Osmdesátá třetí kapitola – Kiera

 

Kiera Tërrová si právě rozpustila a rozčesala vlasy, odložila železný hřeben a chystala se ulehnout, když někdo prudce zabušil na dveře. „Dále,“ pronesla zaraženě a zvědavě se otočila. Dveře se rozlétly. Na prahu stála vyděšená manželka Damona Hulaimé. „Co se…?“ chtěla se hraběnka zeptat, ale druhá šlechtična jí skočila do řeči:

„Jde o kapitána, musíte se mnou!“ vykřikla naléhavě. Na etiketu nebyl čas.

Kiera zbystřila. Okamžitě vyšla za Katariinou Bour a po cestě si rychle svazovala vlasy do culíku. Tenhle účes jí vůbec neslušel. Vtrhly do kapitánovi komnaty. Důstojník gardy dřepěl skrčený u stolu. Vypadal jako pes, modré oči měl úplně nepříčetné a Kiera nepochybovala, že v tuto chvíli nejspíš ani nevidí, že přišly.

„Co se stalo?“ zeptala se hraběnka a opatrně přišla k Axelovi.

Katariina Bour jen pokrčila rameny.

Kiera se chvíli rozhodovala. Zatím klekla ke kapitánovi, jemně ho vzala za rameno a druhou rukou mu plátnem otírala ústa, z nichž mezi sevřenými rty stále unikala pěna. Důstojník trhaně dýchal a chvěl se. „Přiveďte sudího Örmsteina,“ požádala Katariinu hraběnka. „Umí mlčet, znám ho dobře, dlouho mi věrně sloužil.“

Žena přikývla a opět spěšně odešla.

S pomocí Ethana Örmsteina dopravili kapitána na lože. Kiera pak poslala Katariinu pryč a na chvíli odešel i sudí. Vrátil se s dvěma vědry, jedno bylo plné vody, druhé prázdné. Kiera na něj pochvalně kývla. Věděla, že na něj se může spolehnout.

„Nemusíte u toho být ani vy,“ podotkl sudí. „Může to zůstat… mezi námi vojáky,“ zašklebil se na kapitána.

Kiera zaváhala. Pálila ji zvědavost, jak to, že kapitána našla právě panovníkova manželka. Co tu dělala? Jenže tahle otázka mohla počkat. „Zůstanu,“ opáčila neochvějně.

Sudí pokrčil rameny. „Jak chcete, madame, jak chcete…“

„Bude ostatně lépe, když tu budeme dva,“ rozkládala Kiera, zatímco chabého kapitána držela, aby mu mohl Ethan Örmstein lít do hrdla vodu. Důstojník sebou házel a pokoušel se uhýbat, ale hraběnka mu držela hlavu na místě, a tak mu nezbývalo než příval vody polykat. Třeštil na ně přitom bledé modré oči se zúženými zřítelnicemi.

„To stačí, Ethane,“ kývla hraběnka. „Jste oblečený lépe než já, už jsem se chystala jít spát, když pro mě madame Bour přišla. Nevidím tu žádné jídlo ani nádobí, buď je už někdo odnesl, nebo…“ Nechala větu viset ve vzduchu a očima ukázala k dosud pootevřeným dveřím na balkón.

Ethan Örmstein přikývl, že rozumí. Rázně vykročil tím směrem. „Heuréka!“ zvolal a vrátil se s podnosem. Přitom uklouzl na podlaze v místě, kde dosud zůstávala pěna z kapitánových slin. Opřel se o stůl, aby neupadl.

„Ukažte,“ natáhla Kiera zvědavě krk. „No páni…“

Örmstein zachmuřeně přikývl. „Co k tomu říct. Jestli je mu tak zle z těch pár soust, které pozřel, nechci ani pomyslet na to, co by s ním bylo, kdyby snědl oba ty knedlíky.“

„Ale proč jedl venku? Kdyby byl červen, prosím, jenže teď, v takové zimě? … Prosím vás, monsieur Örmsteine, zavřete ty dveře, ať sem tak netáhne. Merci beaucoup. Zkuste zjistit, kdo mu to donesl, někdo to musel vidět.“

„Ano, madame,“ kývl sudí. Ruka už mu mechanicky vyletěla k salutaci, ale ovládl se.

Usmála se na něj. „Jako za starých časů, viďte?“ prohodila nostalgicky.

„Ano, madame,“ souhlasil sudí a odešel za svým novým úkolem.

Kapitán se přetočil na bok a dávivě se rozkašlal. Následující neurčitelný časový úsek, který mohl být půlhodinou stejně dobře jako hned několika hodinami, proběhl za mlčení, kdy kapitán zvracel do vědra, hraběnka se dívala do prázdna a držela mu vlasy a ani jeden se skoro nepohnul.

Když se sudí vrátil, ležel důstojník na posteli, tvář mírně odvrácenou od hraběnky. Byl bledý a zpocený, rysy měl ztrhané. Působil vlastně dojmem, že usnul a zapomněl zavřít oči. I pohled měl vyčerpaný.

„Co jste zjistil?“ zeptala se Kiera polohlasně. Vstala a přešla k sudímu.

Ten potřásl hlavou. „Našel jsem toho sloužícího, který mu to jídlo dodal. Tvrdil, že jemu ten podnos strčila jiná služebná, prý měla černé vlasy, ale jinak si ji nevybavuje. Víte, urozená paní, kolik je tu černovlasých služebných?“ Ještě více ztišil hlas. „Kromě toho, na pana kapitána má zlost sám panovník. Víte, co tím chci říct?“

„Ale jistě,“ pousmála se hraběnka a zakoulela očima. „Že si generál nebude dělat s vyřešením případu těžkou hlavu.“

Sudí se musel také pousmát. „Tak nějak. A já v té věci mnoho nesvedu, jestli máme pravdu.“ Na okamžik se zadíval na kapitána. „Zotaví se?“

„Myslím, že má slušné šance. Nepozřel toho mnoho. I když je mu pořádně zle, smrtelné nebezpečí mu rozhodně nehrozí.“

Pokýval hlavou. „Jak to půjde, zeptal bych se ho, co si pamatuje. Nejde mi do hlavy ta záhada, proč jedl venku.“

„Mám to v plánu,“ souhlasila hraběnka. „I mně to vrtá hlavou. Ale nechme ho si odpočinout, potřebuje to. Pořád na tom není vůbec dobře.“

„Mám to jít říct panovníkovi? Aby se za něj našla náhrada ke gardě, nějaký čas asi nebude moci plnit povinnosti kapitána.“

„Dobrý nápad,“ přitakala Kiera. „Ale monsieur Örmsteine, pro jistotu ani slovo o otravě. Prostě se mu udělalo špatně. Při večeři si vychutnával rybu, můžete generálovi namluvit, že třeba spolkl kost.“

„Samozřejmě,“ přikývl Ethan Örmstein.

Hraběnka se posadila zpět ke kapitánovi. Položila mu ruku na rameno. „Napijte se,“ řekla, přistrkujíc mu ke rtům vodu. „Musíte hodně pít. Opatrně, po troškách. Budete ještě zvracet?“

„To už mám snad za sebou…“ zablekotal malátně.

„Kdy jste jedl ty knedlíky?“

„Jen pár minut předtím, než se mi udělalo zle…“ Axel Fössr si těžce povzdechl.

„Ten sluha, který vám je donesl, říkal, že mu je dala nějaká černovlasá služebná.“

„Tak to víte víc než já,“ řekl ztěžka. „Mně řekl, že mi je posílá nějaká žena… o barvě vlasů… se nezmínil…“

„Nebyl u nich žádný vzkaz, od koho jsou?“ napadlo hraběnku.

„A víte, že byl?“ V očích mu blýskla vzpomínka.

„Vskutku?“ vyhrkla hraběnka s nadějí. „Od koho?“

Kapitán zavřel oči. Dlouho mlčel. Pak na prahu spánku vydechl: „Nevzpomínám si…“

Hraběnka mu tak docela nevěřila, ale nemohla nic dělat. Navíc byl onen vzkaz stejně pravděpodobně od panovníka, jak se domnívali s Ethanem Örmsteinem, takže naprosto chápala, že o tom kapitán nemá chuť vykládat na potkání, a to dokonce ani jí. Člověk musel být opatrný.

 

Léta Páně 1726

 

Březen

 

Osmdesátá třetí kapitola – Marion

 

Zásnuby byly uspořádány již před Vánocemi uplynulého roku. V lednu roku Páně 1726, ještě měsíc před Marioninými šestnáctými narozeninami, se slavila svatba. Tehdy poprvé uviděla svého nastávajícího. Švéd byl vyšší a starší než ona a vůbec se jí nelíbil. Měl světlé vlasy a modré oči, což jí připomínalo kapitána Fössra. Aspoň byl hladce oholen. Hovořil vzdělaně a kultivovaně, hlas měl velice příjemný. Možná to nakonec přeci jen nebude tak špatné manželství, jak jsem se obávala, napadlo dívku, dyž si před oltářem slibovali. Když mluvil on, bezděky se usmívala. Okamžitě si zamilovala jeho hlas. To ale netušila, jak se jí záhy zprotiví.

První kaz na manželství objevila bezprostředně po obřadu, když na slavnosti shledala, že její manžel je prachbídný tanečník. Po bolestné zkušenosti zůstala tedy jen zaraženě sedět. A jak tak seděla, občas se kolem sebe rozhlédla a posteskla si, jak se na její svatbě baví kdekdo kromě ní, kde se vzal, tu se vzal, ukláněl se před ní… Pane na nebi. Kapitán! Marion úplně zesinala. Neodvažovala se pohnout, skoro nedýchala, jako by doufala, že ji přehlédne. Byla to samozřejmě hloupost.

„Smím prosit?“ zeptal se medově.

Poklesla jí čelist. Dokázala na něj jen nevěřícně zírat. Myslí to vážně?

Jako by jí četl myšlenky, slabě se usmál a pravil: „Nechci jen, aby tu nevěsta na vastní svatbě seděla sama a bez zábavy.“

Ještě chvíli si ho měřila, pak opatrně souhlasila. Postřehla totiž výraz svého otce, který jasně říkal, aby přijala. Nejspíš to bude test, napadlo ji. Trest za to, že jí trvalo poněkud déle, než před oltářem souhlasila, že bude Švédovou ženou. Půvabně vstala a vykročila rovná jako voskovice, ruku v ruce s kapitánem v zeleno-černé uniformě a světlými vlasy svázanými do předpisového culíku. Kráčela na pohled klidná, se vztyčenou hlavou, okouzlující v ostře růžových šatech a se zrzavými vlasy ozdobenými věncem s umělých květin.

Ostatní jim vyklidili prostor před obrovským krbem, ve kterém hučel oheň. K tanci jim na loutnu hrál Vladimír Jankovljev a zpíval jakousi ruskou písničku. Měl zajímavý hlas, když zpíval. Nikdo netančil, jen oni dva. Marion se nacvičeně usmívala, kapitán se usmíval upřímněji a pásl se na ní očima. Z těch ledově modrých očí měla husí kůži, snažila se uhýbat pohledem a nejraději by utekla z jejich dohledu. Nemohla však, měl ji v hrsti jako bzučící mušku, zoufale poletující sem a tam, snažící se uniknout z pasti. Měl ji v dlaních, jen jen stisknout… Očekávala, že jí každým okamžikem prudce při tanci dupne na nohu, že se jí nějak pomstí… Věděla, že on ví. Kapitán ale v klidu tančil, pomalu, vášnivě. Kroužili kolem sebe, dlaň přitisknutou na dlaň toho druhého. Marion se zprvu pod dotykem té bizarní ruky s pahýly prstů otřásla odporem. Byl to zvláštní pocit, opírat svou dlaň o dlaň toho muže, ale prsty o prsty nemoci opřít. Trochu se jí chvěly rty. Po očku se podívala na svého manžela stojícího u zdi po boku ministra financí. Viděla hněvivý záblesk v jeho očích a pomyslela si, že snad přeci budou mít něco společného, že je bude spojovat nenávist ke kapitánovi. Dodalo jí to odvahu a sílu otevřít se zase budoucnosti.

Kapitán se hluboce uklonil a ruku, kterou jí svíral, políbil. Marion se udělalo zle. Pod bílými pudry celá zezelanala. Statečně vyčkala, až ji pustí, a co možná nejnenápadněji otřela hřbet ruky do šatů. Pořád ještě očekávala nějaký způsob pomsty. Mělo to být tohle? To, že ji přiměl s ním tančit?

Najednou si uvědomila, že už je volná, a rychle se spěchala zase posadit ke stolu. S monsieur Lörem později tančila podstatně uvolněněji a ochotněji.

Čas však neúprosně běžel a nastal čas na ukládání na lože. Marion vykročila v čele průvodu dvořanů ze sálu, po pravici svého manžela, po levici svého otce, v zádech svého učitele. Za chvíli za ní a jejím manželem už cvakal otáčející se zámek ve dveřích.

Marion se okamžitě stáhla k oknu. Její muž klidně zůstal stát u dveří a líně si rozepínal kabátec. Po hodné chvíli oba strnuli a zahleděli se na sebe, ona ve spodničce, on v košili a spodkách.

„Pokračujte,“ vybídl ji.

„Nejdřív vy,“ opáčila mírně rozkazovačným tónem.

Oči mu zaplály. „Sejmu košili. Pak ty spodničku. Nakonec já spodky.“

Po chvíli kývla na souhlas. Cítila na sobě jeho lačný pohled a odolávala touze zkřížit si ruce na prsou. Oba svorně stanuli u lůžka. Prsty jemně přejížděla po pokrývce a nejraději by se pod ni schoulila a nechala se skrýt před jeho zraky. Jako by jí četl myšlenky. Rázně sáhl po přikrývce, špičkami prstů ji uchopil jako nějaký ohavný cár a odhodil ke zdi. „K čemu to? Nepotřebujeme ji. Teplo je tu dost, jsou tu dva krby.“ Usmál se. „A jsme manželé, máme právo se vidět.“ Kývl na ni, aby si lehla.

Udělala to. Kolena se jí klepala. Přitáhla si je k bradě a objala je.

„Tak to ne!“ okřikl ji. „Jen se přede mnou otevřete, mé růžové poupátko!“

Polkla. Chtělo se jí z jeho slov, z jeho tónu zvracet. Roztřeseně poslechla a nechala kolena sklouznout ke stranám. Vrhl se na ni. Rozhodně nebyla jeho první, to pochopila ihned. Pokusil se ji políbit. Opřela mu zaťaté pěsti o hruď, aby mu v tom zabránila. Nenechala se políbit ani před oltářem. Tam to akceptoval, tady ale ne. Energicky ji uchopil za ruce, hrubě jí je přitlačil k matraci. Těsně předtím, než ji mohl políbit, uhnula a nastavila mu ucho. Na tváři jí přistál políček. „Jste moje žena, budu vás líbat, když se mi zachce!“

Obrátila k němu tvář, ale on byl připravený. Než stihla odseknout odpověď, měl své rty na jejích. Ona ale byla o krok napřed. Sotva ucítil její zuby, ucukl. „Tak ty mě chceš kousat?“ optal se nebezpečně a už se neobtěžoval jí vykat. „Jen počkej…“

Jestli dosud Marion myslela, že je silnější než ona, teď jí ukázal, jak moc. Jako by nevážila víc než polštář, obrátil si ji na břicho. To, že do ní zezadu pronikl tak prudce, až sebou škubla, by jí zase tolik nevadilo. Vrchol její potupy nastal, když cítila, jak jí obličej tlačí do polštáře. Zmítala se, moc to nešlo. Nemohla ani křičet. Když už byla napůl v bezvědomí, opustil ji a prudce otočil na záda. V hrsti držel její nádherné zrzavé kadeře.

„Stačilo to?“ zeptal se.

Nepatrně přikývla, lapajíc po vzduchu. Obličej měla vlhký slzami a potem.

„Tak stačilo?“ zeptal se důrazněji. Přestože před ostatními na ni mluvil francouzsky, teď dorážel švédsky.

Malátně švédsky odpověděla: „A…no…“

Přikývl. „Výborně.“ Hodil jí vlasy do obličeje, natáhl se vedle ní a za chvíli spal.

A obdobně se k ní coval i v následujících týdnech. Pokud ji miloval ráno, nedokázala mnohdy Marion do poledne vůbec opustit lůžko, jak byla rozbolavělá. Trápil ji i jinak, často ji uhodil, samozřejmě tak, aby to nebylo vidět. Dívka to snášela naoko s pokorou a odevzdaností, ale v duchu kula plány na pomstu. Čím víc ji týral, tím víc ho nenáviděla a s ním všechny ostatní Švédy kromě monsieur Löra. Tím více nenáviděla kapitána Fössra. S tím, že nezemřel, by se snad ještě smířila, když už to tak dopadlo, asi to tak Bůh chtěl, ale přála by si alespoň, aby tehdy mohla vidět, jak se ho jed zmocňuje…

Do toho přišla další pohroma. Během února na Marion zapomněly její dny. Začátkem března už úplně zuřila, a i když tušila, že to může dopadnout jediným způsobem, vydala se za hraběnkou Tërrovou, aby si nechala své obavy ověřit. Jí mohla důvěřovat, uměla mlčet. I tak jí neprozradila víc, než bylo nutné. Kiera Tërrová ji klidně vyslechla a vřele souhlasila, že ji prohlédne. K dívčině hrůze potvrdila její nejčernější podezření.

„Ano, Marion, čekáte dítě.“

Schlíple jí poděkovala a loudala se zpět do svých komnat. Bylo jí zle z vědomí, že pod srdcem nosí někoho, kdo je napůl její manžel. Kdyby tak byla nikdy neotěhotněla! Cožpak já, myslela si, když seděla na posteli, hleděla do zdi, a aniž by si to uvědomovala, přejížděla si dlaní po břiše. Cožpak já, já bych to dítě možná i chtěla… jenže je chce i on. Řekl mi to před pár dny. Marion, co kdybychom měli dítě, už jsme manželé skoro dva měsíce, co když budou problémy, měli bychom to začít zkoušet co nejdříve. Ušklíbla se. Problémy rozhodně nebyly. Ostatně zjevně nebyly dávno předtím, než s tím nápadem přišel.

Zle se usmála. Jak že si to předtím myslela? Že nestojí o dítě, které je napůl její manžel, ale že už s tím nejde nic dělat? A proč by nešlo? On to dítě chce, těší se na ně… ale co chudák to děťátko? To nevinné, droboučké děťátko? Když bije ji, mohl by jednou začít bít i je… Co by to bylo za život? Takové utrpení… Lépe snad, aby je to děťátko nikdy nemuselo zakusit… A to už jsou dva důvody…

Vše si pojistila. Požádala hraběnku Tërrovou, zda by za ní mohla večer přijít. Pak řekla komorné, že ji večer nebude potřebovat, zařídí se sama, může mít dnes volno. Jen o koupel ji požádala, o nádhernou, uklidňující horkou koupel… a horké víno svařené s bylinkami, to už byla maličkost. Blaženě se vyložila do vody, vzala pohár a udělala ve vzduchu pohyb, jako by si s někým přiťukla. „Na zdraví, můj drahý,“ pronesla zlomyslně. „Na zdraví našeho děťátka…“ Pila doušek za douškem… pohár za pohárem… Ztratila pojem o čase… i jiných věcech. Šlo to přesně podle toho zoufalého plánu. Když přišla hraběnka, byla už opilá. Jen velmi vzdáleně si uvědomovala, jak ji někdo vytahuje z vody. Bloudila v jakési mlze, v nějakém jiném, lepším světě. Pověsila se hraběnce kolem krku, smála se šíleným smíchem, přitiskla rty k jejímu uchu a vášnivě šeptala: „Udělala jsem to pro jeho dobro, rozumíte? Pro jeho dobro! Ten panchart nikdy neuvidí dítě, které mu podle něj mám porodit, nikdy! Vůbec nelituji, udělala bych to hned znova, můj manžel se mnou nebude mít dítě, paní hraběnko, nikdy to nedovolím, nikdy to nedovolím, slyšíte?!“

Ráno měla potíže vůbec rozlepit víčka. Do pokoje pronikalo ostré světlo právě vstanuvšího slunce. V křesle u její postele seděla hraběnka Tërrová. Tvář měla nečitelnou.

„Jste vzhůru?“ Řečnická otázka. Kiera přisunula k Marioniným rtům číši. „Pijte. Musíte pít.“

Poslechla. Pohled ale nespouštěla z hraběnky. „Dítě?“ zeptala se, jakmile polkla.

„Povedlo se vám to,“ řekla hraběnka. Zjevně si dala záležet, aby její hlas zněl naprosto unile a bez emocí. Marion se ale zdálo, že do něj přesto pronikla stopa jakéhosi smutku, možná výčitka…

Nějakou dobu bylo ticho.

„Vašemu otci jsem neřekla nic, to přenechám vašemu uvážení. Ale vašemu manželovi jsem, pochopte, musela něco říct, když se sem v noci dobýval.“

„Co jste…?“ vyděsila se dívka a napůl vstala z postele.

„Lehněte si,“ napomenula ji mírně. „Klid. Ví jen, že jste přišla o dítě. Není na mě, abych mu říkala cokoliv víc. Opět, to záleží na vašem svědomí.“ Odmčela se. „Mám ho sem pustit? Čeká na chodbě.“

Zaváhala, ale nakonec přikývla. „Děkuji,“ pravila potom. Vytáhla zpod pokrývky paži a stiskla hraběnce ruku.

Vážně se na ni zadívala. „Ne, neděkujte.“ S tím odešla. Mluvila o svědomí, jenomže nemohla vědět, že zrzavá Marion to slovo zná jen z teorie.