Za Kiery Tërrové / Stá kapitola - Lucius

Cítil se být na vrcholu blaha. Ležel na břiše na svém lůžku prsty a ústa tiskl do polštáře, tlumě slabé výkřiky naplňované touhy a slasti. Na ramena, krk a šíji mu dopadal nespočet Vladimírových polibků. Z příjemného stavu bez jediné myšlenky Lucia vytrhlo naléhavé klepání na dveře. Nadzvedl se. „Do háje…“ ucedil.

„Nech to být,“ zabručel Vladimír. „Zase odtáhne… Lucie, ne…“ protestoval chabě, když se zpod něj jeho milenec obratně vysoukal a letmo ho políbil.

„Jsme lékaři, neměli bychom ignorovat, když na nás někdo klepe. A tohle zní opravdu důležitě.“

„Pro tyhle aristokraty je důležitá i tříska v prstu,“ ohrnul ret Rus.

„No, to máš pravdu,“ pousmál se Luciu. „Neboj, vyřídím to rychle,“ štípl ho do stehna a vstal. Rychle si navlékl alespoň spodky a zatřepal hlavou, aby se mu vlasy, které Vladimír předtím odhrnul na stranu, zase rovnoměrně rozprostřely. To už kráčel ke dveřím. Otevřel a vyložil se do nich, aby příchozí neviděl, jak se Vladimír rychle přesunuje na své lože. „Co se děje?“ zeptal se a ostentativně zívl.

Jeho nevlastní bratr – aniž by jak jeden, tak druhý tušili, že jsou nevlastními bratry) ho naléhavě uchopil za košili. „Musíte rychle se mnou, někdo těžce zranil sudího Örmsteina!“

„Hned,“ kývl chápavě Lucius a otočil se.

Alexandr Sall ho chytil za rameno. „Ten druhý lékař taky.“

Lucius k němu otočil hlavu. „Má tu holku, nechce se mi ho při tom rušit,“ opáčil nevinně.

„Pravda,“ ušklíbl se Alexandr Sall, „slyšel jsem… ale lepší než můj lékař. Šel jsem samozřejmě prvně za ním, ale prožíval zjevně se svou manželkou takovou slast, že by přes její projevy nejspíš ani neslyšel moje klepání. Tak jsem se vydal sem.“ Zakroutil hlavou. „Jemu je čtyřicet a dělá větší hluk než takový mladík jako je váš kolega…“

Lucius roztržitě kývl a zabouchl Alexandrovi před nosem. Spěšně si natáhl punčochy a nohavice, svázal si vlasy a zavázal fiží. Pak popadl brašnu a vyrazil v doprovodu Alexandra Salla za novým pacientem.

Překvapilo ho, že sudí Örmstein leží na podlaze v komnatě Sallovy manželky, ale raději se zdržel komentáře. Nevšímal si ničeho než právě Ethana Örmsteina. Musel ocenit první pomoc, kterou Alexandr Prusovi poskytl. K ráně byla přiložená látka, která lačně vsakovala krev, a šlechtic ootočil zraněnému muži hlavu tak, aby se látka ocitla mezi tělem a podlahou, takže na ránu tlačila. Situace ale byla nesmírně vážná. Lucius Tërr to věděl dřív, než pootočil sudího hlavou, aby se na ránu podíval. Kolem se už rozpila loužička temné krve. Útok musel být brutální. Povzdechl si.

„Nesmíme ho déle nechat ležet tady, ještě se nachladí,“ rozhodl nuceně pevně. „Pomozte mi ho prosím přenést do jeho komnaty.“

Když složili raněného na postel, ubezpečil se Lucius, že rána pohybem znovu nezačala krvácet. To bylo dobré znamení nevelkého významu. Kapka naděje ve sklenici plné zlé prognózy.

„Přežije?“ zeptal se stísněně Alexandr Sall.

Lucius se na něj zadíval. Dlouho mlčel.

Alexandr sklopil oči a pomalu přikývl.

Lucius ukázal na Örmsteina: „Rána už nekrvácí, to mu dává trošku naděje. Ale nebudu vám lhát, monsieur Salle, je to vážné. Zranění hlavy jsou ošemetná. Nedá se předpokládat, co se stane v další minutě. Někdo u něj musí být čtyřiadvacet hodin denně.“

„Jaké… jsou možnosti?“ zeptal se opatrně Sall.

Lucius rozhodil rukama. „První možnost je, že zemře. Může to být dnes, může to být zítra, může to být za měsíc. Můžeme si myslet, že se zotavil, a on sebou najednou praští na zem. Jak říkám, je to nepředvítatelné. Samozřejmě se může také plně zotavit… i když zranění je tak vážné, že bych téhle variantě u monsieur Örmsteina velkou šanci nedával. Je zde možnost, že se už nikdy neprobudí. Může… v tomhle stavu, jak ho tu vidíte, ležet klidně deset let. Nepříjemná představa. Ale i kdyby se probudil…“ Odmlčel se.

„I dyby se probudil…“ opakoval zaujatě Alexandr Sall.

„Nelze předpovědět, jak na tom bude,“ řekl smutně Lucius. „Jsme malí páni. Jen náš Pán ví, dá-li mu uzdravit se a v jakém rozsahu. Největší záludnost zranění hlavy totiž tkví v tom, monsieur Salle, že může být děsivě snadno poškozeno něco uvnitř. Celý sudí Örmstein může být poškozený.“

„Co tím chcete říct?“ zamračil se obavami Sall.

„Může se probudit a… vůbec si nepamatovat, kdo je. Může zapomenout své schopnosti, všechno, čemu se kdy naučil, třeba nebude umět psát nebo nebude poznávat svou ženu. Může ztratit, přesněji zapomenout schopnost řeči… což mě přivádí k další možnosti. Je cizinec, Prus. Je zde tedy také varianta, že… až se probudí, jestli se tedy probudí, zapomene francouzský jazyk. Může se stát, že bude po probuzení mluvit zase jen německy, může zapomenout, že a proč je v Gonách… a samozřejmě desítky dalších věcí, za určitých okolností lze zapomenout takřka cokoliv, od umění šermu nebo jízdy na koni… třeba po znalost, jak jíst příborem. Je tu však ještě jedno vážné nebezpečí, které může nastat při zranění hlavy. Sudí si může pamatovat klidně všechno včetně toho, co se stalo, že byl zraněn… z lůžka ale může vstát někdo úplně jiný. V extrémních případech se může proměnit celá osobnost monsieur Örmsteina.“

„Chápu, je celá škála možností,“ přikývl rozmrzele Sall. Pohledem zabloudil na raněného muže. „Ta změna osobnosti… je tohle tak vážný případ, že by to mohlo nastat…?“ Chvíli váhal, než se na Lucia opět podíval.

Lékař neochvějně přikývl. „To ale neznamená, že to nutně nastane,“ upozornil. „Buďme optimisté.“

„Optimisté…“ zabručel skepticky. Pak naléhavě promluvil znovu: „Měl bych na vás ještě jednu prosbu, monsieur Tërre, kdybyste byl tak laskav. Prohlédněte prosím i mou ženu, jestli je… v pořádku. Je samozřejmě v šoku, ale… chci mít jistotu, že jí ten vetřelec neublížil i fyzicky.“

Lucius věcně přikývl. Už věděl, že na tohle sám přeci jen nestačí. Bude mu muset pomoci přinejmenším i Vladimír, ne-li také Hugo D’Elzzbierppe.