Za Kiery Tërrové / Stá první kapitola - Alexandr

Alexandr Sall seděl v prostřední lavici v levé řadě. Hladké dřevo ledově pálilo. V kapli byla vůbec strašlivá zima. Musí to být nejchladnější místnost zámku, napadlo ho. Měl zavřené oči, ale i když už Pánu vyřídil vše, co měl na srdci, nějak nedokázal odejít. Bříšky prstů přejížděl po berli. Noha už ho skoro nebolela a již několikátý den si troufl téměř normálně chodit, berle mu však stále dávala pocit větší jistoty. Noze se stále zdráhal plně důvěřovat. Měl na sebe vztek. Kdyby nebyl takový hlupák… Kdyby nebyl pozapomněl na nepříjemný zvyk té hnědé klisny… klisny, která neváhala vyhodit ze sedla každého troufalce, který by zatoužil projet se na ní. Jediný, koho kdy tolerovala, byl její pán. Jenomže Axel Am Fössr byl mrtvý a už nikdy se na ní neprojede… Nikdo se na ní už nikdy neprojede. O tom Alexandra Salla bezpečně ujistila.

Mladému šlechtici vlastně ani tak nevadilo, že ho shodila, ale mrzelo ho, že si kvůli tomu nemohl na Bále Vyvoleného zatančit se svou ženou. A vadilo mu ještě více, že si dílem díky tomu musela Agrippina zatančit s Publiem Christianem d’Elzzbierppe. Ten elegantní štíhlý muž s řídkými černými vlasy dokonale odhadl situaci. Alexandr přeci nemohl ministrovi financí odmítnout vyhovět, tím spíše ne, když sám s Agrippinou tančit nemohl. Ale pohled na to, jak jeho manželka tančí s tím příbuzným jejich lékaře, se mu vůbec nezamlouval. Publius Christian d’Elzzbierppe ji k sobě tiskl podle Alexandrova názoru s ohledem na slušnost a především její těhotenství až příliš. Ostatně Agrippině to zjevně také nebylo po chuti, protože i když se zpočátku náramně bavila a smála se něčemu, co jí ministr řekl, později ho celkem stroze odbyla. Co jí však černovlasý muž šeptal, to svému manželovi prozradit odmítla.

Ztěžka se zvedl a pomalu zamířil ke dveřím. Když vyšel na chodbu, nevěděl, co ho přimělo, aby vyhlédl z okna. Na nádvoří spatřil ryzáka, na kterého právě nasedal… Publius Christian d’Elzzbierppe. Na sobě měl teplý červený oděv a u opasku rapír a dýku, obě zbraně zdobené rubíny. Svému koni nasadil ostruhy a vyrazil ze zámku.

„Kam jel?“ otočil se Alexandr na Huga d’Elzzbierppe, který se objevil vedle něj.

„Hledat mého kmotřence. Já právě také vyrážím.“

Alexandr se zastyděl. Oni pátrají po jeho synovi, zatímco on tu jen sedí… „Vydržte,“ požádal lékaře. „Obléknu se a pojedeme spolu.“

Když se tepleji oblékl, ozbrojil se a vzal si nějaké další drobnosti, šel za svou ženou. Seděla na posteli a dívala se do prázdna. Když si všimla, že stojí ve dveřích, vstala.

„Máš ležet!“ okřikl ji přísně.

Vrhla po něm strašlivý pohled, ale opatrně se zase posadila. Přistoupil k ní, sedl si vedle ní a jemně ji k sobě přivinul. V očích se jí zatřpytily slzy.

„Pořád to nechápu,“ vzlykla. „Jak jsem mohla zaspat únos vlastního dítěte… jsem hrozná matka!“

„Ty jsi ta poslední, kdo za to může,“ řekl. „Naopak, můžeme být rádi, že ses neprobudila. Kdo ví, co by ti udělali, mohla bys klidně dopadnout jako sudí Örmstein. A to bych snad opravdu zešílel.“

„Jak je na tom vlastně sudí?“ zeptala se nešťastně.

Chvíli mlčel. „Pořád stejně. Nic se nezměnilo,“ hlesl.

„Modlila jsem se za něj.“

„I já. Kéž se z toho dostane,“ řekl sevřeně. „Je mi hrozně, že tu jen tak sedím, vyrazím Huga hledat.“

„Dejte na sebe pozor,“ špitla, a aniž by si to uvědomovala, udělala mu na čele křížek. „Nechci ztratit vás oba.“

Přikývl. „Vrátíme se brzy, v tomhle počasí se nedá pátrat moc dlouho. Spát venku by bylo o život.“ Políbil ji a komnatu opustil. Na nádvoří už seděl na svém plavákovi Hugo d’Elzzbierppe a vedle stál osedlaný Alexandrův kůň. Vděčně se pousmál a vyšvihl se do sedla. Bok po boku vyrazili nazdařbůh do krajiny zasypané sněhem. Brzy však směr museli změnit. Dorazili k řece Ykkhó. Chvíli nervózně přešlapovali, pak se Alexandr odhodlal a nechal svého koníka udělat pár kroků na ledovou krustu. Byla dost pevná, aby se neprobořili, ale děsivě klouzala. Mladý šlechtic to rychle vzdal.

„Přes řeku se nedostaneme,“ bručel rozmrzele, když koně otáčel. „Musíme jet podél.“

Sníh chroupal pod koňskými kopyty. Alexandr jel nepatrně napřed a rozhlížel se kolem, jako by ještě někde mohl zahlédnout siluetu únosce. Nechtěl by v takové zimě courat venku s malým dítětem. Ten, kdo Huga unesl, musí nocovat někde v teple, ideálně v nějakém šenku.

„Jak ho chtějí krmit?“ pronesl Hugo d’Elzzbierppe zamyšleně. Bylo to poprvé od chvíle, kdy vyrazili, co promluvil.

„Prosím?“ nepochopil hned Alexandr.

„Unesli malé dítě. Jak ho chtějí krmit? Jestli ho unesl muž… nemá mléko. A i kdyby únosce byla žena, není pravděpodobné, že by ona mléko měla.“

„Mléko seženete všude,“ mávl rukou mrzutě Alexandr. „Jenže proč ho vůbec kdo unesl? Proč někdo unesl tak malé dítě?!“

„Možná výkupné,“ nadhodil d’Elzzbierppe.

„To je možná nakonec dost pravděpodobné,“ promnul si Alexandr Sall bradu. „V tom případě nejspíš neutečou daleko.“

Avšak Hugo d’Elzzbierppe zavrtěl hlavou. „To nemusí být vůbec pravda,“ mračil se. „Naopak. Unesou ho co nejdál, aby ho někdo nevypátral, než dostanou peníze.“

Alexandr zaklel. Vybavil se mu okamžik, kdy den po Hugově narození seděl u Agrippiny, objímal ji a ona chlapce držela v náručí. Jejich nádherného syna s tmavými vlásky, modrýma očima a bílými plochami rozesetými po krabatém tělíčku. Agrippina ho škádlila dlouhými skvrnitými prsty a on po nich vášnivě chňapal maličkýma ručičkama, kterýma by uchopil sotva koneček Agrippinina prstu… Byl to Boží dar, zázrak. A pak že se zázraky nedějí každý den. Vždyť se na světě každý den musely narodit statisíce takových zázraků! Alexandr si byl jistý, že Huga najdou. Proč by mu jej Bůh dával, kdyby o něj měl za několik dní hned přijít?

Znovu si vybavil svého syna, jak ho Agrippina držela, a zauvažoval, co by asi na svého vnuka říkal Axel Fössr. A co by vůbec říkal tomu, že se Alexandr s Agrippinou vzali? Nejspíš by se tím náramně bavil.

„Monsieur Salle!“

Uvědomil si, že na něj někdo volá. Možná už poněkolikáté. Potřásl hlavou a zvedl paži na znamení, že dotyčného slyší. Proti nim cválal ryzák Publia Christiana d’Elzzbierppe a kopyty rozhrnoval sníh.

„Stůj, Fénixi!“ poručil mu ministr financí.

Fénix poslušně plynule zpomalil a zastavil těsně před dvojicí mužů, pak svěsil hlavu a začal olizovat sníh. Tiše zafrkal.

„Co se děje?“ zeptal se napjatě Hugo d’Elzzbierppe, který první spatřil v ministrově ruce pistoli.

„Někoho jsem viděl. Jezdce, měl plášť a… ano, myslím, že blonďaté vlasy. Volal jsem na něj, kdo je, ať zastaví, neposlechl. Varoval jsem ho, ale on jel pořád dál, tak jsem po něm vystřelil.“

„Vy máte nápady, hned střílet po lidech,“ zakroutil hlavou Alexandr.

„To jsem ho měl nechat ujet?!“ vypěnil ministr financí.

„A zasáhl jste ho?“ zajímal se Hugo d’Elzzbierppe.

„Jsem si téměř jistý. Mám pocit, že jsem zaslechl, jak vykřikl bolestí, každopádně jsem ale zřetelně viděl, jak se v sedle zakymácel.“

„Mohl se do něj opřít vítr,“ namítl Hugo d’Elzzbierppe.

„Vím, co jsem viděl, jeho plášť se ani nehnul,“ odmítl jeho tvrzení mladší příslušník rodu červeného šípu. „Pak se mi zdálo, že slyším kopyta, tak jsem se rozjel po sluchu, abych toho jezdce nemusel hledat sám. Ve třech se nám bude pátrat lépe, nezdá se vám?“

„Jen tak pro zajímavost,“ zdvořilým tónem prohodil Hugo d’Elzzbierppe, „co byste dělal, kdybyste místo na nás narazil třeba na únoscovy kumpány?“

„Proto jsem přeci neschoval pistoli,“ překvapeně opáčil pan ministr a pozvedl ruku se zbraní.

 

„Tělo tu není,“ rozhlížel se Alexandr, když přejeli most přes Ykkhó a našli místo, kde Publius Christian d’Elzzbierppe údajně viděl onoho jezdce, „a nevidím ani krev.“

„Ale stopy tu jsou, tak si to pan ministr zdá se nevymyslel,“ s nádechem škádlivé bodrosti konstatoval Hugo d’Elzzbierppe.

„Moc vtipné,“ zabručel jeho příbuzný.

„Ten proklatý sníh má nakonec jednu výhodu,“ ignoroval jejich sarkasmus Alexandr. „Můžeme sledovat stopy. Zdá se, že míří do skal.“

„Jaký před námi může mít náskok?“ zeptal se Hugo d’Elzzbierppe.

„Čtvrt hodiny, řekl bych,“ odtušil Publius Christian d’Elzzbierppe. „Tak jedeme.“

„Zdá se mi to, nebo jste do hledání Huga nějak hr?“ změřil si ho pohledem Alexandr.

„Chci vašeho syna najít stejně jako vy,“ pokorně opáčil ministr financí.

Toho jsem si všiml taky, pomyslel si Alexandr, jenže proč?

Než našli malou skalní jeskyňku, kam stopy mířily, začalo se šeřit. Všimli si, že se odkudsi ke koňským stopám připojily otisky bot. Rozhodně však nemohly být zraněného muže. Jak se zdálo, mířily z lesa a křižovaly pláň, naprosto neomylně míříce k jeskyni.

Trojice mužů seskočila z koní. „Čistě ze zvědavosti,“ ozval se Alexandr, když sklonil hlavu, aby mohl projít do jeskyně, „na jakém koni ten jezdec jel?“

„Na ryzákovi.“

První, co uviděli, bylo ohniště s hromadou popela. Alexandr k němu dřepl a položil dlaň do mokré mazlavé hmoty. Zavyl bolestí a okamžitě ruku stáhl zpátky, popel byl nesmírně horký. Pak si všiml něčeho, co leželo na okraji ohniště. Byl to ohořelý cíp látky. Zamyšleně ji mnul mezi prsty a právě se chtěl pochlubit se svým objevem, ale předběhl ho Hugo d’Elzzbierppe.

„Asi jste toho jezdce opravdu zranil, pane ministře,“ řekl a ukázal na zem. U skalní stěny ležela zakrvácená kulka. „Jste dobrý střelec.“

„Jen znám svou zbraň,“ pokrčil rameny nehnutě Publius Christian d’Elzzbierppe. „Zjevně jsem ho však nezranil tak vážně, aby nebyl schopen pokračovat v cestě.“

„Jedné věci nerozumím,“ zvedl se Alexandr z dřepu. „Jak mohl stihnout rozdělat oheň? A proč ho vůbec rozdělával, když se tu nehodlal zdržovat?“ Přistoupil k Hugovi d’Elzzbierppe a podal mu útržek látky.

„Ten únosce je vážně génius,“ zakroutil hlavou lékař. „Proč pálil plenu?“

„Aspoň víme, že tu Hugo byl,“ zabručel nepříliš nadšeně Alexandr. Chtěl se otočit na ministra financí, ale ten už v jeskyňce nebyl. Vyhrnul se ven, mezitím se pořádně sešeřilo. Jen matně viděl tmavou siluetu Publia Christiana d’Elzzbierppe, jak se sklání nad něčím na zemi.

„Co děláte?“ zeptal se zvědavě.

Ministr se zvedl a oprášil si z kolen sníh. „Ty pěší stopy jsou starší než stopy toho jezdce,“ spustil. „Ale stopy, které vedou odtud, jsou ještě zajímavější. Jedny patří našemu postřelenému jezdci, jenomže jsou mnohem zřetelnější a hlubší než ty stopy, které vedly sem. A pěší stopy zmizely.“

„Takže ten, kdo sem přišel pěšky, se odsud vezl na koni s tím postřeleným,“ pochopil Alexandr.

„Přesně tak. Jenže je to ještě o něco složitější. Kolem jeskyně procházejí ještě jedny koňské stopy a vypadá to, že tenhle jezdec sleduje toho prvního.“

„My už s tím teď nic nenaděláme,“ řekl Alexandr rozumně. „Je víc tma než světlo. Přenocujeme tady, ať jsme aspoň v závětří, a ráno budeme pokračovat ve stopování. Příště bych vás ale chtěl požádat, abyste nestřílel. Mohl jste trefit mého syna.“

Ráno se jejich plány změnily. Stopy přes noc zavál nový sníh, a tak byla trojice nucena vrátit se na zámek s nepořízenou.