Za Kiery Tërrové / Stá čtvrtá kapitola - René

Ještě tu noc začalo poručíka Fyra bolet v krku. Když se ráno probudil, měl pocit, že mu každé polknutí vhání slzy do očí. Přesto nemínil zanedbat své povinnosti, zvláště když se mu na zadní straně víček mihla bílá smutná tvář madame Fössrové… Musel najít jejího syna, musel. Aby už nebyla nešťastná.

Vyrazil se svým oddílem na bělouších gardy, kteří se ztráceli v bílé záplavě sněhu. Fyr svým mužům nakřáplým hlasem sdělil rozkazy a mávl paží, aby vyrazili. Poslal je po dvojicích, ale on jel sám. Neomylně zamířil k hostinci, kde včera kvůli mrazu tak ostrouhal. Už měli otevřeno. Vyzpovídal šenkýře i jeho manželku, ale když šenk prohledal, nenašel nic. Přesto získal zajímavou informaci. Předešlou noc tu přespal sám Charles Hulaimé. Co tu ale dělal? Měl přeci namířeno na jih na své panství, to by si pořádně zajel…

„Měl s sebou nějaké děvče,“ vzpomněla si šenkýřova manželka. Ohrnula ret. „Hrůza… ta holka měla krátké vlasy, chápete to? Jako nějaká hampejznice…“

Fyr zbystřil. Žen s krátkými vlasy mnoho nepotkal, určitě si v daný okamžik na žádnou nevzpomínal, vzpomněl si ale na něco jiného. Princezna René si velmi oblíbila bývalého kapitána, kdo ví, proč. Pořád za ním chodila, v kasárnách byla pečená vařená, nadšeně vykládala o všeličems… I když ji tam René Fyr občas potkal osobně, moc ji neposlouchal, ale šenkýřčin opovržlivý výraz mu připomněl, že princezna se tvářila úplně stejně, když mluvila o své komorné, která má… krátké zrzavé vlasy…

Vyrazil z šenku, naskočil na bílého valacha a bodl ho do slabin. Zvíře vyrazilo vpřed. Stopa byla dobře viditelná. Proklínal sám sebe, protože už bylo skoro poledne a únosce mohl být předaleko. Chladný vzduch mu vrátil rozvahu. Důstojník zpomalil a bezmyšlenkovitě podrbal koně mezi ušima. Pomalu si uvědomil skutečný význam toho, co dělá. Vybavil si, co se v šenku dozvěděl. Byl tam mladý Hulaimé a žena s krátkými vlasy. O dítěti nepadlo ani slovo. Jenže komorná René Hulaimé zmizela současně s Hugem Sallem, to nemohla být náhoda. A ty krátké vlasy… Nemohlo být pochyb. Měl neodbytný pocit, že není důvod mít pochybnosti. Kvůli panovníkovu synovi však byla celá záležitost nesmírně ožehavá.

S těmi myšlenkami vjel do lesa. Svítilo slunce, které palčivě dopadalo na třpytivý bílý sníh. Větve tu rostly nízko, a kdykoli nevysoký Fyr o některou zavadil, měl hned vlasy plné bílého poprašku. Zachvěl se a zhluboka se napil horkého kořeněného vína, které si vzal s sebou. Přímo cítil, jak mu rozproudilo krev. Nuceně si odkašlal a rty se mu trochu zaškubaly bolestí, měl pocit, jako by měl v hrdle dýku, jež ho řezala. Uvědomil si, jak je zmožený. Otočil koně. Další pátrání bude muset nechat na zítra. Nebo, pomyslel si hořce, na dobu, až mi bude lépe.

Když projížděl do kasáren, zahlédl na nádvoří Olafa. Byl to jeden z kadetů, které měl Fyr na starosti. Za pár měsíců by se z něj mohl stát slibný gardista, napadlo ho. Olaf uměl vrhat nože lépe než všichni ostatní kadeti dohromady, však už také tři své druhy zasáhl. Nutno poznamenat, že mu to bylo přičteno k dobru. Fyr si ho však všímal i kvůli něčemu jinému než nožům.

„Adame!“ zvedl k němu tvář s krásným úsměvem kadet. Tmavé vlasy, které ještě nemusela poutat stuha, tak odhodil dozadu. Mimořádně mu to slušelo. Fyr na něj chvíli s lehkým úsměvem shlížel, než seskočil z bělouše.

„Vidím, že se tu jen tak poflakuješ,“ pravil naoko přísně. „Měli bychom s tím něco udělat, nezdá se ti? Pojď se mnou.“

Na Olafově tváři se rozhostil zmatek a snad i trochu panika. Podíval se za Fyra, ale trochu se uklidnil.

„Neboj se, potřebuji zahřát,“ řekl poručík s klidem. Promnul si ruce. „Jsem prokřehlý na kost…“

„A nejlepší na zahřátí je horké víno a teplá náruč,“ usmál se věcně Olaf.

Fyr mlčky kývl. Zamířil ke své skromné místnosti. Jazykem si přejížděl po dolním rtu a uvažoval, jestli to ještě nebude bolet, líbat se. Pak se pousmál. Jak jinak to zjistit, než to vyzkoušet?

Dělal to tak už víc než dva roky. Mezi tolika kadety (zájemců o zeleno-černou uniformu se navzdory drsnosti výcviku našel vždy zástup) se většinou vyskytly opravdu pohledné tváře… které ho upoutaly. Olaf zdaleka nebyl jeho jediný milenec. Vybral si jich několik, kteří se mu líbili a byli svolní. Pak je rozmazloval. Nenápadně zařizoval, aby dostávali lepší zbraně, s nimiž měli větší šanci přežít další den, snažil se bránit tomu, aby byli vážněji zraněni, a tu a tam pro ně dovedl domluvit i jiné drobnosti, kupříkladu větší porci večeře. Samozřejmě se brzy začali objevovat tací, co s ním spali jen pro tyto výhody. Fyr si však mohl dovolit být vybíravý a kadety třídil hustým sítem. Stejně je pak, jakmile se skutečně dostali ke gardě, opustil. Jednou opustí i Olafa… ale zatím ještě ne. Usmál se na něj, přešel k němu a začal mu rozepínat bílou uniformu, která se střihem nápadně podobala té, kterou měl na sobě on sám. Olaf začal kabát rozepínat zdola a sám Fyra políbil. To poručíka vzrušovalo.

Druhý den mu skutečně bylo lépe. K jeho potěšení do té doby nesněžilo, a tak mohl stále sledovat stopy únosců. Pořád si nebyl jistý, co udělá, až je skutečně najde… ale hledat je musel. Kvůli madame Fössrové. I když byl ve věci zapletený i panovníkův syn.

Fyr nebyl nikterak dobrý stopař, ale vždy se mu, snad s pomocí milostivého Pána, snad z prchavé přízně rozmarné paní Štěstěny, podařilo nalézt ve spleti otisků kopyt ty, které vytrvale mířily na jihovýchod. Čím dál od Ykkhó ostatně byl, tím snadnější bylo stopu sledovat. Všude se vyptával na Röm s krátkými vlasy. Někde si vzpomněli, že s sebou měla dítě, někde, že ji doprovázel panovníkův syn. Fyr věděl, že jeho podezření bylo správné. Neodpočinul si ani v noci, aby co nejvíce snížil náskok, který před ním únosci Huga Salla měli.

Dohonil je pátého dne dopoledne. Mohla za to náhoda. Fyr pocházející spíše ze severu se v jižních nížinách a rovinách nevyznal, vše mu připadalo stejné. Jestliže zabloudíme, většinou si zajdeme a složitě hledáme cestu, terá nás navede zpět na stezku k cíli. Existuje však jakási maličká pravděpodobnost, že náhodou zabloudíme na zkratku, která k našemu cíli vede ještě rychleji. To se poštěstilo poručíkovi gardy. U břehu řeky Ttrav seskočil z koně, aby si do lahvice doplnil vodu. Nedaleko za sebou uslyšel slabé hlasy a frkání koní. Zůstal skrčený s rukou s lahvicí pod vodou a naslouchal. Hlasy se blížily. Fyr se rychle a tiše stáhl ke svému bělouši, navedl ho ke křoví a tiše mu poručil, aby si lehl. Přitiskl se k jeho hřívě a zatajil dech. Mezi mřížovím větviček viděl, jak k řece přichází žena s krátkými zrzavými vlasy, kleká a nabírá vodu do dlaní. Pomalu a dlouze pila. Poručík zavětřil příležitost. Tiše si natáhl kapuci tmavého vlněného pláště a pro jistotu si odvázal fiží a znovu je zavázal tak, aby mu látka zakrývala dolní polovinu tváře. Do ruky uchopil pistoli, připravený vmžiku tasit. Pak patou lehce šťouchl do běloušova boku. Kůň poslušně tiše vstal. Fyr ho pobídl silněji a zvíře přicválalo na břeh řeky k ženě. Teď už důstojník viděl i chlapce, který ležel vedle ní.

Tasil. Namířil na Röm, která se zatím pomalu zvedla. Ačkoliv byl Fyr gardista, její rychlost ho překvapila. V okamžiku stála těsně u jeho koně a sahala po noži, který měl v pouzdře na botě. Položil prst na spoušť ve chvíli, kdy se její prsty dotkly jílce nože. Zaváhala. Určitě zvažovala, jestli by ho stihla poranit dřív, než ji on zastřelí. Nejspíše ne…

„Nechci ti ublížit. Chci jen to dítě,“ řekl ledově.

Vůbec nic se nezměnilo.

Poručík mírně změnil směr, kterým mířil bambitku. Žena tasila jeho nůž. Fyrvystřelil a vzápětí se mírně naklonil a pohladil bělouše po straně hlavy. Röm se lekla výstřelu, který jí zazněl u hlavy, prudce sebou škubla a mírně odskočila, přičemž jí nůž vypadl z rukou. O několik vteřin později natáhl Fyrův kůň krk doprava a kousl ženu do ruky. Zaklela bolestí. Fyr pochopil, že mu běží čas. Netušil, kde je Charles Hulaimé, ale nemínil se s ním setkat. Rychle seskočil z koně, sebral nůž a sevřel jeho čepel zuby. Pak schoval pistoli, sebral chlapce, o kterém vůbec nepochyboval, že je to hledaný Sall, a nasedal na koně. Vtom se mu žena pověsila na nohu. Cítil, jak ho její váha táhne dolů. Rychle posunul dítě ve svém náručí, uvolnil si jednu ruku a sevřel v pěsti jílec nože, jehož čepel svíral zuby. Aniž by se ohlédl, bodl za sebe. Cítil, že nic nezasáhl, přesto slyšel výkřik a stisk jeho nohy povolil. Rychle vrátil nůž mezi rty, vyhoupl se do sedla a okamžitě vyrazil pryč. Nutil koně, aby jel co nejrychleji. Teprve hodný kus za lesem se zastavil, schoval zbraň do pouzdra a letmo se podíval, zda dítě, které drží, má bílé skvrny. Jak očekával, byla to pravda. Sotva je znova zavinul, uslyšel za sebou kopyta. Rychle také vyrazil. Slyšel výstřel, ale Charles Hulaimé – nepochyboval, že střílel on – ho minul. I když byl Charlesův ryzák rychlý, s gardovým koněm se měřit nemohl. Fyr brzy svému pronásledovateli ujel.