Za Axela Fössra / Sedmdesátá první kapitola - Kiera

Kiera úspěšně obelhávala Damona Hulaimé již celého půl roku, jenže věděla, že to přestává být legrace. Měla dvě možnosti, jak pokračovat, a Vánoce pro ni byly lhůtou, kdy se musela rozhodnout. Mohla by těhotenství předstírat, nebo se uchýlí do svých komnat, na něco se vymluví a stráví následující tři měsíce mezi čtyřmi stěnami jako ve vězení, jen aby dál mohla svého ctitele vodit za nos. Stále se však nerozhodla, přesněji řečeno nevymyslela, jak by se Damonovy přízně nadobro zbavila. Nestála o něj, nechtěla ho. Neošklivila si ho, ale nestála o vztah s ním. Nestála o to, aby s ní Damon podváděl svou ženu. Jistě, bývala milenkou předchozího krále… jenže to bylo něco jiného. Sňatek s Ingrid byl politický, domluvený… Jenže Damon Hulaimé si Katariinu Bour bral z lásky. Kiera se mezi ně nechtěla míchat. K Damonovi navíc nic necítila, opravdu nic, odpor ani vášeň, lásku ani nenávist. Jen mírný strach před vládcem…

K Vánocům jí daroval dlouhé zlaté náušnice a pozvání na večeři. Cítila se povinna přijmout. 25. prosince nastoupila do sálu s falešným úsměvem na rtech a s těmi náušnicemi v uších. Podezřívala ho, že nechal jídelnu tak přetopit záměrně, aby ji donutil obléci se navzdory prosinci jen spoře. Přišla v lehkých modrých šatech s obnaženými rameny a klíčními kostmi. Damon byl ve vteřině u ní, dlouze jí políbil ruku a ohleduplně ji doprovodil k jejímu křeslu. Pak z vlastního klobouku sňal umělou květinu a položil ji před ni na tabuli. Vzhlédla k němu s lehce vyčítavým výrazem. Sklopil mírně hlavu a líně odcházel, aby se usadil vedle své ženy. U tabule seděli kromě nich ještě jeho dvě děti z prvního manželství, třináctiletá Marion a dvanáctiletý Charles.

Po jídle zůstali sedět, upíjeli drahé svařené bílé víno a rozprávěli. Kiera na sobě cítila rozezlený pohled Katariiny Bour. Snažila se to ignorovat, ale dařilo se jí to méně a méně. Pokusila se s ní pohledem setkat, ale Damonova manželka vmřiku obrátila zrak jinam. Jakmile se však Kiera zaměřila na něco jiného, okamžitě věděla, že se na ni žena opět dívá. Má pravdu, pomyslela si trpce. Nepatřím sem, jsem tu vetřelec. Tohle má být rodinná večeře, jenže sem panovník přivedl mne. Nejspíš se tu nikdo necítíme tak docela ve své kůži… Mohla bych odejít? Ano, jistě, vymluvím se, že mi není dobře…

„Omluvte mne,“ předběhla ji Marion Hulaimé a pomalu vstala. „Mám ještě lekci švédštiny s panem Lörem.“

„Tak pozdě?“ podivila se Katariina Bour.

Dívka vzpurně pokrčila rameny. „Dopoledne se mi moc nedařila slovíčka. Monsieur Lör řekl, abych se je přes den doučila, že mne prozkouší ještě večer.“

„Tak běž,“ přikývl Damon Hulaimé laskavě a mírně se usmíval. „Pilná dívka… Možná bychom mohli sňatek uskutečnit už v patnácti…“

„Bude si brát Švéda?“ zajímala se Kiera.

„Ano. Samozřejmě by bylo vhodné, aby se se Švédkou oženil především korunní princ Gneus Marcelus Hulaimé, ovšem na to je spousta času, je mu přeci jen devět let. Vztahy je ale lépe začít urovnávat co nejdříve. Nejbližší příležitost skýtá Marion, je nejstarší. Navíc jistý šlechtic, jehož rodina se nám pro naše záměry líbí, má jen syny, dosud žádnou dceru.“

Kiera chápavě přikývla.

„Půjdu na vzduch,“ pronesla Katariina Bour, prudce vstala a zamířila k balkónu.

Damon jí vůbec nevěnoval pozornost, měl oči jen pro hraběnku. Dobře si to uvědomovala, proti své vůli se červenala a nevěděla, kam s očima a vůbec jak se chovat, aby nenatropila ještě větší pohoršení ostatních stolovníků. Uvědomovala si, že její přítomnost určitě vadí i Charlesovi, i když se mladík statečně přetvařoval. Zadívala se prosklenými francouzskými dveřmi na tichou smutnou postavu na balkóně. Pomalu vstala a s číší v ruce zamířila za ní.

„Vy?“ užasle se po ní otočila půvabná blondýnka, když za sebou hraběnka zavřela dveře.

„Já,“ potvrdila.

Katariina prudce odvrátila zrak.

„Madame Bour,“ oslovila ji Kiera naléhavě. „Madame Bour, nechci, aby došlo k nějakému nedorozumění. Mrzí mě, že vás manžel tak trápí. Já se o jeho přízeň neprosím. Nestojím o ni. Nemáte důvod žárlit, mezi vaším manželem a mnou nic není, prosím vás, věřte mi, madame.“

„Proč bych vám měla věřit?“ hlesla nešťastně. „Tolik se kolem vás točí a… a já… jsem pro něj najednou jen vzduch. Ničí mě to… vidět, jak… se snaží… o vás…“

„Madame, ujišťuji vás, že mezi námi nikdy nic nebude,“ vyhrkla Kiera. „A jeho to určitě také brzy přestane bavit, když si ho nebudu všímat, uvidíte.“

„Opravdu si to myslíte?“ zvedla k ní smutné hnědé oči Katariina. „Točí se kolem vás už šest měsíců, to je dlouhá doba.“

„Právě,“ potvrdila ona. „Každým dnem se zvyšuje naděje, že to vzdá.“

„Možná máte pravdu,“ pokývala hlavou Damonova Manželka. „Omlouvám se. Jen… Nevíte, jak je to pro mne těžké. Pořád ho mám ráda… I když cítím, že je mezi námi od smrti jeho dcery něco… jinak. Asi špatně, nevím.“

„Zamiloval se do vás,“ snažila se ji ukonejšit Kiera. „Podívejte se na mě, madame Katariino. Jak by mne mohl milovat? Je to jen… nějaké poblouznění, nic víc. Vždyť proč by měl dát přednost mně před vámi? Vy jste tolikrát krásnější než já…“

Katariina nepatrně zrudla. „I kdyby… vy máte něco, co ho vábí víc,“ řekla hořce a kývla k jejímu břichu. „Můžete mít děti. Já už ne. Proto o mě ztratil zájem.“

Kiera uhnula pohledem. Netušila, jak zareagovat. Nenacházela slov, kterým by odklonila tuhle její myšlenku a kterou by jí vrátila sebe důvěru.

„O čem si to tu povídáte, dámy?“ zajímal se s úsměvem Damon Hulaimé, terý se svým synem vstoupil na balkón za nimi.

„O ženských věcech,“ opáčila klidně Katariina.

Damon jako by její odpověď docela přeslechl, zamířil ke Kieře, uchopil do svých její ruku a políbil ji. Jeho manželka bezděčně vyhledala svého nevlastního syna. Charles Hulaimé ji vzal za ruku a také ji jemně políbil, ale setrval na ní rty jen zlomek času, který strávily rty jeho otce na hřbetě ruky hraběnky. Kiera stála, bezvýrazná, kamenná, jen její oči se upíraly na Katariinu. Ta se zase dívala na ni. Dvě dvojice tak stály naproti sobě a mlčky se měřily pohledy. Večeru vládl tmavý soumrak, světlo sem slabě dopadalo z jídelny, kterou nechali opuštěnou. Damon ve svém milovaném modrém oděvu, nádherně oblečen jako vždy. Katariina v měkce růžových šatech a růžovým kloboukem s obrovskou krempou na popelavě blonďatých kadeřích. Charles v červeném, stříbrem protkaném oděvu s lehkým fleretem u boku.

Náhle, jako by se mlčky domluvili, se Charles s Katariinou otočili a odcházeli. Kiera se za nimi dívala. Nechtěla, aby ji ponechali s Damonem Hulaimé o samotě, ale nemohla nic dělat… Nemohla? Povolila si slaboučký zlomyslný úsměv.

„Omluvte mě,“ hlesla a vytrhla se mu. „Není mi dobře. Půjdu si lehnout.“ A cestou do komnaty si v duchu opakovala slova, kterými ji spasila jeho manželka. Damona k ní vábí iluze, že čeká dítě… A utvrdila se ve svém plánu, kterým si myslela, že se Damona zbaví.

Damon Hugo Hulaimé, miluje přepych a pompéznost, s nadšením přejal zvyk svého předchůdce pořádat v den svých narozenin báječný bál. Jediný rozdíl spočíval v tom, že se datum zábav přesunulo z 23. března na 22. února. Toho roku 1724 to byly v onen den panovníkovy pěta čtyřicáté narozeniny.

Kiera se na ples nedostavila, stranila se mu už od Vánoc. Za pár dní nechala rozhlásit, že prožila těžký porod, z něhož se bude muset dlouho zotavovat. Dítě nepřežilo. Jediné dvě osoby, které znaly pravdu, že si to celé vymyslela, byly komorná Livilla a hraběnčina dcera Philippa.

Když se den poté Kiera probudila, ležela na polštáři vedle její hlavy ohromná kytice. Polštář od ní byl lehce vlhký a květy sladce voněly. Hraběnka se však pugétu ani nedotkla.

„Omlouvám se, madame…“ pípla Livilla. „Já musela… je to panovník… musela jsem ho sem nechat… ale celou dobu jsem tu byla… jen sem položil ty květiny a pak se na vás díval, víc nic…“

„Vždyť já se nezlobím…“ vzdychla Kiera. „Ne na tebe. Panovníkům se těžko vzdoruje… Tak dej ten puget do vázy.“