Za Kiery Tërrové / Devadesátá pátá kapitola - Alexandr

Od chvíle, kdy se před půl rokem dozvěděl o smrti své rodiny, se Alexandr Sall neusmál. Nedokázal se uvolnit ani ve společnosti svého bratra Pierra Louise, který byl přitom jediný, kdo mu kromě dcery Bernadette zůstal. Veškerý čas trávil v jejich domě s Bernadette, bratra nenavštívil ani jedinkrát, vždy přijel Pierre Louis k němu.

„Musíš se vzmužit,“ klepal mu s nekonečnou trpělivostí mladší sourozenec na rameno. „Takhle se zničíš, je čas zase začít žít, Alexi…“

„Neříkej mi Alexi, víš, že to nesnáším!“ utrhl se na něj starší bratr.

„Promiň,“ hlesl Pierre Louis, ale hned pokračoval: „Alexandře, radím ti dobře, najdi si jinou. Klidně ať je Christine podobná, ale… tohle nemá smysl.“

„Co ty víš,“ zabručel Alexandr. „Ty tomu nerozumíš. Já Christine miloval!“

„Já vím. A ona milovala tebe,“ řekl laskavě Pierre Louis. „Nepřála by si, aby ses tak trápil.“

Alexandr se na něj podíval zoufalým pohledem svých černých očí. Poprvé vyřkl myšlenku, která ho sžírala od návratu do Paříže. „To já ji zahubil, Pierre Louisi. Chápeš? Je to Boží trest. Bůh mi ji vzal, protože jsem si jí nevážil, je to trest za Marion Hulaimé.“

„Nesmysl! Ujede každý. Vezmi si našeho otce, kolik ten měl milenek, měl nemanželské děti a…“

„…a jeho žena také zemřela,“ namítl Alexandr.

„Jeho první žena, naše matka. Ale princezna Saforovová ho přežila. Alexandře, ano, truchli pro svou Christine, vzpomínej na ni, ale zároveň je potřeba žít dál. Uvidíš, že až budeš mít jinou ženu, vzpomínky na Christine už nebudou tolik bolet.“

Alexandr se ušklíbl. „Mluvíš nějak zkušeně.“

Pierre Louis pokrčil rameny. „Snad. Tak poslechneš mě konečně? Já tě jako staršího bratra poslouchal vždycky, tak to jednou můžeme prohodit, ne?“

Musel se usmát. „Dobrá, zkusím to,“ přikývl. „Začnu se… bavit…“

„… a třeba časem přijde i nějaká ta ženská,“ zazubil se Pierre Louis. Samou radostí sourozence políbil.

To se událo již ke konci ledna. Teď v dubnu už měl za sebou Alexandr řadu radovánek a dokonce návštěvu u rodiny své zesnulé ženy. Z té moc nadšený nebyl, protože se mu její matka snažila vnutit sňatek s jeho švagrovou Odette. Alexandrovi se Odette nelíbila. Byla sice jen o rok mladší než on a měla hezkou oválnou tvář a půvabná ústa, ale tím její krása končila. Černé rovné vlasy jí splihle lemovaly tvář, oči měla unilé a hloupé a nos hrbatý. Ňadra měla malá a boky útlé.

Nakonec se mu nějak podařilo se hrozby sňatku zbavit. Asi za tři týdny poté mu bratr doručil pozvání jistého svého přítele na banket. Alexandr se docela těšil, jenže dva dny před onou událostí se jeho bratr rozstonal. Nakonec místo něj šel Hugo d’Elzzbierppe. Hugovi bylo nedávno čtyřicet let, ale vůbec na to nevypadal. Vlasy měl pořád matně černé, a byl-li v nich už nějaký stříbrný pramen, nebyl vůbec poznat. Lékař navíc zářil štěstím, se svou manželkou Marie-Catherine měl už dvě děti, dceru Antigonu a syna Hectora pojmenovaného po princi z milované Iliady. Za pár týdnů se mu měl narodit potomek třetí.

Jídelna paláce onoho šlechtice, k němuž byli pozváni, byla obrovská. Strop nad nádherným lustrem ze skla byl pomalován výjevy z lovů a hostin a vévodilo mu vyobrazení antické bohyně Diany. Nepatrné sloupy v rozích síně na sebe braly podobu evangelistů. Podlaha se oslnivě leskla. Alexandr se rozhlížel, kam se asi mohou usadit, a nedopočítal by se voskovic, které tu plály. Vzduch byl prosycen vůněmi vín a horkých pokrmů. V malém výklenku ve zdi stál hlouček hudebníků, ale přes halas v síni nebyly jejich nástroje vůbec slyšet.

Obdrželi místa vedle sebe u levého ramene stolu ve tvaru hranatého písmene U. Podčeší s černými vlasy a bezvýrazným obličejem před nimi demonstrativně ochutnala bílé víno, než jim nalila do číší ze zelenkavého skla zdobených olovem. Po několika chodech byly přineseny mísy s exotickým ovocem, kromě bílého chleba se tu nabízel i měkčí chléb se zapečenými rozinkami. Nad tabulí se vznášela sladká vůně.

Hugo se zaujetím ochutnával neznámý nasládlý chléb, zatímco Alexandr ještě nedojedl kančí maso, protože zaujatě naslouchal světlovlasému hostiteli s páskou přes levé oko, který vyprávěl o svých cestách do Nového světa, Asie i různých zákoutí Evropy, o nichž by se vsadil, že jeho hosté nikdy ani neslyšeli. Přitom si na rybu na svém talíři štědře vymačkával citrón, až se Alexandrovi trochu zvedal žaludek. Napil se rudého horkého vína, svařeného s výtečným kořením, a dlouho jej povaloval po jazyku.

Zničehonic se hostitel odmlčel a vstal. „Drazí přátelé,“ oslovil hodovní síň, „pro vaše potěšení teď zatančí půvabná bytost, jejíž jméno ponechám v tajnosti. Prosím, utište se, váš zážitek tak bude mnohem větší.“ Usmál se a opět se posadil. Zazněla hudba prosycená bubínky a snad tamburínami. Rozevřely se dveře a do místnosti s půvabnými pohyby vplula dívka. Nádherný pás jí držel na bocích dlouhou suknici, pevná mladá ňadra skrýval šátek s třásněmi a jinými ozdobami. To bylo veškeré její odění, s výjimkou šátku, který jí zakrýval spodní polovinu obličeje. Na nádherných obnažených pažích se blýskaly drahé náramky, které při pohybu chřestily, v uších měla překrásné dlouhé náušnice. Všichni hosté se na ní pásli očima, zatímco ona předstoupila doprostřed síně, nepatrně se uklonila, zdvihla půvabné paže nad hlavu a bylo znát, že se pod šátkem usmála. Když spouštěla pomalým vláčným pohybem paže dolů, rozpustila si přitom vlasy. Na ramena jí spadly světlounké rovné kadeře. Pohodila hlavou a nechala je, aby se svezly k pravému rameni. Všichni na ní visely očima.

Dala se do tance. Začala sladkými, pomalými vlnami, které jako by postupně procházely jejím tělem. Zakláněla se, lehce pohupovala boky, hlavou opisovala kroužky a pohazovala přitom svými vlasy. Stovky voskovic vrhaly na její tělo mihotavé světlo, v němž vypadal celý výjev jako nějaký přelud, dívka se vlnila stejně jako plameny svící…

Alexandr od ní s námahou odtrhl pohled a krátce se otočil na svého druha, překvapeně si všiml, s jakým zaujetím se Hugo d’Elzzbierppe na tanečnici dívá. V očích měl zvláštní svit.

„To není možné…“ mumlal si pro sebe neslyšně.

„Co není možné?“ zeptal se tiše Alexandr.

Hugo nespouštěl oči z dívky. „Zdá se mi, jako by… měla na těle bílé skvrny… ale to… musí to být jen šálení smyslů, jen světlo těch voskovic, jiné vysvětlení… není možné…“

Alexandr mu vůbec nerozumněl a postřehl navíc změnu, takže se rychle otočil zpět na dívku. Hudba nápadně zrychlila. Tanečnice jako by stála na místě, docela blízko tabule, ruce rozpažené. Vypadala, jako by se třásla. Boky, celým trupem a hlavou opisovala rychlé drobné kroužky, kroužila i zápěstími. Její vlasy se půvabně přelévaly ze strany na stranu, přes obličej a dozadu, působíce v mihotavé záři plamínků voskovic jako tekuté zlato. Alexandrovi se líbil chřestivý zvuk ozdob na jejím sporém oděvu. Občas se mu zdálo, jako by se tanečnice dívala přímo na něj, ale věděl, že si to jen namlouvá. Pozoroval její nahé břicho a pomalu pohled zdvihal výš. Byla nevýslovná. Pomalými drobnými krůčky se bokem posunovala po obvodu tabule a vystavovala se blízkým pohledům stolovníků, jejichž převažující mužskou část bezpochyby vzrušovala stejně jako jeho. Nejraději by se jí dotkli, alespoň šátku na její tváři, alespoň ozdoby chřestící na jejích náramcích… Občas se zaklonila a dál se svůdně chvěla v rytmu exotické hudby, dávajíc ještě více na odiv půvabná ňadra a břicho. Nejeden muž upíral zrak na vlnící se suknici, kterou jí na bocích držel nádherný blyštivý pás, a představoval si, jak vypadá pod ní. Když dospěla k Alexandrovi, byl by přísahal, že se na něj pod šátkem usmála, ale… mohl to být klam. Stejně tak bylo možné, že úsměv věnuje každému. A podle toho, jak dlouho se nakrucovala před pánem domu, jemu věnovala pravděpodobně ještě víc. Ucítil lehké opovržení. Otočil se na Huga. Ten se lehce pobaveně usmíval, očima se pásl na nahé kůži dívky a lehce pokyvoval hlavou v dokonalém rozporu s rytmem hudby.

 

Zábavy trvaly do hluboké noci. Hugo od vystoupení tanečnice pil mnohem víc než předtím. Ke konci banketu opile bručel něco o tom, co je to za přítele, že se už skoro půl roku neozval. Budiž, žijí v jiných zemích… Může ale alespoň napsat! Alexandr mu vůbec nerozuměl. Když se odebrali do komnat, musel lékaře podpírat, Hugovi se pletly nohy a sám by jistě neušel ani pět kroků. Když ho složil na postel, uvažoval, co dál. Jemu se ještě spát nechtělo, zábavy ho rozjařily a navíc se trochu přejedl a tlačilo ho břicho. Vzal si teplý plášť lemovaný kožešinou, který mu Pierre Louis přenechal jako dědictví po otci. Zabalil se do těžké látky a zamířil na chodbu, že se projde po zahradách. Přede dveřmi pána domu narazil na tanečnici. Ona by si ho vůbec nevšimla, ale jemu to nedalo.

„Smím vás někam doprovodit, mademoiselle?“

Otočila se k němu, až se jí zase zavlnily plavé vlasy. Vrhla krátký, jako by bázlivý pohled na dveře, pak pokrčila rameny a pod šátkem se na něj usmála. „Budu ráda,“ přikývla.

Cítil, jak se mu rozbušilo srdce. Jemně ji vzal za ruku. „Vy také nemůžete spát?“ zeptal se, když mířili ven.

Trochu napjatě se zasmála. „Ne, nemůžu… spát…“ Rychle umlkla.

Měl dojem, že něco není v pořádku. Zastavil a obrátil se k ní. „Mademoiselle, jestli vám někdo ubližuje…“ vyhrkl vášnivě.

V jejích očích se zaleskla ostražitost. „Ne…“ pokusila se protestovat.

Vyrazil k zahradám, téměř ji za sebou táhl. Zastavili na trávníku. Otočil ji k sobě a přitiskl se k ní. Rty si skryl jejími vlasy. „Jsme tu sami,“ hlesl. „Nejste tu šťastná, to jsem poznal. Mně se můžete svěřit…“

Zaváhala. „Být to na mě, vůbec bych tu nebyla,“ řekla pak. V očích měla slzy. „Musím ale zachránit svého bratra! To kvůli němu tohle dělám.“

„Co se stalo?“

„Bratr… svedl dceru pána tohohle domu,“ začala skoro plačtivě. „Nejsme vlastně nikdo, jen pomáháme v jednom šenku. Zámecký pán se rozzlobil, že svou dceru někomu takovému nedá. Když bratr nepřestal, dal ho uvěznit. Já se mu zalíbila. Svolil, že bratra pustí, když pro něj budu tančit… Nemám z toho radost, ale… co jiného mám dělat?“ Bezradně rozhodila rukama. „Mohlo by být hůř. Pán je v podstatě hodný. Často si mě zve na noc k sobě…“ Odmlčela se, ale po krátkém váhání pokračovala: „Bála jsem se, ale on… mi nic nedělá. Vypijeme spolu džbánek vína a já mu tančím. Jen se na mě dívá, svou touhu… uspokojuje sám.“

„Ten pán je dobrým přítelem mého bratra,“ procedil pomalu Alexandr. Oči mu svítily hněvem. „Zkusím se za tvého bratra přimluvit…“

Prudce ho samou radostí objala. „Děkuji, monsieur!“

Usmál se.

Jenomže od zámeckého pána se dozvěděl, že její bratr ve vězení zemřel. Chladně, ale zdvořile se s ním rozloučil a zaplatil mu, aby dívku ze svých služeb vzhledem k okolnostem propustil. Neochotně mu vyhověl.

„Můžete nějaký čas zůstat v mém domě,“ nabídl tanečnici, když odcházeli. „Budu rád, když mi občas zatančíte, ale… nehodlám vás nutit.“

Usmála se.

„Jak se vlastně jmenujete?“ napadlo ho až nyní zeptat se jí.

„Agrippina,“ řekla prostě. „Agrippina Fössrová.“

Na svatbu zámeckého pána nepozvali.