Za Kiery Tërrové / Stá druhá kapitola - Charles

Noc Bálu si Damonův syn užil. Na lůžku nakonec neskončil s dívkou v masce jelena, nýbrž se ženou s krásnými zlatohnědými vlasy, které se leskly jako med. Měla klidné světlé oči, v nichž se mísila modrá s šedou. Evidentně měla bohaté zkušenosti. Když si ráno sňali masky, shledal Charles, že je jí asi čtyřicet let. Miloval starší a zkušenější ženy. Něžně ji pohladil po tváři. „Kdo vlastně jste?“

„Eva Katariina du Rån,“ odpověděla pokorně. Bylo jí devětatřicet let a dosud nebyla vdána a neměla děti. Říkávala si však, že to nevadí, protože její starší sestra jich má už sedm, samé syny. Ten nejmladší ale churavěl. Eva rozhodně neměla nudnější život než její sestra. Kdysi byla milenkou krále Richarda VI. i jeho syna. Jenže si to špatně zorganizovala a plukovník d’Agoulle ji jednou v loži svého otce přistihl. Dala mu vale a za pár měsíců pozbyla také svého staršího milence. Od té doby žila na zámku svých rodičů a ochotně přijímala návštěvy a nocležníky, zejména urozené posly a důstojníky. Přijímala je nejen pod svou střechu, ale i do svého lože. Nevynechala jedinou příležitost zúčastnit se nějakého plesu, obzvláště Bálu Vyvoleného. Plukovník de Taale o ní jednou výstižně řekl, že „kdyby nebyla příslušnicí rodu žlutého šípu, bylo by o ní lze s klidným svědomím prohlásit, že je to děvka.“

Hned po Novém roce chtěl odjet na své panství na jihu, ale otec se zdráhal ho pustit. Nakonec mu to však přeci jen umožnil, oceňoval, že je Charles tak zodpovědný hospodář. Mladík si osedlal Zlato a lehkým cvalem se rozjel k mostu přes řeku Ykkhó. Měl dojem, že za sebou slyší kopyta, ale příliš si toho nevšímal. Myslel na Evu du Rån a doufal, že neobtěžkala. Noc s ní byla příjemná a ona ho opravdu vábila nejvíc ze všech shromážděných šlechtičen… ale jen pro tu jednu noc. Být jejím manželem, to si Charles Hulaimé nedokázal představit. Na druhou stranu to byla žena z dost urozené rodiny, aby se sňatkem nebyly potíže.

Z myšlenek ho vytrhla prudká bolest. Slabě vykřikl a zapotácel se v sedle, zdravou rukou rychle chňapl po hřívě svého koně. Bolestí skoro neviděl. Klel a snažil se pochopit, co se stalo. Cítil, že mu poraněná paže krvácí. Věděl, že musí někde zastavit a co nejdříve ránu obvázat. Změnil tedy směr a zabočil do skal. Tam se alespoň na chvíli schová před protivným počasím. Pomalu se vzpamatovával. Postřehl, že sem od lesa míří lidské stopy. Byly už trošku zanesené sněhem, ale ještě ne docela smazané. Rozhodl se je sledovat, pokud na někoho narazí, bude to jen dobře. Zařadil se podle nich a pospíchal na sever. Nejel dlouho. Zlato vycepoval k mrštnosti a rychlosti, stačilo pár přetáhnutí bičíkem a ryzák běžel rychleji než všichni ostatní koně ze zámku. Přibyl k jeskyni. Vycházelo z ní tlumené světlo. Opatrně seskočil z koně a chvíli mrkal, paží mu opět projela děsivá bolest. Zaťal zuby a hrnul se do úkrytu jako raněné zvíře.

U ohýnku seděla žena. I jí už muselo táhnout na čtyřicet. Charlese zaujaly její vlasy, rezavé a ostříhané na krátko. Té ženě to dokonce slušelo. Měla malou hlavu, ale jinak byla urostlá a nepochybně měla víc síly, než by člověk do takové ženy řekl. Na tváři měla vypálený květ goi. Musela utéct z vězení, pomyslel si Charles. Vedle sebe měla postavený glazovaný džbán mléka a z hrubě vyřezané dřevěné lžíce jej dávala malému dítěti, které měla na klíně. Dítě mělo tmavé vlásky a modré oči, kterýma teď pohlédlo Charlesovým směrem.

Tvář otočila i žena a úplně ztuhla. „Co… chcete?“ zeptala se polekaně a snažila se uklidnit.

„Ohřát se,“ řekl Charles klidně, přešel k ohni naproti ní a dřepl si.

Žena ostražitě pozorovala každý náznak jeho pohybu.

„Kdo jsi?“ zeptal se s ledovým klidem.

„Marie,“ řekla po slabém zaváhání. „To je můj syn,“ dodala honem a dítě k sobě jemně přivinula.

Charles se na ni chladně díval. Díval se na chlapce na jejím klíně. Pomalu mu začalo docházet, s kým asi má tu čest. Usmál se. „Mohl bych ho pochovat?“

„Ne!“ vykřikla ostře.

„Moc se ti nepodobá,“ ironicky podotkl Charles. Významně dodal: „Na královském zámku se jedno dítě ztratilo… A ty máš na tváři cejch. Něco jsi spáchala. Třeba sis to chtěla… zopakovat.“

V jejích očích viděl strach. „Když vám… dám chlapce pochovat, neřeknete…“ Selhal jí hlas.

Charles dobře postřehl, že najednou o dítěti nemluvila jako o „svém synovi“. „Můžeme se domluvit,“ řekl mnohoznačně a natáhl paže. Stále váhajíc mu dítě podala. Charles opatrně rozhrnul teplou látku, do níž byl chlapeček zavinut. Přitom se nehnutě zajímal: „Nejmenuje se tvůj syn Hugo?“

„Ne,“ vyhrkla honem. Chvíli mlčela a pak dodala: „Jmenuje se François.“

„Tak François,“ protáhl Charles a prohlédl si dítě, které držel na rukou. Jak očekával, mělo po těle bílé plochy. Zvedl pohled k Marii. „Jsi si jistá?“ zeptal se medově.

„Přece vím, jak jsem pojmenovala svého syna,“ pousmála se.

„Nemyslím. Nějak moc dlouho jsi váhala. Upřímně si nemyslím, že je to vůbec tvůj syn. Nejmenuje se ten chlapec náhodou spíše Hugo? Hugo Sall?“

Marie zesinala. Chvíli se ještě vzdorně dívala Charlesovi do očí a pak je sklopila k zemi.

Damonův syn se díval na malého Huga. Držel v náručí vnuka kapitána Fössra, toho nenáviděného Švéda! Chtělo se mu zmáčknout ten malý krček… Ale to dítě nemohlo za to, kdo byl jeho děd. Ani ho neznalo. Když už se mu ale naskytla taková příležitost, proč ji nevyužít? Podíval se znovu na ženu proti sobě. „Marie?“ oslovil ji měkce.

Nepohnula se.

„Marie,“ vyslovil její jméno, jak nejlaskavěji dovedl.

Konečně k němu zdvihla zmatený pohled.

„Máš štěstí. Jen abys věděla, s kým tu sedíš, jsem Charles Hulaimé, panovníkův syn. Nemusíš se mne ale bát. Ukradla jsi vnuka muže, kterého jsem na smrt nenáviděl, protože byl Švéd. Nenávidím Švédy. Myslel jsem, že mi smrt kapitána Fössra stačila, ale… ty jsi mi ukázala, že mu můžu škodit, i když je posmrti. Jestli k nám vzhlíží z pekla, kam se jistě dostal, můžu se na něj šklebit a křičet: Mám tvé vnouče, Fössre! Za to bych ti chtěl poděkovat a nabídnout ti pomoc a ochranu. Musíš se ale rozhodnout rychle. Ve dvou se nám bude lépe spolupracovat. Ošetříš mě a zmizíme odsud, tady zůstat nemůžeme. Hugo potřebuje teplo. Když vyrazíme rychle, snad stihneme dojet k nejbližšímu šenku, než zavře.“

Marie váhala jen chvíli. Pak přikývla. Rychle prohlédla ránu. „Vytáhnu střelu a bude to dobré,“ řekla a hned se podle toho zařídila. Ránu vypláchla trochou vody a převázala kusem látky ze své suknice. Pak se oba napili vody, kterou měla ve vědru, jež pravděpodobně někde ukradla. Zbytkem chladné tekutiny uhasili oheň. Marie byla vmžiku sbalená. Charles jí dovolil, aby nasedla na Zlato, pak jí podal Huga a sám si sedl za ni a přidržoval ji. Do hostince dorazili, jak prorokoval, těsně předtím, než chtěl šenkýř podnik zavřít. Stihli si ještě objednat pokoj a něco k jídlu. Marie šla dítě uložit do jizby, zatímco Charles se rozvalil na blízké lavici a s lehkým úsměvem pozoroval škvírou ve dveřích, jak se zralá šenkýřka s plnými tvary dává do přípravy pozdní večeře. Uvažoval, co s Axelovým vnukem udělá. Na rtech mu zahrál krutý úsměv. Už vím, pomyslel si a přímo si tu myšlenku vychutnával. Nechám si ho na Hulé. Udělám si z něj otroka. Svěřím mu ty nejhorší práce, jaké se na panství najdou… A Marie? Za to, že mi pomohla, ji nechám dívat se.