Za Axela Fössra / Sedmdesátá devátá kapitola - Jeanne Françoise

Po deštivém jaru nastalo dusné úmorné léto, které prakticky okamžitě vysušilo deštěm rozbahněné cesty na troud.

Brali se 22. června. Protože oba žili ve stejném domě, přišel kapitán jen k jejím dveřím. Jako gardista byl odsouzen k ženitbě v uniformě. Jeanne Françoise vyšla ze dveří v šedavých šatech a s vlasy rozpuštěnými, zdobenými květinami. Natáhla k němu ruku v bílé rukavičce. Uchopil ji a políbil. On sám měl navléknutou rukavici zelenou, která jako by byla pokračováním jeho uniformy, a levou paži stále zavěšenou v šátku. Zranění prošlo infekcí a dosud se plně nezahojilo. Vlasy měl svázané do předpisového culíku u krku.

Usmáli se na sebe. S tichým zašustěním vykročila. Zadržel ji. Překvapeně na něj pohlédla. S úsměvem jí podával náhrdelník zavěšený na dlani. S posvátnou úctou jej opatrně zdvihla a prohlížela si stříbrné destičky, do nichž byly zasazeny černé onyxy. Kývl na ni, aby si jej nasadila. Jistě by jí rád pomohl jej zapnout, ale zraněná ruka mu to nedovolovala. S rozzářenýma očima se dívala, jak si ji prohlíží.

„Děkuji,“ špitla dojatě.

Místo odpovědi sevřel v pěsti křížek, který mu na jemném řetízku visel kolem krku. Jeho stříbro se rásně vyjímalo na zelené látce uniformy.

Mlčeli, jako by se báli promluvit, aby ten den nějak nepokazili. K mluvení ostatně budou mít ještě příležitost. Pomohl jí nastoupit do kočáru. Bylo tam děsivé dusno a ona měla za pouhých pár vteřin šaty docela propocené. S nimi tu seděli i svědci, hraběnka Tërrová a Vladimír Nikitič Jankovljev.

Nemohla se dočkat, kdy vůz zastaví a ona bude moci vystoupit. Byla strašlivě nervózní. V duchu se modlila, aby jí Pán dodal sílu. Nebála se svatby samotné, ale všech těch lidí. Oba si přáli malou svatbu, ale proti tomu se postavil panovník a překvapivě i plukovník Sym. Kapitán gardy přece nebude mít malou svatbu! Vystrojí mu pořádnou veselku, jak se na tak významného muže sluší… Dívka ani její snoubenec nepochybovali, že je to další trest za to, co se stalo při tom cvičném souboji.

Její obavy se do posledního detailu naplnily. Když na nádvoří vystoupila, viděla nevraživé pohledy, které se do ní okamžitě zabodly, především pak do jejího břicha, které, nechtěla-li být zabalená v několika vrstvách a smažit se tak v tomhle úmorném počasí, se již prostě nedalo skrýt. Slyšela šepot a také některé hlasitější posměšky. Jako by to byl panovník předvídal…

Ucítila, jak jí Axel Fössr po jejím boku stiskl ruku. Jemně se na něj usmála, dodalo jí to sílu. Bok po boku, ruku v ruce vykročili ke kapli. Po očku na sebe pohlíželi a častovali se lehkými, ostýchavými úsměvy.

Před knězem mechanicky odříkali sliby. Přitom Axel vytáhl stuhu, kterou používal již počtvrté, a oba si ji namotávali na dlaň. Jeanne Françoise musela svému kapitánovi zpočátku trochu pomoci. Konečně. Konečně se jejich dlaně střetly. Toužebně se políbili. Měli zavřené oči a dlouho setrvali rty na rtech toho druhého. Poklekli pak před knězem, pak před generálem Hulaimé. Oba před nimi vykreslili ve vzduchu kříž velký jako oni sami. A pak opět bok po boku a ruku v ruce kapli opouštěli. Kráčeli špalírem lidí, kteří na ně házeli okvětní plátky, které jim sedali do kadeří i na oděv. Slavnostně vyšli z paláce na nádvoří, kde stály stoly se slavnostní večeří a na hotové části ochozu hráli hudebníci.

Zábavy byly ohromné. Okamžitě k nim přispěchal poručík René Adam Fyr, aby jim osobně pogratuloval a poděkoval, k čemuž dosud nenašel ve svém nabitém programu vůbec čas, i když od jeho zranění uběhl už rok. Ruce se mu opravdu rychle spravovaly a u gardy směl nakonec zůstat, i když mu po útoku zůstaly v obličeji jizvičky, nepatrně světlejší než jeho opálená pleť. Teprve po něm k nim přišel sám Damon Hulaimé. Oba přijímali jeho gratulace trochu křečovitě. Pak konečně zasedli k tabuli. Jedli, pili zředěné víno, povídali si, bavili se. Jak oba novomanželé bezděčně zaslechli, mnoho hostů se bavilo na jejich účet.

„Hej, kapitáne!“ překřičel všechny už mírně opilý plukovník Sym. „Co máš v plánu o svatební noci?“

Všichni se rozesmáli. Nuceně se smáli i Axel a Jeanne Françoise. Ve skutečnosti však dívka věděla, že to jejího manžela muselo skutečně zasáhnout, protože to opravdu nevěděli. Rozhodně neměli v plánu strávit tuto noc tradičně. Dívky se na okamžik zmocnily obavy, zda Axel neulehne u nějaké jiné, když u ní nemůže… ale i kdyby, ona s tím nic nenadělá. A je to koneckonců svatební noc…

Ještě nebyla ani půlnoc, ještě nebyla ani úplná tma, ale novomanželé vstali k odchodu. Omluvili se a dvůr je nadšeně začal doprovázet. Byl obzvláště zvědavý. Doprovázet na lože tento pár, to slibovalo opravdovou zábavu.

Ke dveřím komnaty vykročili jako první hraběnka a Jankovljev. Každý uchopil jedno křídlo dveří a svorně otevřeli. Novomanželé vstoupili a oni za nimi zase zavřeli a Vladimír Jankovljev zamkl. Klíč si schoval. Všichni však ještě dlouho zůstali stát na chodbě a dychtivě tajili dech a naslouchali.

Jeanne Françoise se dopotácela na slabých nohou k lůžku a posadila se. Bezděčně se začala svlékat. Její kapitán zůstal stát u dveří. Podívala se na něj a usmála se. „Jestli chcete… můžeme se pomilovat…“ řekla, ale už z jejího hlasu bylo patrné, že tento scénář rozhodně nepreferuje.

Zavrtěl hlavou a úsměv opětoval. „Ne, Jeanne Françoise, to je dobré.“ Jeho úsměv se prohloubil. „Jsem už přeci jen trošku starý, za měsíc mi bude osmatřicet. Vydržím to, počkám si. Nemáme kam spěchat, máme před sebou celý život.“

Usmála se. Lehla si a gestem ho přivolala k sobě. Pomalu přešel k lůžku, svlékl se a lehl si k ní. Objal ji a oba rychle usnuli. Tak se tedy Axel Fössr počtvrté a naposledy oženil.

Poslední tři měsíce dívčina krátkého života byly nádherné. Žila na zámku poblíž královského sídla se svým kapitánem a nevlastními dětmi, které si rychle oblíbila. I když jí horko nedělalo příliš dobře a často ležela a odpočívala, měla u sebe většinou svého kapitána a byla blažená. Četl jí, vyprávěli si, hrál jí na loutnu. V září se přeci jen nepatrně oteplilo a to jí trochu ulevilo. Na konci měsíce ji však z tohoto bdělého snu vytrhla smrt. Zemřela na porodním loži a zanechala svému manželovi další dvě dcery. Mladší z dvojčat dal kapitán pokřtít jménem Beatrice, starší dostala jméno Josephine, tedy jméno, pod nímž Jeanne Françoise žila v klášteře.