Za Axela Fössra / Sedmdesátá čtvrtá kapitola - Axel

Zranění, které utržil, když se na konci loňského roku vracel z jihu, Axela trápilo ještě dlouho. Hojilo se velmi líně, rány, i když nebyly rozsáhlé, pronikaly do hloubky masa. I když se vyhnul nejtvrdšímu výcviku, byl však i Axel gardou zocelen a nedal na sobě znát ani stín bolesti. Když ho však noha bolela více, nápadně na ni napadal. K tomu se postupně přidalo pár šrámů ze cvičení s Charlesem Hulaimé a dílo zkázy bylo dokonáno. Bývaly dny, kdy se kapitán div neplazil po zemi, jak ho rány v různém stádiu hojení pálely a bolely. Charles si nechal posunout lůžko k oknu, aby se na něm mohl pást pohledem. Axel často vídal ten zlý třpyt jeho očí, když se obtěžoval zvednout k jeho oknům zrak. To ho však trápilo méně než hněv plukovníka gardy, jeho přímého nadřízeného. Ten mu neodpustil, že poručíkem nezvolil jeho syna Simona, a kdykoli jen mohl, dával mu to pocítit.

Jednou se Axel, který si za chůze zrovna mnul předloktí, kam ho bolestivě zasáhl jeden z Charlesových úderů, minul na chodbě se Simonem Symem. Nepochyboval, že ho mladý gardista okamžitě běžel pomluvit svému otci, protože si ho plukovník za chvíli nechal zavolat.

„Bolí vás ruka, pane kapitáne?“

„Ne, pane,“ pevně odvětil Axel a zpříma se mu díval do očí.

„Opravdu ne?“ ujišťoval se plukovník Sym. Jeho tón byl laskavý a shovívavý, ale Axelovi připadalo, že za jeho hlasem, který zněl jako vrnění kočky, se skrývá nějaký nehezký plán, nějaká lest.

„Opravdu ne, pane plukovníku.“

„Možná… jste si ji namohl při psaní?“ navrhl nevinným tónem plukovník.

V Axelovi začala vřít krev. „Říkám vám, že mne ruka nebolí, pane,“ řekl, a i když se snažil o uctivý tón, seč mu síly stačily, hlas se mu třásl zlostí nad tím hloupým výslechem. Bál se, co si na něj jeho velitel vymyslel. Jeho obavy se vzápětí potvrdily.

„Podejte mi ruku, pane kapitáne.“

Axel zaváhal.

„Kapitáne Fössre…“

Kapitán udělal krok k plukovníkovi. Pomalu natáhl paži směrem k němu. Jeho velitel ho neomylně uchopil za ruku v místě, kde předloktí těsně za zápěstím omotával tenký obvaz. Axel zkřivil tvář a sykl bolestí, než tomu stihl zabránit. Plukovník mu jediným prudkým pohybem vyhrnul rukáv uniformy až k lokti.

„To je to vaše nic, pane kapitáne?“ zajímal se medově. „Nu… Víte asi, co budete dělat dnes večer, viďte?“

„Pane?“

Plukovník konečně odtrhl pohled od obvazu a zvedl oči k očím Axelovým. S kamennou tváří pronesl: „No… Znáte přece pravidla, ne?“ Slabě se usmál. „Nejhůře zraněný drhne dlažbu.“

Jistěže to Axel znal. Až dosud to však považoval jen za bezvýznamné slovní spojení, za planou výhrůžku, za jakýsi drsný vojácký žert, kterým nejčastěji častoval poručík kadety. Nenapadlo ho, že se to opravdu děje. I když… pravdou je, uvažoval teď, že jsem párkrát zahlédl nějaké kadety vléct se po zemi s hadrem a kýblem vody… a evidentně s námahou… ale vždycky jsem si myslel, že je to prostě jen odpor k té práci…

„To nemůžete…“ hlesl a tentokrát neskrýval své pobouření. „Já jsem kapitán!“

„A já plukovník,“ skoro se zazubil Venceslav Sym. „Velím vám, takže můžu, pane kapitáne, můžu, na to vemte jed. Anebo spíš hadr?“ Krátce se skutečně nahlas zasmál. Hned zvážněl. „Abyste neřekl, že nejsem bez citu, budete to tu drhnout v noci, aby vás u toho nikdo neviděl. Přeci jen… nehodilo by se, aby obyčejní gardisté viděli, jak jejich kapitán myje dlažbu, že? Tak můžete jít, to je vše, co jsem vám chtěl.“

„Rozkaz, pane,“ prkenně prohlásil Axel, otočil se na podpadku a zamířil pryč.

V noci pak za tmy drhl dláždění, aby se jen lesklo. Krev na většině míst už samozřejmě zaschla, a tak musel přitlačit. Poraněná ruka ho přitom bolela a prsty samovolně upouštěly nenáviděný hadr. V potu a slzách tak strávil kapitán víc než polovinu noci. Byl tak unavený, že se mu zdálo, jako by usínal už v okamžiku, kdy se začal zvedat na nohy, aby se odebral na lůžko. Dřina pokračovala i ve snu, kdy drhl dlažbu za bílého dne, všechna okna v kasárnách byla otevřená dokořán a z nich na něj shlíželo všech ostatních dvaadvacet gardistů, pošklebovali se mu a smáli se. Vévodil jim plukovník Venceslav Sym.

Od této potupy uplynuly už čtyři měsíce. Byl konec května, všude takřka rezonovalo gonské protivné letní dusno a horko. Když se Axel vypravil udělat si radost výletem na jih k Voňavému džbánu, přišlo mu, že kovářská výheň by v takovém počasí skýtala vítané ochlazení. Horko působilo i na Agrippinu, Axel postřehl, že se parnem unavená kobylka krmí s velkou chutí a vervou.

Když přijel do hostince, hned se ohlížel po Alexandře. Ta si ho také hned všimla, usmála se na něj a hned mu donesla chladné víno. Postavila před něj orosený džbánek, rozhlédla se kolem a posadila se k němu. Axel se s hcutí napil. Alexandra se k němu mírně naklonila a polohlasně spustila: „Máte dceru. Vlastně… byly dvě, jenže… bohužel přežila jen jedna.“

Chvíli mlčel. „A co ta druhá, ta je v pořádku?“

„Ano,“ přikývla ihned.

„A jak se daří Louise?“

Usmála se. „Báječně. Je to úžasná holčička.“

„Kdy se narodily?“ zeptal se náhle chladněji Axel. „Neměla bys náhodou ještě ležet?“

„Prosím vás,“ obrátila ona oči v sloup. „Copak si to holka jako já může dovolit? Musím pracovat. Je mi dobře. Ale vy vypadáte nějak všelijak, kapitáne.“

„To nic není,“ zabručel a promnul si spánek. „To je to horko… Mohla by přijít bouřka, takové dusno by jednoho schvátilo… Jedu v civilu a rapír asi přehlédli, cestou se mě někdo pokusil přepadnout. Když jsem tasil, vzali nohy na ramena, ale ten meč, Pane… ten byl jako vytažený z výhně. Ještě teď mě pálí ruka…“ Bezděky zatřepal prsty.

„Hrozné počasí,“ souhlasila. „Jenže to si člověk nevybere. Je lepší tohle, nebo studená zima s tlustou přikrývkou sněhu?“

Axel potřásl hlavou a mírně sešklebil rty. Sám si tu grimasu sotva uvědomil, ale Alexandra se na něj zahleděla s novým zájmem.

„Něco vás bolí?“

Vrhl na ni pohled, jako by se díval na mouchu a rozhodoval se, zda ji připlácne na stůl a zabije, nebo ji mávnutím ruky odežene. Pak se opanoval. „Ano… mám… takové hloupé zranění… stal jsem se učitelem šermu syna našeho panovníka a… ten mládenec je opravdu nadaný,“ ironicky se ušklíbl.

„Podívám se vám na to,“ nabídla se. „Holka z hospody se musí vyznat v lecčems.“

Zdráhal se, ale nakonec povolil. „Ale půjdeme vedle,“ prosadil si.

Usmála se. „Ovšem.“

Když se posadil na postel, pomalu si svlékl kabát, vestu i košili. Na rameni u krku měl šrám překrytý tenkým obvazem, propoceným a vůbec zašpiněným. Neochotně nechal Alexandřiny prsty jemně plátno odstranit.

„To není moc hezké,“ pronesla. „Hnisá vám to.“

„To je hrůza,“ opáčil lhostejným tónem. Štípl ji do boku. „Můžu se s tím milovat, paní doktorko?“

Zasmála se. „S tím rozhodně ne, ale se mnou… Počkejte chvíli, vyčistím vám to… no, a pak se uvidí,“ vesele na něj mrkla a odběhla.