Za Axela Fössra / Šedesátá devátá kapitola - Hugo (upraveno)

Lékař si i s manželkou plavbu skutečně velmi užil. Když připluli do Francie, vydali se mimoděk do hlavního města. A opět jako by mimoděk vyhledali dům bratří Sallových. Přivítala je Meganne.

„Máte štěstí,“ vykládala dobromyslně, když jim otvírala těžká vrata. „Obyčejně tu monsieur Alexandr nebývá, ale dnes jste ho tu zastihli.“

„Díky Bohu,“ poznamenal Hugo.

Oba si na sebe pamatovali, přestože vedle sebe žili tehdy na Hulé jen pár měsíců. Alexandr Sall byl po otci abnormálně vysoký, měl potměšilé černé oči, to pro změnu po matce, a byl to tuze pohledný mladík, kterému táhlo na sedmnáctý rok života.

„Ano, matně si vzpomínám,“ přikývl věcně, když se mu lékař představil. „Vidím, že jste unavení, můžete tu přenocovat, nemáte-li někde jinou jizbu. Meganne vám ukáže, kde se můžete ubytovat.“

Když si odložil věci, vrátil se Hugo sám. Alexandr Sall ho vedl po schodech vzhůru k roztomilé místnůstce, kde bylo útulně teploučko. V křesle už tam seděl tlustý mladík nápadně nižší než Alexandr a naproti němu si hověl další host. Oproti onomu tlouštíkovi, kterého Alexandr Sall představil jako svého mladšího bratra Pierra Louise, byl tenhle zrzek elegantně štíhlý, měl pihovaté tváře a oči, ve kterých jako by se občas zablýskly odlesky smutku. Vyskočil a Hugovi d’Elzzbierppe se uklonil.

„Vladimír Nikitič Jankovljev, monsieur.“

„Rád vás opět vidím,“ přikývl Hugo, který si i na něj trochu pamatoval, i když i to už bylo šest let. „Vracíte se z Padovy?“

„Ano,“ souhlasil Rus. „Jen projíždím. Něco mne táhne zpátky do Gon. Snad vzpomínky na děda.“ Slabounce se usmál. „Pevně věřím, že se pro mne někde práce najde.“

„Když neděláte správce zámku, budete jako lékař žádaný určitě,“ rýpl si Hugo sám do sebe.

„Kde zůstala vaše žena?“ zajímal se Alexandr, zatímco Meganne nalévala do čtyř číší víno.

„Lehla si, cesta ji přeci jen zmohla,“ odpověděl Hugo.

„První dítě?“ zajímal se Alexandr.

„Ano,“ pravil kysele. „Vy máte děti?“

Bezděčně se usmál. „Už dvě. Dcery. Ta mladší se narodila letos v lednu.“

„Třicátého prosince se bratříček ženil, sedmnáctého ledna se mu narodila dcera,“ šklebil se Pierre Louis Sall.

„Zmlkni,“ opsal Alexandr rukou část oblouku, jako by chtěl sourozenci uštědřit pohlavek.

„Vidíte, monsieur, jaký je můj bratr poctivec,“ vesele se smál tlustý mládenec. „Ani se nesnaží to popírat.“

„Neboj, za pár měsíců se taky oženíš a to tě ta veselost přejde,“ slabě se usmál Alexandr. „Ne, Christine miluji, ale… čas od času si od ní rád odpočinu a zajedu si sem, za bratrem a za Bernadette… to je moje starší dcera. Ale dost už o nás, však sám vidíte, jak tu žijeme. Vyprávějte vy, monsieur le docteur.“

Hugo pomalu vyprávěl o událostech ve vlasti a bratři dychtivě naslouchali. Sem do Paříže se doneslo pramálo zvěstí, třebaže o změně panovníka se samozřejmě vědělo. Hugo nicméně chápal, že bratři žijí v cizí zemi a mají zjevně co dělat, aby se poprali se záležitostmi Francie, natož aby se ještě stačili zajímat o změny v Gonách.

Když skončil tím, jak ho vyhodili ze zámku, který spravoval, rozhostilo se ticho. Bratři se domlouvali pohledy a sotva slyšitelným šepotem, spíše jen pohybovali rty a odezírali. Hugo se na ně se zaujetím díval. Obdivoval je, jak tu žili, stále pospolu. On se s celou svou rodinou včetně bratrů, kteří se navíc tehdy sotva naučili chodit a jiní se ještě batolili, rozkmotřil už dávno. Kolik času uplynulo? Ano, přes sedm let…

„Monsieur le docteur?“

Z myšlenek ho vytrhl hlas Pierra Louise. Otočil se na něj.

„Něco nás s Alexandrem napadlo,“ usmíval se bodře tlustý mladík. „Pokud jsme vyrozuměli, nemáte právě kde pobývat. A jste přeci lékař, že? To je skvělé. S bratrem vás zaměstnáme. Můj bratr většinu času tráví na zámku s manželkou, já je tam občas navštívím, takže je tu místo a klid. Za tu komůrku, kterou byste tu obýval, a za stravu vám něco strhneme z platu, ale jinak budete dostávat částku, na které se domluvíme. Můžeme se dohodnout?“

Hugo dlouho neváhal. „Určitě.“

V tučné tváři Pierra Louise se objevil široký úsměv plný nažloutlých zubů. „Výborně.“

„No,“ zvedl se Vladimír Jankovljev, „a já vás opustím. Už jsem vás okradl o dost času, budu pokračovat v cestě.“ Srdečně se se všemi loučil. Tlustý bratr hlavního pána domu zůstal sedět, ale Alexandr Sall a Hugo šli Rusa vyprovodit.

Když Hugo později překročil práh svého nového pokoje, naskytl se mu pohled na Marie-Catherine, která si hrála s malou Bernadette. Musel se usmát. V její tváři viděl svit radosti, který mu spolu s novým domovem a prací dával naději do budoucna. Bylo mu pětatřicet let a právě začínal zbrusu nový život.

Vánoce strávili manželé na Alexandrově zámečku, který vyženil. Seznámili se s jeho chotí Christine, byla to tuctová dívka starší než její muž, měla světle kaštanové vlasy, tmavé klidné oči a vynikal na ní dlouhý krk. Štědrý den oslavili dobrým jídlem a příjemným hovorem.

Na Nový rok se Hugovi d’Elzzbierppe konečně narodilo jeho první dítě. Byla to zdravá dcerka, kterou dal lékař pokřtít jménem Antigona.