Za Axela Fössra / Sedmdesátá sedmá kapitola - Kiera

Z lehké dřímoty, do níž se jí podařilo upadnout, ji vytrhlo naléhavé bušení na dveře. Zmateně vstala a běžela otevřít. Na prahu stál Vladimír Jankovljev. Zdálo se jí, jako by měl na lících stopy slz.

„Madame Tërrová,“ vyhrkl Rus překotně. „Prosím, potřeboval bych vaši pomoc.“

„O co jde?“ zeptala se věcně.

„Někdo pobodal poručíka gardy a já nemám od smrti monsieur Jelieho nikoho k ruce. Teď ale někoho potřebuji, těch ran je mnoho.“

Přikývla.

„Musíme rychle,“ vyhrkl mladík a už spěchal ke schodišti.

Poručík ležel na svém prostém lůžku, u něj kapitán Fössr. „Nejsem doktor, ale… ztratil docela hodně krve…“

„Dovolte, podívám se na to,“ kývl mladý Jankovljev a s hraběnkou se pustili do práce. Bodných ran napočítali celkem sedmnáct a nasvědčovaly, že se důstojník útoku bránil. Některé rány na trupu byly jen povrchové, jiné zasahovaly do hloubky. Zvláště hluboké však byly rány na pažích a rukou.

„Není to dobré,“ mračil se Vladimír Jankovljev na ty ruce. „Obávám se, že tahle zranění zanechají následky.“

„Buďme optimisté,“ podotkla hraběnka. „Je stále mladý, mladé tělo dokáže zázraky. S přímluvou našeho Pána dopadne vše dobře.“

Vladimír potřásl hlavou. „Nelíbí se mi ještě jedna věc. Vidíte okraje některých ran? Zvláště těch na rukou nebo tuhle v břiše? Okraje jsou roztrhané. Čepel byla zubatá.“

„To odpovídá,“ kývl kapitán směrem k důstojníkovým botám. Pouzdra byla prázdná.

„Napadli ho jeho vlastními noži?“ užasla hraběnka a na okamžik úplně ztuhla.

„Vypadá to tak,“ potřásl hlavou Axel Fössr. „A to vypovídá o dalším faktu.“

„Byl napaden tady. V kasárnách. Někým odsud,“ ztišila hlas Kiera. „Ano, muselo to tak být. Vždyť to tu hlídaly stráže, dovnitř se nikdo nedostal, jen gardisté.“

Axel mrzutě přikývl.

„Jak je vaší snoubence?“ zeptal se Jankovljev, který si hleděl dlouhé rány na poručíkově předloktí.

„Je otřesená, ale jinak v pořádku… přeci jen… byl to pro ni šok. Proč to nepřiznat, pro mne koneckonců také, vidět tu Fyra tak ležet… Nikdo z nás to nečekal.“ Axel Fössr se při odpovědi díval na Kieru.

„Zastavím se pak u ní,“ pravila ta.

Vděčně přikývl. Potom s úzkostí pohlédl na mladého poručíka. Zachytil pohled Jankovljeva, který si umýval ruce od krve.

„Přenášet ho naproti by bylo dosti riskantní,“ mínil mladík. „Pokud dovolíte, pane kapitáne, zůstanu tady u něj a budu na něj dohlížet. Potřebuje péči. A taky teplo a hodně vody.“

„Samozřejmě, Jankovljeve,“ souhlasil ochotně Axel Fössr. Otočil se k hraběnce. „Doprovodím vás zpět do paláce.“

Usmála se. Dobře pochopila význam jeho slov.

Nabídl jí rámě a společně pomaličku kráčeli dusnou temnou nocí zpátky k paláci. Hodnou chvíli mlčeli. Teprve když se poněkud vzdálili od kasáren, spustila Kiera: „Myslím, že oba tušíme, že z napadení pana poručíka lze podezírat plukovníka Syma a jeho syna. Venceslav Sym usiluje o povýšení svého syna už několik let, ale nikdy se mu to nepodařilo. Prvně jste byl zvolen poručíkem vy, pak jste vy vybral monsieur Fyra… Oba Symové zuří. Simonu Symovi je už sedmadvacet let a je jen obyčejný gardista, zatímco vy jste se během velmi krátké doby vyhoupl z ničeho až na kapitána. Je jisté, že se plukovník i jeho syn chtějí poručíka Fyra zbavit a dosadit na jeho místo mladého Simona. Všechno tomu nasvědčuje, to, že byl zločin spáchán v prostoru kasáren, že byly použity zbraně gardy, notabene samotného poručíka…“

„Jenže jak to chcete dokázat?“ zabručel kapitán Fössr.

Pokrčila rameny. „To netuším. Obávám se, že se v tomto případě budeme muset spolehnout na spravedlnost Boží, jelikož ta lidská na plukovníka asi nedosáhne…“

„A co chcete tedy dělat? Máte na sudího takový vliv… vážně chcete tvrdit, že s tím nic nezmůžete?“

„Bohužel. Na tak vysokého gardového důstojníka jsem krátká. Ale jeho jednou dostihne pád, dostihne každého, jako je on. Uvidíte. Jen to chce trpělivost a víru.“

„Koho tedy obviníte?“ naléhal Axel.

Kiera se usmála. „Já nikoho. Obvinění je na rytíři Örmsteinovi. A ten nejspíš obviní především ty stráže. Ne ze samotného zločinu, ale z toho, že umožnily, aby k němu došlo. Bude prohlášeno, že se do kasáren někdo vloupal a poručíka pobodal. Strážní budou ztrestáni za svou nepozornost. V tak ožehavém případě budou dost možná pověšeni.“

„Tomu říkám spravedlnost,“ ušklíbl se Axel Fössr.

„Ani mně se to nelíbí, ale nemám tu už takový vliv, abych je ochránila. Není koho jiného obvinit.“

„Nemáte tu vliv… Panovník vám leží u nohou! Ale je to těžké, chápu… jen je mi líto těch nevinných mužů. A mám vztek. Jsem kapitán gardy a nic nemůžu dělat!“

„Modleme se, aby se z toho pan poručík dostal,“ tiše hlesla Kiera. „Tak plukovníka a jeho syna potrestáme. Jestliže poručík nezahyne, zůstane u gardy, dá-li Bůh, a plukovník nedosáhne svého.“

„Jenže se může stát tolik věcí…“ namítl zničeně Axel. „Ty rány jsou zlé, oba jste to říkali. Kdo ví, jak mu budou po těch ranách fungovat ruce… a pár ran měl i v obličeji, jestli mu zůstanou jizvy, od gardy ho vyhodí, taková jsou pravidla… Ani já tu nemám takový vliv, abych tomu dokázal zabránit… Kdyby ještě žil váš manžel, snad bych něčeho dosáhl u něj, ale teď… časy, kdy si ke mně generál Hulaimé chodíval pro rady, jsou dávno pryč.“

„Musíme věřit,“ pronesla tiše Kiera. „Není to bez šance.“

„Mohu se k vám, paní hraběnko, pozvat ještě na skleničku?“ otázal se Axel na chodbě paláce.

„Samozřejmě,“ pousmála se.

Seděli proti sobě, upíjeli víno… Navzájem na sebe patřili. Prohlížela si ho a opět se jí zmocnila touha a představy… nějak vytušila, že jemu se hlavou honí totéž. Jako dva magnety, které jsou k sobě otočeny opačnými póly. Touha, zvědavost, tak dlouho jiskřící… jednoduše zájem… Kapitán vstal, téměř k ní přiskočil, jemně ji objal a pokusil se ji políbit. Celou ji to rozechvělo, přímo dychtila po tom, aby se už konečně ty rty dotkly jejích, hořela nedočkavostí… a pak jako by někdo magnet otočil. Opanovala se, vzpamatovala. Napřáhla paži a jemně ho od sebe odstrčila. „To… bychom neměli, pane kapitáne,“ řekla slabým hlasem a uhnula pohledem, aby se před ním pokusila skrýt rozmrzelost. „Bude lépe, když to zůstane, jak to dosud bylo.“

Přikývl. Slyšela však, jak si povzdechl. Rychle dopil víno, zvedl se a odcházel. Nepokusila se ho zadržet.

Týden před koncem srpna pomohl pro změnu Jankovljev Kieře, když společně dohlíželi na Katariinin porod. Proběhl v pořádku, přesto vysál z Damonovy manželky veškerou sílu a energii. Děti totiž nebyly dvě, jak si doposud všichni zúčastnění mysleli, nýbrž tři. Axel je uznal za své a nechal pro jistotu rychle pokřtít. Syn dostal na Katariinino přání jméno Adam, dcery kapitán pojmenoval Katariina a Däanna.