Za Axela Fössra / Šedesátá sedmá kapitola - Damon

Panovník se na ples sice dostavil v doprovodu své manželky Katariiny Bour, nicméně to udělal z pouhé povinnosti, respektive zdvořilosti. Potom už se celou dobu věnoval jen a jen hraběnce Tërrové. S potěšením s ní tančil, pil a bavil ji. Fascinovala ho. Smekal před jejím důvtipem, diplomatickou obratností a moudrostí. A krásou. Věk byl k hraběnce více než milostivý. Až na pár stříbrných pramínků ve vlasech a nepatrných vějířků vrásek kolem úst na ní nebylo znát, že už překročila čtyřicítku. On ani Damon nevypadal na svých čtyřiačtyřicet let vůbec špatně.

„Už je taková tma,“ pravil, ohlížeje se k francouzským dveřím vedoucím na terasu. „Venku bude určitě trochu chladněji. Pojďme se osvěžit.“ A aniž by čekal na odpověď, boje se, že by se snad zdráhala, vedl ji tím směrem.

Stanuli na mramorové terase zalité měsíčním světlem. Vzduch byl opravdu příjemnější. Položili sklenky i dlaně na ještě teplé široké zábradlí a mlčky se dívali do tmavé zahrady.

„Je tu hezky,“ pravil panovník okouzleně. „Z toho sálu k nám doléhá hudba, ale současně je zde slyšet ticho zahrady. Stříbrné měsíční světlo, svěží vzduch, víno… a především… především vy.“

Viděl, jak se zaleskly její oči, když po něm střelila pohledem. Bylo to jako záblesk karabiny, když z ní voják vystřelí. Byl to ale tichý výstřel. Neřekla jediné slovo. Stála tam vzpřímená, vznešená, hleděla dál před sebe, jako by Damon nebyl víc než otravnou mouchou, která kolem ní poletovala a kterou se ona rozhodla ignorovat. Kamenné zábradlí jí sahalo po břicho, ona měla na teplém kameni lehce položenou pravou ruku, zatímco její levá ruka byla dosud v moci ruky panovníkovy. Její bílé šaty svítily do temného šera.

Damon už nemohl vydržet. Upil šampaňského na kuráž a s hlasitým cinknutím postavil sklenku zpět na zábradlí. Rty ještě vlhkými od nápoje jemně hraběnce políbil ruku. Dlouho setrval jako komár přisátý k její kůži a ona stála jako socha, jako by na její ruce neseděl komár, nýbrž vosa, od níž se bála bodnutí.

„S kým máte to dítě?“ zeptal se panovník autoritativně.

Věnovala mu krtký překvapený pohled, ale hned se zase zahleděla do prázdna.

„S kým ho máte?“ dorážel. „Kiero, nechováte se, jako byste překypovala štěstím. Jestli otec toho dítěte nejeví zájem, pak já ano. Postarám se o vás i o dítě. Nejsem bez prostředků. Zařídím mu drahé oblečení, šperky, výchovu, zaplatím mu nejlepší školy, zařídím mu výhodný sňatek… udělám cokoli. Cokoli…“ Postavil se za ni a uchopil ji i za druhou ruku. Scéna by vypadala o něco působivěji, kdyby hraběnka Damona nepřevyšovala a on za ní nebyl dočista skrytý. „Žádala jste o čas,“ pokračoval bez oddechu, jako by obléhal pevnost a snažil se mezi sladkými slůvky nalézt klíč k jejím branám. „Dopřeji vám jej. Budete mít tolik času, kolik si budete přát. Jen mne prosím neodmítejte hned. Žádám vás o šanci, o nic víc. Což se vám tak ošklivím, že se štítíte na mne vůbec pohlédnout? Co je na mě tak zlého? Ano, prošel jsem řadou bitev, ale nevím o žádné jizvě, kvůli níž byste se mi nyní musela vyhýbat, nejsem zmrzačen a nemám poraněnou tvář. Jsem sice generál, ale teď jsem především panovník, regent, nebudu tedy nikam odjíždět, budu tady, u vás, Kiero, neopustím vás. Připadám vám starý? Nebo se domníváte, že vy sama jste na lásku příliš stará? Tak to není. Jste mladší nežli já. To já blázen se na stará kolena zamiloval. Do vás, spanilá. Ano, miluji vás. Miluji každý atom vašeho těla, každý vlásek, ať už stříbrný, nebo uhlově černý.“ Obešel ji, pootočil ji k sobě. „Zamiloval jsem se do vašich vlasů,“ jemně ji pohladil po řídkých kadeřích „zamiloval jsem se do vaší kůže,“ něžně ji pohladil po šíji, „do vašich ňader,“ jemně se rty dotkl jejího dekoltu, „do vašich šedých očí,“ prsty pohladil její tvář, „do vašich rtů…“ jemně po nich přeběhl prsty, toužebně se nadechl a stoupnul si na špíčky, jemně ji políbil. Její dlaň se mu opřela o hruď a mírně zatlačila. Zklamaně ustoupil.

„Nevím, generále, proč jste se zhlédl zrovna ve mně,“ pravila. „Není na mě nic výjimečného. Proč vám připadám krásná? Nejsem. Jen se na mě podívejte. Na moje vlasy, na moje ramena… ale i kdyby… slíbil jste mi čas. Tak mi jej dopřejte.“

Učinil poslední pokus: „Nepůjdeme se projít do zahrad? Je to teď tak kouzelné místo…“

Její ruka vyklouzla z té jeho. Kiera Tërrová rychle vypila obsah sklenice. Podívala se na něj jiskřivýma očima. Odpověděla mu jediným slůvkem. „Čas.“ Potom prohlásila: „Omluvte mě. Musím si jít dolít.“ Rychle se otočila a prošla francouzskými dveřmi. Díval se za ní, dokud ji nepohltil dav v síni. Svěsil hlavu a ucedil kletbu. Byla tak blízko a přitom tak vzdálená… Měl ji na dosah ruky, ale unikala mu. Poprvé pochopil, že ani po porodu se mu nikdy nevydá.