Za Axela Fössra / Sedmdesátá osmá kapitola - Axel

Damon Hulaimé nechal na Vánoce předešlého roku Páně 1724 vystrojit nádherný bál. Údajně hraběnce Tërrové k narozeninám, přestože ta je oslavila již 14. listopadu. Bylo jí třiačtyřicet let.

Na onom plese se Axel znamenitě bavil, byl v natolik smířlivé náladě, že si dokonce zatančil s Damonovou mladší dcerou René. Ta zářila štěstím z jeho pozornosti. Nejvíce se mu líbilo zakončení oné slavnosti, kdy se odebral do komnaty… a pomiloval se se svou snoubenkou. Co na tom, Jeanne Françoise už přece je dospělá, zaháněl potom lehké výčitky.

Po Novém roce si ho k sobě na pár slov pozvala Kiera Tërrová. Tajemně se usmívala, koulela očima a evidentně byla ve výtečném rozmaru. „Něco pro vás mám, pane kapitáne,“ pravila a položila na stůl před něj několik předmětů. Kalamář, brk, perořízek a nějaký pergamen opatřený pečetí se znakem sovy, což byl erb, který speciálně jí daroval její zesnulý manžel, Richard VI. „Podepište to.“

„A co to je?“ začetl se nechápavě důstojník. Když listinu přečetl, jeho údiv se ztrojnásobil. Zvedl k ní pohled. „Proč?“ vydechl.

Vřele se na něj usmála. „Jestli jste si nevšiml, drahý kapitáne, v posledních letech jsem skoro nevytáhla paty ze zámku. Ten svůj zámek tedy vlastně nepotřebuji. Dohodla jsem se s Philippou a ona souhlasí, pokud ji tam necháte občas pobývat. Až se s mademoiselle Sallovou vezmete, budete tam mít také větší klid a více místa, jestli budete mít děti. Vždyť co máte tady? Kancelář a přilehlou komůrku v kasárnách a jednu místnost zde v paláci, ke všemu nepříliš rozlehlou. Už takhle se tam mačkáte se svými dětmi. Potřebujete více prostoru.“ Usmála se.

Axel pomalu, váhavě sáhl po brku. Koutkem oka zahlédl pohyb. Bleskurychle se otočil. Od okna se zvedal Vladimír Jankovljev.

„Jsem svědek,“ řekl klidně, když postřehl Axelův upřený pohled.

„Vy?“

„Požádala jsem Philippu, ale odmítla. Nechce se to dotho zaplétat, když je to smlouva s vámi. Nechápjete to špatně, je to přeci jen ošemetné, jste teď v panovníkově nemilosti… I pro mne je to risk, ale… pro mne má generál slabost,“ usmála se odzbrojujícím způsobem.

Roztáhl rty ve svém lišáckém úsměvu.

„Pak mne napadlo,“ pokračovala Kiera Tërrová, „požádat tady monsieur Jankovljeva. Ten souhlasil.“

„Já se nebojím,“ pokrčil rameny mládenec. „Nemám co ztratit a panovník si mne zatím nemůže dovolit ohrozit. Jaksi jsem tu zůstal jako lékař. Dokud nenajde jiného, potřebuje mne.“

Axel přikývl a pevněji sevřel brk. Brzy se na listině skvěly tři podpisy. Axel se podepsal s oblíbenou marnivou kudrlinkou na začátku A, Jankovljev jednoduše, ale pečlivě napsal své iniciály V. N. J. Roztržitá hraběnka zapomněla v první chvíli udělat nad písmenem „ë“ přehlásku.

Na konci ledna, kdy už kapitán svou rodinu přestěhoval na nové sídlo, obdařila ho hraběnka ještě jednou radou. „Měl byste si hledět mladého prince Mikuláše Arianoviče. Zajímá ho garda a vy jste její kapitán, využijte toho. Až jeho bratr nastoupí na trůn, může na něj mít Mikuláš vliv a zajistit vám jeho přízeň. Nebylo by dobré, aby ho ovlivnil panovník svou nenávistí k vám.“

„Děkuji,“ mírně se uklonil Švéd vděčně.

A skutečně si pak prince hleděl a dělal mu pomyšlení. Několikrát ho svezl na Agrippině a dokonce ho vzal do kasáren. Právě ho tam prováděl, dyž ho zastavil plukovník Sym.

„Na slovíčko, Fössre.“

Už delší dobu se neobtěžoval oslovovat kapitána hodností. Tomu nezbývalo než to velkoryse akceptovat. Už si pomalu začínal na šikanu ze strany plukovníka a jeho syna zvykat. Následoval velitele do jeho kanceláře.

Sym se usadil za stůl. „Nuže, Lední medvěde, nevím, zda se to k vám už doneslo. Panovník si přeje navázat na tradici, kterou založil jeho slavný předchůdce, Richard VI. blahé paměti. Protože korunní princ je dosud ve Francii a zpátky se vrátí patrně až v den, kdy převezme trůn, rozhodl se generál Hulaimé poslat na Hulé a jižní panství vůbec prozatím svého syna…“

„Ale vždyť to panství dosud náleží korunnímu princi, ne generálovi!“ vykřikl rozhořčeně Axel.

„Jak se opovažujete mi skákat do řeči, Lední medvěde?“ zasyčel nebezpečně Sym jako had, jen jen uštknout. Normálním tónem pokračoval: „Charlese Hulaimé doprovodí na jih ten Rus z Padovy jako jeho lékař. Tady za něj už panovník náhradu našel. A teď k tomu, proč vás tím zatěžuji. Vy je také doprovodíte. Dáte na ně cestou pozor.“ A i když se plukovníkův tón nikterak nezměnil, pochopil z poslední poznámky kapitán, že je zaručeno, že se cestou něco stane.

V nejmenším se v plukovníkovi nezmýlil. Zhruba v polovině cesty je začátkem února překvapil oddíl osmi jezdců. Všichni byli v tmavém a na tvářích měli nákladné stříbrné masky, které nechávaly odkrytý obličej od rtů níž. V rukou se jim blýskaly šavle a stejný třpyt, který tančil na jejich čepelích, svítil i v jejich očích.

Všichni tři se v první chvíli semkli k sobě do obranné pozice, ale rychle se rozpadli. Najednou každý bojoval na vlastní pěst. Nepřátel byla víc než dvojnásobná přesila. Axel ale nehodlal dát svou krev lacino. Ignoroval Jankovljevovu poznámku o možné kapitulaci a vrhl se do boje. Agrippina mu pomáhala a dokonce jednoho útočníka kousla do ruky. Axel ji za to nesoustředěně podrbal mezi ušima a zvíře pohodilo hlavou na znamení díků.

Viděl, že Jankovljev má problémy. Rozjel se mu na pomoc poté, co sám srazil prudkou ranou jednoho jezdce ze sedla. Když se společně protivníka zbavili, kývl Vladimír Jankovljev směrem k Charlesovi Hulaimé a tiše pronesl: „Podívejte, pane kapitáne, nepřipadá vám na tom něco divného?“

Axel se podíval a musel ocenit postřeh ruského lékaře. I když nebyl voják, všiml si toho rychle, a on, Axel, to uviděl okamžitě. Až ho z toho zamrazilo. Mladý Hulaimé sice statečně odrážel útoky nepřátel, kteří kolem něj stáli hned čtyři, jenomže ti mu na to poskytovali čas. Vůbec s výpady nespěchali, vždy tři čekali a jeden útočil. Axel pochopil, že se dívá na skvěle secvičené divadlo určené jen a jen pro něj. Lehce pokrčil rameny a obrátil se, aby se věnoval dalším nepřátelům. Jeden by ho byl málem zasáhl do zad, ale Vladimír Jankovljev ho zastřelil. Kapitán se na něj vděčně zadíval a slabounce se pousmál. Vladimír sotva postřehnutelně kývl.

Když Charles Hulaimé posledního z nepřátel odzbrojil, dal se jezdec na útěk. Axel nelenil, vmžiku měl v ruce pistoli a vypálil za ním kuli. Muž vykřikl a zhroutil se do hřívy svého grošáka. Axel ho dojel a pro jistotu mu ještě prostřelil lebku. Pak se vrátil a jinému z padlých nepřátel sňal masku. Vrátil se k Agrippině, ze sedlové brašny vyňal náhradní košili, masku do ní zabalil a schoval. Přitom slabě hekl bolestí a poprvé si uvědomil, že je asi zraněný. Vzhlédl ke svým druhům.

„Vy jste v pořádku?“

„Ano,“ odpověděl za oba Vladimír a podle tónu jeho hlasu kapitán poznal, že si všiml formulace jeho slov. „Vy jste zraněný?“

„Zdá se,“ trpce se usmál.

Vladimír Jankovljev hbitě seskočil ze sedla a přiběhl k němu na svých dlouhých rychlých nohou. Krátce přikývl. „Vidím. Dovolte…“

„Vůbec nevím, kdy…“ Axel nedořekl. Když mu Jankovljev začal prohmatávat oblast levého ramene, čelisti se mu pevně secvakly k sobě. Slabě zasykl a sotva postřehnutelně sebou škubl. Rty se mu mírně sešklebily, bolest byla mrazivá.

„Asi jste na pár týdnů dobojoval, pane kapitáne,“ tiše pronesl Jankovljev, který k Axelově úlevě pochopil, že tohle jsou slova, která by Charles Hulaimé neměl slyšet.

„Nic to není,“ pokusil se škleb proměnit v nenucený úsměv. Když ale opět nasedal, raději se kousl do rtu, aby se mu náhodou nechtělo vykřiknout.

Při příští zastávce v hospodě ho Jankovljev svědomitě ošetřil. Rána byla hluboká, ale čistá a Jankovljev neviděl důvod, proč by se neměla časem dobře zhojit. Doporučil ale kapitánovi, aby paži šetřil a ruku zavěsil do šátku, který mu dal. Axel to s kyselým výrazem udělal, vůbec se mu nelíbilo, že by měl zvláště Charles Hulaimé vidět, že je zraněný.

Jen na to pomyslel, dotyčný už klepal na dveře a bez vyzvání vstoupil. Aspoň, že se vůbec obtěžoval zaklepat, pomyslel si kapitán mrzutě.

„Jak jste na tom, Lední medvěde?“

Axel potřásl hlavou. Slaboučce se pousmál, ta přezdívka se mu vlastně docela líbila. „Budu v pořádku, díky.“

„No, to je dost. Už tak jste se dost předvedl, být zraněn hned při první šarvátce…“

„Pan kapitán je domnívám se zraněný hlavně vinou toho, že sám v boji odvedl nejvíc práce,“ poznamenal tiše Jankovljev, který dokončoval uzly na šátku.

„Jistěže bojoval nejvíc, vždyť je taky z nás tří nejstarší a nejzkušenější,“ řekl Charles. I když to neřekl pochvalným tónem, Axel jeho slova stejně ocenil drobným úsměvem a nepatrnou úklonou, hlavně proto, že věděl, že ho tím pozlobí. Nemýlil se; Charles Hulaimé se na něj podíval pohledem, jako by mu kapitán byl dupl na nohu. „Tak hlavně nám při nějaké další potyčce nepadněte docela, když vás hned v první takhle zřídili.“

„Snad žádná další už nebude,“ utrousil nevinně Jankovljev.

Charles Hulaimé po něm střelil vražedným pohledem a odkráčel.

 

Axel se na svůj nový zámek vrátil koncem února. Cestou už žádné další komplikace nenastaly, a tak vysadil generálova syna na zámku a Vladimíra Jankovljeva na tvrzi Hulé a pospíchal zpátky. Jeanne Françoise ho vyhlížela z okna a vyšla mu v ústrety. V hale k němu přiběhla a prudce ho objala. „Tolik jsem se bála!“ zvolala dramaticky. „Jsem ráda, že jste zpátky! I když návrat v pořádku vypadá přeci jen trochu jinak,“ popíchla ho.

„I já jsem rád doma,“ usmál se na ni vřele.

Přetáhla si přes hlavu řetízek s křížkem a pověsila jej kolem krku jemu. „S ním budete mít příště lepší ochranu,“ pravila a prohlížela si ho od hlavy k patě.

„Děkuji,“ usmál se potěšeně a podržel křížek na dlani. Měl naštěstí zraněné levé rameno, a tak mu zdravá pravá ruka stále sloužila dobře.

Jeanne Françoise na něj stále pohlížela. Zaraženě k ní zvedl zrak. Zmocnil se ho podivný pocit, že něco není zcela v pořádku. Teď, když už trochu ochabla bujará radost z jeho návratu, jako by povolila její maska a on puklinou v ní viděl její skutečné emoce. Radost, ovšem, ale i obavy a cosi dalšího, co nedokázal blíže určit. Strach? Zmatek? Nejistota, uvědomil si pak.

„Jsem ráda, že jste zpátky,“ řekla a usmála se, nyní už poněkud křečovitě.

„Ano, jsem,“ přikývl a objal ji zdravou paží kolem ramen. „Nemusíte se už bát, že byste tu snad zůstala sama.“

Mínil to v žertu, ale ona k němu vzhlédla a překvapivě vážným tónem řekla: „Sama bych tu stejně byla dlouho nezůstala.“ Způsob, jakým to vyslovila, ho silně znepokojil. Zvláště důraz, jaký položila na slovo „sama“, ho ohromil. Zmateně se na ni podíval. Sklopila své krásné černé oči k podlaze. „Čekám vaše dítě,“ přiznala.