Za Axela Fössra / Devadesátá třetí kapitola - Lucius

„První!!“ zajásal Lucius Tërr, krouže kolem osamocené holé břízy. „První! První!“ Otočil se na mladého Jankovljeva, který zastavil několik kroků od něj, a rozpustile na něj vyplázl jazyk.

Vnuk ruského lékaře pobaveně zakroutil hlavou. „Takhle se chová dospělý muž?“

„Ještě nejsem dospělý!“ opáčil vesele Lucius. „Až 29. prosince!“

Tentokrát se druhý muž rozesmál.

„Jsem tu první! Vyhrál jsem a vy jste prohrál!“ výskal mladík u břízy. „Tak copak vám uložím jako trest…? Hm… Ach, ano, už vím. Budete se zítra starat o našeho pacienta sám a já budu mít volno! Volno!“

„Klidně,“ pokrčil rameny Jankovljev. „Nejde o nic vážného.“

„A co budeme dělat teď, když nás monsieur Fössr opustil?“ otázal se mladší z lékařů.

Vladimír Jankovljev potřásl hlavou. „Co se chvíli procházet po svých?“ navrhl, sesedaje ze svého hnědáka.

Lucius lehce pokrčil rameny a napodobil ho. Sotva se sesunul z hřbetu vraníka, nohy se mu nad kotníky zabořily do sněhu. Jankovljev ho jemně uchopil za ruku a bok po boku se procházeli.

„Rád se takhle brouzdám sněhem, uklidňuje mě to,“ svěřil se tiše starší z lékařů.

„V Rusku jste ho jistě měl hojnost,“ pousmál se Lucius.

Jeho společník pokrčil rameny. „Nevím. Nepamatuji si na Rusko.“

Chvíli kráčeli mlčky.

„I mně se líbí sníh,“ řekl Lucius. „Vyrostl jsem v Agoulle, tam ho moc nebývá.“

„To jsme vyrůstali pár kroků od sebe,“ usmál se Jankovljev. „Já byl s dědečkem ve službách plukovníka d’Agoulle.“

Lucia nenapadalo, co na to říct.

„Víte, monsieur Tërre,“ přiznal tiše Jankovljev, jako by se bál, že ho může slyšet ještě někdo jiný, „i já si užíval ty naše hry. Je to jako… návrat do dětství. Tehdy si se mnou nikdo moc nehrál, proto jsem se také tak ponořil do lékařských věd, do umění mého děda… a naopak, protože jsem se víc zajímal o to než o ostatní, nikdo si mě moc nevšímal… Nikam jsem vlastně nepatřil. Pan plukovník se ke mně choval laskavě, ano, jeho manželka ještě víc… ale nepatřil jsem ani do jeho rodiny, ani k jeho poddaným, když to tak řeknu.“

„Jak to myslíte?“ nechápavě na něj pohlédl Lucius.

Jankovljev ochotně vysvětloval: „No, nebyl jsem nějaký čeledín nebo ledasjaký sloužící, jsem šlechtic. Ale nebyli jsme s dědem tak vysoká a bohatá šlechta, abychom se mohli s plukovníkem měřit.“

„To by nejspíš nemohl ani tak vysoký šlechtic jako třeba…“ Lucius musel chvíli uvažovat, koho by na ten příměr použil, „třeba ministr Renaird. Plukovník d’Agoulle byl přeci syn krále.“

„Pravda,“ pousmál se Jankovljev. „A co vy? Co vaše dětství? Můžeme se přeci… poznat trochu lépe, když spolu ostatně den co den pracujeme, jídáme a sdílíme komnatu.“

„Jistě,“ přátelsky souhlasil Lucius Tërr. „Ani já nebyl moc oblíbený. Žil jsem u strýce, matka se o mne starat nemohla… Děti se mi smály. Můj strýc totiž dosud děti nemá a ve svém věku už pravděpodobně ani mít nebude, vychoval nás prý všechny tři, mne, mého bratra Denise i naši starší sestru Philippu. Nikdy jsme se nedozvěděli, kdo byl náš otec, to byl další důvod, proč jsme byli s Denisem ostatním k smíchu. Děti jsou kruté. Vlastně bych možná řekl, že umějí být stejně kruté jako dospělí, jenom… jiným způsobem. U mne se navíc začaly projevovat vlohy pro lékařství, a tím jsme se odcizili i s Denisem…“ Pokrčil rameny. „Je o řadu let mladší než já.“

„A co teď? Máte třeba… nějaké děvče?“ změnil téma Vladimír Jankovljev. Přitom se zastavil a hnětl v ruce hroudu sněhu.

Lucius se rozesmál. „Kdeže… Jsem ponořený do práce, nemám čas… a asi ani chuť se ohlížet po holkách. Ani jsem si nevšiml, že by se ony nějak zajímaly o mě.“ Zamyšleně hleděl do prázdna. „Vážně mě to ani nenapadlo… Dosud jsem studoval a pak jsem hned získal místo na zámku… a bude mi šestnáct, tak mám přeci ještě dost času. Panic nejsem,“ pousmál se pobaveně, „to ne, ale… byl jsem tak roztěkaný, že… nevím. Ani si to pořádně nepamatuju, neprožíval jsem to nijak vášnivě. Prostě… se to stalo, však to jistě znáte.“

Vladimír pomalu přikývl. „Ano, i já s pár děvčaty byl, ale… nebyl to pro mě žádný… požitek.“

„Asi je nám souzeno věnovat se práci, ne ženám,“ prohodil s úsměvem Lucius.

Vladimír Jankovljev tentokrát zachoval mlčení. Lucius se po něm otočil – a do obličeje ho zasáhla sněhová koule.

„Co to…?“

Vladimír se smál, když si mladík stíral z tváře studenou vodu. „Říkal jste, že jste si toho jako dítě moc neužil, tak mě napadlo…“ zubil se.

Lucius se zeširoka usmál. „To je výtečný nápad! Ale pak mi vyčítejte, že se chovám jako dítě!“ rozesmál se, nabral plnou hrst sněhu, a aniž by se obtěžoval z něj vůbec tvarovat kouli, mrštil jím po starším lékaři a zasáhl ho do levého ramene.

Nastal boj. Koule létaly vzduchem jedna za druhou. Vladimír hodil po Luciovi dvě koule zaráz, jedna minula, ale druhá ho zasáhla do břicha. Lucius mu pořádnou kouli rozprskl o levé koleno. Když se sehnul, aby si nabral další sníh, cítil, že se mu nová koule roztříštila o hýždě. Obrátil se a svojí dávkou sněhu trefil Vladimíra do břicha. Oba se smáli, až skoro nedokázali stát. Vladimír nabral další sníh, a zatímco z něj pomalu hnětl kouli, ukročil dozadu, aby se pořádně rozpřáhl – vtom ho trefila Luciova koule do stehna. Síla nárazu byla taková, že se Jankovljev zapotácel. Stál ovšem na samém kraji příkrého svahu, pod nímž se rozprostírala zasněžená pláň, na níž v dálce tmavly hradby Ykkhó. Lékař ztratil rovnováhu a po zádech se zřítil dolů. Vmžiku ho Lucius ztratil z dohledu. Než se sněhem proklestil ke kraji svahu, ležel už Jankovljev dole.

„Jankovljeve!“ křikl na něj mladík.

Žádná odpověď.

V Luciovi se zvedla vlna strachu. Co když si jeho kolega ublížil? „Vladimíre Nikitiči?!“ zavolal, ale opět mu odpovědělo jen tísnivé ticho. Sedl si a po zadku sjel svah dolů. Když vstal, otřásl se, oděv mu nasákl ledovým vlhkem. Přesto si toho nevšímal a hrnul se k místu, kde ležel na zádech ryšavý lékař s rozhozenými údy. Klekl k němu a opatrně jim zatřásl.

Zničehonic se Rus vymrštil tak nečekaně, až Lucius bezděky slabě vykřikl. Vzápětí ho starší muž povalil do sněhu, ale sám upadl na něj.

„Proč máte zavřené oči?“ divil se se smíchem Lucius a pobaveně si prohlížel tvář, která se ocitla jen několik centimetrů od jeho. Špičky jejich nosů se málem dotýkaly.

„Jen tak,“ usmál se neurčitě Jankovljev, rychle oči otevřel a vstal. Pak pomohl vstát Luciovi.

Ten se zamračil. „Tohle už nedělejte,“ zpražil ho přísně. „Hrozně jsem se bál, že jste si něco zlomil!“

Vladimír na něj místo odpovědi vyplázl jazyk a pak mu o hlavu rozbil sněhovou kouli.

Lucius mu dopáleně hodil sněhovou kouli do klína. Ryšavý lékař se na něj zašklebil.

 

Zpátky k hlavnímu městu se dvojice jen loudala. Nejeli vedle sebe, ale Lucius se vyježděnou a trochu kluzkou cestou ubíral první a Vladimír Jankovljev za ním. Lucius na sobě cítil jeho pohled. Jeli mlčky a Lucius si lámal hlavu, co se stalo. Od chvíle, kdy se vydrápali zpátky do svahu a vyšli ke koním, mu jeho kolega připadal nevrlý a podrážděný, jako by se zlobil. Důvod však mladíka nenapadal.

Ale druhý den byl už Jankovljev zase jako dřív a za pár dní si zase vyjeli a závodili přes rozlehlou zasněženou louku. Tu postřehli jakýsi shon na kraji skal. Zvědavě se přiblížili. „Co se tu děje?“ zeptal se mladý Jankovljev jakési špinavé zanedbané starší ženy, která přešlapovala ve sněhu a natahovala krk ke skalní stezce, kde se ze zatáčky právě vynořoval hlouček lidí.

„Někoho prý našli tady kousek v rokli,“ vykládala skoro nadšeně, aniž by se obtěžovala k nim otočit tvář. „Asi uklouzl a zřítil se dolů.“

„Žije?“ okamžitě zareagoval Lucius.

„To nevím, zeptejte se jich, právě ho vyzvedli,“ ukázala ke stezce.

Najednou Lucia někdo zatahal za rukáv. Vladimír Nikitič kamsi ukazoval. Luciovi chvíli trvalo, než pochopil. Kus od nich přešlapoval a popocházel ve sněhu hnědák. „Propána,“ uklouzlo mu. „Není to kůň monsieur Fössra? Je to on…“

Oba se prodrali ke skupině opouštějící skály. Pořád napůl doufali, že mezi nimi Axela Fössra uvidí, ale když přišli těsně k nim, pochopili, že Fössr je ve skutečnosti ten z rokle. Jeden z mužů ho nesl přehozeného přes rameno, hrbil se a supěl. Na první pohled bylo zjevné, že je na tom bývalý důstojník gardy špatně.

„Určitě má něco zlomené,“ špitl Lucius Vladimírovi do ucha.

„Buďme rádi, jestli to nebude páteř,“ zabručel v odpověď Rus. Nahlas poručil družině, která Fössra našla a vyzvedla, aby ho přehodili přes jeho koně. Sám se chopil uzdy hnědáka a opatrně ho vedl vedle koně svého.

Prohlédnout ho byl čas až v paláci. Opatrně ho složili na lůžko v jejich komnatě a Lucius běžel pro svou matku, aby jim také pomohla. Když se vrátil s pobledlou hraběnkou vedle sebe, Vladimír otíral z obličeje bývalého kapitána krev.

„Co se stalo?“ hlesla sevřeně Luciova matka.

„Vlastně nevíme,“ pokrčil Rus rameny. „Prý ho našli na dně rokle. Já si ale myslím, že to nebude tak úplně náhoda. Předtím, než spadl, ho musel někdo pořádně zřídit. Je nasnadě, že spolu obě skutečnosti souvisejí.“

„Neodpověděl jste mi,“ opáčila Kiera Tërrová, ale dívala se na Fössra.

Chvíli bylo nepříjemné ticho. „Je v bezvědomí, ale na hlavě jsem si zranění, které by souviselo s pádem, kupodivu nevšiml. Měl by se probudit a…“ Odmlčel se.

„Chybí mu několik zubů, má nějaké tržné rány a podlitiny, s tím si poradíme,“ řekl Lucius. „Vypadají docela čistě. Jenže na sobě neměl víc než to, co vidíte teď, a to v tom mrazu není dobré.“

„Starosti mi dělají ty nohy,“ řekl Vladimír Nikitič. „Jsou zlámané, musel dopadnout na ně. Uděláme, co půjde…“ Lucius si byl jistý, že zaslechl nevyřčené „ale.“

„A samozřejmě může mít nějaké vnitřní zranění, o kterém nevíme. To by byl konec,“ uzavřel věcně Jankovljev.

Kiera Tërrová přikývla a lehce roztřesenou rukou udělala bývalému kapitánovi na čele křížek.

„Máti,“ oslovil ji Lucius, když to uviděl a ten pohled mu něco připomněl, „já souhlasím s Vladimírem Nikitičem, že to nebyla náhoda. Fössr u sebe neměl rapír, byl jen takhle v košili v tom mrazu a u sedla jeho koně chybí brašna, všechny ty věci včetně vesty, kabátce a dalšího oděvu ale měl, když jsme se přede dvěma týdny loučili a on odjížděl na jih. Jeden by řekl, že ho někdo přepadl, ale… jemu kolem krku visí ten stříbrný křížek. Ten by přeci zloděj vzal také.“

„Máš pravdu…“ přikývla zachmuřeně hraběnka a rukou bezmyšlenkovitě cuchala Fössra ve vlasech.

Lucius ji doprovodil ke dveřím a ještě s ní polohlasně hovořil. Pak se vrátil k Vladimíru Nikitiči. Ten se na něj podíval s podivným výrazem v očích. „Nebylo by dobré dál s ním hýbat,“ nadhodil. „Měl by zůstat, kde je. Lůžko je ale tvé… Můžeš ale spát se mnou na mém, široké je dost, vejdeme se.“

„Ne, děkuji,“ opáčil nehnutě Lucius. „Vyspím se zase u matky na truhlicích.“