Za Kiery Tërrové / Devadesátá šestá kapitola - Lucius

Po smrti Axela Fössra se Lucius Tërr vrátil do komnaty, kterou sdílel s Vladimírem Jankovljevem. Tomu pár dní nebylo dobře, ale pak to nějak přešlo. Lucia mrzelo, že už není sníh, často vzpomínal na jejich hrátky tehdy v prosinci. Byla to zvláštní chvíle, chvíle důvěry, jakéhosi propojení. Teď jako by se mu Rus vzdaloval. Vrátil se ke své zamlklosti, čas od času byl na Lucia nevrlý a čas od času se mu také vracívala jakási záhadná nevolnost, kdy buď uprostřed rozhovoru nebo třeba v noci najednou Vladimír Nikitič zaklel, vstal a spěchal na onu místnost. Když se ho Lucius jednou zeptal, zastihl ho v nerudné náladě, Vladimír Nikitič zlostně odsekl, že o nic nejde, aby se nestaral, protože s tím stejně nic nenadělá. Lucius si tedy odpustil poznámku, že kdyby o nic nešlo, nebylo by s čím nic nedělat. Začal se za ruského lékaře modlit. Vladimíra v kapli vídal zřídka, jinak se ale potkávali na každém kroku každý den.

Jednou se ale potkali i v kapli. „Co děláš?“ zeptal se Jankovljev, který strnul ve dveřích.

„Modlím se?“ ušklíbl se pobaveně Lucius a rychle vstal.

„Smím se zeptat, za koho?“ nesměle se zajímal Rus.

„Smíš,“ pokrčil s úsměvem rameny Lucius. „Za tebe.“

K jeho překvapení se Vladimír Jankovljev zamračil. „Tak toho hned nech!“ skoro vykřikl. V jeho tváři četl Lucius opravdový hněv.

„Proč?“ nechápal. „Nedělám nic špatného. Nebývá ti dobře, tak jsem…“

Vladimír ho nenechal domluvit: „Nevíš, o čem mluvíš. Prosím tě, nepleť se do mých věcí.“

„Vždyť od tebe nic nechci. Jen nechci, aby se ti dál dělalo špatně…“

Starší lékař si zhluboka povzdechl. Chvíli na něj upřeně hleděl. Pak skrz zaťaté zuby procedil: „Víš, pravda je, Lucie, že… mi není špatně. Naopak mi s tebou bývá až moc dobře…“ Rychle se otočil a kráčel pryč.

Lucius ho dohonil. „Počkej! O čem mluvíš?“

Jankovljev chvíli váhal, ale na chodbě byli jen oni dva. „Víš, jak jsme si povídali tehdy v tom sněhu? Řekl jsem, že… pro mne milování se ženami… nepředstavovalo rozkoš. Mně se ty ženy ani nelíbily. Nelíbí se mi ženy, ale… muži, Lucie.“ Odmlčel se. „Přesněji řečeno… líbíš se mi ty…“ hlesl slabě.

Lucius bezděčně pustil jeho ruku. Nemínil to jako náznak odporu, jen překvapení. Že Vladimír Nikitič neumí ocenit krásu žen, to ho už napadlo, ale že by stál zrovna o něj…

Lékař se k němu otočil, spěšně ho zatáhl do výklenku u okna a něžně políbil. „Musel jsem,“ řekl pak mírně omluvným tónem. „Když už jsem ti to řekl… musel jsem… Odpusť.“

Lucius měl v nitru zmatek. Nikdy by ho nenapadlo, že někdy dostane polibek od muže… ale neprotivil se mu. Samotného ho to překvapilo. Bezděčně si vzpomněl na Veeru, dívku, kterou jednou měl… v nevěstinci. Zatáhli ho tam spolužáci, nechtěl je urazit a řekl si: Proč ne? Protože byla volná, sáhl po Veeře. Už si ani nepamatoval, jak vypadala, snad měla světlé vlasy… nebyl si jistý. Zkušeně v něm probudila mužskou sílu a navedla ho do sebe… ale Lucius si připadal divně. Nebavilo ho to, připadal si… pošpiněný. Myslel si, že je to tím, že byla nevěstka, ale… ta zkušenost ho naučila jedno: vyzkoušet se má všechno. Jako lékař ostatně věděl, že život je příliš krátký na to, aby člověk odmítl příležitost, která se mu nabízí.

„Vyzkoušet se má všechno,“ zopakoval teď svoji mantru do tváře Vladimírovi. Stiskl jeho ruku, objal ho druhou paží kolem krku a přitáhl k sobě.

Ráno si byl jistý, že se narodil právě pro Vladimíra Jankovljeva. Cit přeci nemůže mít nic společného s rozumem. Lidé jsou jako hromada střepů z rozbitého zrcadla. Hledají ten střep, který k nim pasuje. A někdy se stane, že  sobě náleží dva kousky, do kterých bychom to jen těžko řekli. Můžeme se tomu bránit, můžeme tomu spílat a pokoušet se to změnit… ale bezúspěšně. Ty střepy, dílky skládačky, k sobě prostě patří a společně s ostatními tvoří celek, zrcadlo života.