slova se odvrátil. Slyšel šustění, načež mu řekla:

„Prosím, posaďte se ke mně.“

Usedl na kraj lůžka. Propletla prsty své ruky s jeho. Díval se na její něžnou tvář ve svitu voskovice. Když začala pravidelně oddechovat, opatrně pustil její ruku, zvedl se a po špičkách se vykradl na chodbu.