Za Axela Fössra / Šedesátá osmá kapitola - Axel

Celý měsíc se kapitán gardy těšil ze svého časově občas ne tolik náročného povolání, které mu umožňovalo se prakticky podle chuti sebrat a jít se zabývat něčím zábavnějším, jmenovitě procházkám ve společnosti mademoiselle Sallové. Vodili se za ruce pod bohatými stromy a podle hradeb živých plotů, polohlasně si povídali o tom a o onom a bylo jim blaze. Kapitán ještě nebyl docela starý, ale už mu přeci jen třicet dávno bylo a blíž měl ke čtyřicátému roku než zpátky k tomu třicátému. Vedle mladičké snoubenky však jako by omládl. Dokonce i jeho prošedivělé kadeře a vousy jako by se barvily zpět do světle blonďata, když byly zalité palčivým svitem slunce, těžkým, zlatavým a vláčně, váhavě tekutým jako med.

„Co myslíte, co by tomu řekl plukovník, kdyby nás tak viděl?“ nadhodil jednou lehce Švéd, když spolu stáli na balkóně. Byla hluboká noc, ale neposkytla žádnou úlevu od dusivého horka. Léta byla krutá… Snoubenci stáli potmě, ani voskovici nezažehli, a pomalu ucucávali víno ředěné tak, že obsahovalo víc vody než původního nápoje.

„Kdo ví…“ broukla Jeanne Françoise. Klidně se ovívala vějířem.

„Byl by asi pořádně překvapený… Víte… tedy… tedy já bych si byl nikdy nepomyslel, že… že my dva… budeme zasnoubení,“ vymáčkl ze sebe Axel.

Podívala se na něj. Poznal to podle odlesku jejích očí, černých očí v černé tmě. „Cožpak vy o tom nevíte?“ hlesla zaraženě.

„O čem?“ polekal se.

„To… tohle… naše zásnuby… si přál on.“

„Jakže?“

„Copak já o tom něco vím? Snad to napsal v testamentu… Ví Bůh. Já vím jen tolik, co mi řekli. A mně řekli, že se za vás provdám z vůle mého otce.“

„Aha…“ Víc ze sebe nedostal.

Dlouho mlčeli. Naslouchali hudbě, kterou na protějším balkóně vyluzoval nějaký hráč. Podle toho, odkud se zvuk nesl, se jednalo o téhož muže, který v den plesu hrál na housle. Jeho jméno oba vypustili z paměti. Prozatím je nezajímalo.

„Ještě že má pokoj ve třetím patře,“ poznamenal Axel jen tak. „Kdyby bydlel o patro níž, neměl by teď kde hrát.“ Narážel tím na novou architektonickou parádu, kterou nechal panovník budovat, a sice ochoz vedoucí nad vnitřním nádvořím. Teď byla protější strana budovy do dvou třetin výšky lemována lešením. Po tomto ochozu za pár let bude princezna Marion chodit jako tělo bez duše, v jednoduchém odění, s vlasy v jednoduchém copu přes záda, s voskovicí v rukou, bílá, nešťastná, kající se.

„Neměl by kde hrát, ani kdyby se během posledních let nepřistavělo právě to třetí poschodí,“ mínila Jeanne Françoise. „Ale poslouchejte, ta hudba se změnila… To je violoncello… Co se stalo s těmi houslemi?“

Axel pokrčil rameny. „Třeba mu je sudí Örmstein zlomil, jak sliboval.“

Tiše se rozesmáli při vzpomínce na rozzuřeného pruského rytíře.

Na začátku září pracoval Axel ještě usilovněji, seděl v kanceláři do nekřesťanských nočních hodin a oči měl od té dřiny celé červené, ale podařilo se mu naddělat dostatek věcí, aby si mohl vzít Pruh a nejméně na dva týdny se vytratit. Jel na jih. Když dorazil k Voňavému džbánu, byl velmi překvapen, když u jednoho stolu zastihl Huga d’Elzzbierppe. Oslovil ho. Šlechtic se podíval jeho směrem, nepatrně se usmál a gestem ho zval k sobě. Přitom už volal na Alexandru, aby donesla další víno.

„To je náhoda, mon ami,“ vítal ho. „Opravdu povedená náhoda! Přijet o den, dva později, už bys nás tu nezastihl.“ Odmlčel se, aby se napil z právě přineseného džbánku. „Už odjíždíme. Trvalo to, to víš, já se taky zrovna nepřetrhl, abych ten zámek uvolnil, generál neměl důvod mě vyhánět, tedy ne racionální důvod, byl jsem dobrý správce. Ale když jsem se mu znelíbil… co člověk nadělá, když se znelíbí mocným. Zkusíme štěstí ve Francii. Marie-Catherine miluje moře, chtěla by zase plout na lodi, tak jí to přání splním. Ať nás ten koráb odnese z těchhle končin. Přineslo mi to tu jen smůlu, štěstí, to je nabíledni, je třeba hledat jinde.“

Axel uhodl, že džbánek, který Hugo d’Elzzbierppe právě pilně vyprazdňoval, není jeho první. Ostatně druhý nejspíše také ne. „A kde je Marie-Catherine?“ zeptal se.

„Spí. Není jí dobře, proto jsme se tu také zdrželi.“

Povídali si dlouho do noci. Pak Hugo odešel za svou manželkou a Axel si odvedl na lože Alexandru. Druhý den ráno se přátelé rozžehnali a každý se rozjel svou cestou, Axel zpět do Ykkhó, příslušník rodu červeného šípu na opačnou stranu.