Za Axela Fössra / Osmdesátá devátá kapitola - Damon

Damon Hugo Hulaimé stál u okna ve své pracovně a smutně shlížel na nádvoří. Zdálo se mu, jako by tam pořád viděl povoz tažený třemi koňmi, doprovázející monsieur Löra na jeho poslední cestě do Stockholmu. Ve skutečnosti dávno odjel. Panovník se s tím však stále nemohl srovnat. V očích cítil pálení slz, kdykoli si vzpomněl, co vše mu přinesl… ne, co vše mu vzal uplynulý měsíc. Počet jeho dětí, místo aby se zvětšil, jak si tajně přál, naopak ještě klesl. K dnešnímu datu byly naživu už jen dvě, Charles a René. Přes veškerou snahu bylo pozdě, Marion se už nepodařilo zachránit. Byla mrtvá, stejně jako její švédský učitel.

Uvažoval, co provede s bývalým kapitánem gardy. Zatím byl Axel Fössr v žaláři. Poté, co ze sebe vykřičel vztek, se Damon rychle uklidnil a vrátila se mu rozvaha. Zprvu vášnivě toužil po pomstě a chtěl tomu Švédovi co nejvíc ublížit. Chtěl ho poslat jako dárek do jeho rodné země… jenže těžko říct. Zajímal by Švédy opravdu tolik přeběhlík, který tu žil skoro dvacet let? Nebo by nad tím po tak dlouhé době mávli rukou? To nehodlal riskovat. Umínil si, že Axela Fössra do Švédska nevydá. Potrestá ho sám, jen tak nad trestem bude mít vládu! Cítil lehké výčitky, že porušil své slovo a nepředá Gony právoplatnému dědici trůnu v takovém stavu, v jakém je po sobě zanechal jeho děd, ale už se to nedalo vrátit. A on by nejspíš ani nechtěl. Degradovat Fössra a uvěznit ho za to, co provedl… Musel to udělat. A kdyby mohl volit znovu, zachoval by se stejně. Navíc se nejednalo jen o podezření, měli proti němu důkazy. Marion byla otrávená a u Fössra se našlo značné množství stejné byliny. Tvrdil, že ji má pro sebe… ale musel lhát. Nadto když se ho ptali, proč ji má, neodpověděl.

Rozmrzele se odvrátil od okna a zamířil ke své ložnici. Zármutek ho vyčerpával. Svírala ho smrtelná hrůza z toho, že by takhle mohli zemřít i Charles s René… Už přišel o dvě děti, proč by nepřišel i o zbylé? Kdo mu zaručí, že se to nestane? A ke všemu ta vražda monsieur Löra… Kdo ví, jak ji přijmou Švédi… Byl tak pohroužen do těchto trýznivých úvah, že se skoro obořil na usmívající se služebnou, která právě vyšla z jeho komnaty.

„Co je ti tak do smíchu?!“ podivil se.

„Uvidíte,“ opáčila.

Damon neměl sílu ji trestat za její drzost. Pokrčil rameny a zavřel se v ložnici. Přešel k lůžku, pomalu, bez energie se odstrojil, prsty našel lem těžkého závěsu u postele a roztáhl jej. Ztuhl. Ohromeně zíral na lože a rázem si dokázal vyložit potutelný úsměv služebné. Na pokrývkách seděla jen ve spodničce a s rozpuštěnými vlasy… Kiera Tërrová.

„Vy… Co… co tu děláte?“ užasl nevěřícně. Rozklepala se mu kolena.

Usmála se. Vypadala překrásně. S tichým šustěním se vztyčila a jemně uchopila jeho tvář do dlaní. „Vy netušíte?“ zeptala se vláčně.

Opatrně se dotkl její ruky, jako by se bál, že se v okamžiku, kdy o ni zavadí, hraběnka rozplyne. „Bojím se tušit,“ přiznal. „Nerad bych se třeba probudil a shledal, že to byl jen sen…“

„Není,“ řekla. Oči se jí v šeru leskly. „Je snad tohle sen?“ A k Damonovu vrcholnému úžasu ho sama políbila. Byl to vášnivý polibek, terý ho nenechával na pochybách, k čemu se schyluje.

„Ne,“ musel uznat, když se s hezkým úsměvem mírně odtáhla. „Ne, to… není sen…“ Ale stále si ji skepticky prohlížel. „Bože, opravdu se to děje… ale proč? Proč teď?“

Neodpověděla.

Přestal nad tím dumat. Měl příležitost a hodlal ji využít. Rychle skočil do postele a objal ji. Nebránila se, ale když obtočil prsty kolem ramínek její spodničky, aby ji jí zbavil a mohl se začít důkladně kochat jejími půvaby, velice výmluvně mu položila dlaň na hruď a jemně zatlačila.

Překvapeně zvedl hlavu. „Co se děje?“

„Než… se mezi námi něco… stane,“ promluvila opatrně, „ráda bych jednu záruku.“

Damon Hulaimé v duchu proklel sám sebe. Měl hned tušit, že to hraběnka nedělá nezjištně! „Co?“ skoro vyštěkl, odtáhl se a zamračil se na ni.

Pomalu si namotávala na prst černou kadeř. Jako by přemýšlela, mhouřila oči. Špičkou jazyka si lehce přejížděla po části spodního rtu. Damon se chvěl, byl už v takovém stavu, že by jí slíbil cokoliv, dal by jí celý královský zámek, nechal ji vládnout místo sebe, vrhl by se z balkónu dolů na vnitřní nádvoří… jen aby ho neopustila, i kdyby s ní měl strávit jen tuto jednu noc! Konečně Kiera Tërrová promluvila, tichým a jako by váhavým hlasem: „Tehdy jste mne prosil, abych byla vaší… Budu vaší. Jestliže dáte milost Axelu Fössrovi.“

„Cože chcete?!“ zařval Damon. Z očí mu najednou sršely blesky. „Ne, Kiero, to udělat nemůžu!“ Leží tady vedle mě, běželo mu zatím hlavou, kdybych se jí zmocnil… co by mohla dělat? Nic. I kdyby křičela, nikdo by jí nevěřil, vždyť sem vlezla sama… Oči mu zasvítily. Pomalu se k ní přiblížil. Pak ji vmžiku povalil pod sebe a dral se mezi její stehna. Slabě vykřikla, ale ne dost na to, aby to kdo mohl slyšet. Damon byl spokojený… a najednou cítil, že se mu o bok opřel hrot dýky. Krátce se hraběnce zahleděl do šedých očí. Byl v nich chlad.

„Tak po čím bude?“ zeptala se klidně.

„Vy byste si troufla…“

„Vy byste si troufl mne znásilnit?“

Zaklel. Nadával tak ovšem jen sobě samému. Rozhodil rukama. „A co mám dělat, Kiero? Nemůžu ho jen tak propustit, to snad chápete. A mám-li být upřímný, ani nechci.“

„Nechcete? Tak nechcete,“ broukla, pokrčila rameny a zvedla se z lůžka. Protáhl ruku skrz mezeru v závěsu a nahmatal její zápěstí. Pevně je sevřel. „Kiero! Prosím vás, počkejte! Já opravdu nemůžu. Nechte si to vysvětlit!“

„Vysvětlit? Vy jste si něco nechal vysvětlit?“

„Měl jizbu plnou jedu, kterým někdo otrávil mou dceru, co je na tom prosím vás k vysvětlování?!“ zahřměl. Znovu ho bodlo u srdce bolestí ze ztráty Marion.

Otočila se k němu. V očích měla divoký lesk. „Co je na tom k vysvětlení? Víte, proč tam tu bylinu měl? Jistěže ne, vždyť vás zajímal jen ten jed…“ Trochu se ušklíbla pohrdáním.

„Co jiného mě mělo zajímat?“ nechápal.

„Ta bylina se předně používá jako protijed. Je to téměř univerzální protijed, ale jen pro někoho skutečně otráveného. Jestli ji pozře člověk, který v sobě jed nemá, stane se tím jedem právě ta rostlina.“

Zíral na ni. „Jak to vysvětluje, proč ji u sebe měl Fössr?!“

„Měl ji u sebe,“ vysvětlovala trpělivě, „protože se ho před řadou měsíců někdo otrávit pokusil. Protože jsme nepřišli na to, kdo, doporučila jsem mu, aby si u sebe schoval tu bylinu pro případ, že by dotyčný svůj pokus zopakoval, chápete? Proto ji měl.“

„Nezlobte se, komteso Tërrová, ale jen tvrzení mi jako důkaz stačit prostě nemůže.“

„Jinými slovy mi nevěříte,“ shrnula.

„Zjednodušujete to!“

„Je to jednoduché! Jestli mi nevěříte, nemůžu s vámi být. Nebudu se ještě víc ponižovat.“

„Kiero!“ zvolal zoufale. „Dobře, já… něco vymyslím, slibuji, nějak to zařídím, jen… prosím neodcházejte.“

Hleděla na něj šedýma očima. Chvíli jako by váhala. Pootevřela ústa, jako by chtěla vypustit nějakou rodící se uštěpačnou poznámku. Rozmyslela si to však. Stiskla rty. Pak se usmála. „Tak dobrá,“ pravila prostě a vrátila se k němu. Objal ji, stáhl ji k sobě na lože a toužebně políbil. Pomalu ochutnával její rty, ubezpečuje se, že je to skutečnost.