Za Kiery Tërrové / Stá pátá kapitola - Kiera

Hraběnka seděla u Örmsteinova lůžka a smutně se dívala na jeho nehybnou tvář. Tentokrát už věděla, že její dávný pomocník již o ničem neví. Slzy jí už oschly. Asi je to tak dobře, myslela si. Jaká by bývala byla pravděpodobnost, že se plně zotaví? Mizivá. Takhle je mu určitě lépe, než kdyby se byl probudil… Bůh ví, v jakém stavu. Kiera viděla už řadu věcí a věřila, že za určitých okolností je smrt jediným lékem, jediným vysvobozením. Ethan Örmstein nepochybně takovým případem byl.

Jako by měla déjà vu. Zvolna se otevřely dveře a za nimi stál na chodbě poručík René Fyr. Vypadal ještě víc promrzle než minule, tentokrát však nebyl zraněn. Na sobě měl černý vlněný plášť. Když k němu Kiera vzhlédla, mírně kývl hlavou. „Mrzí mne vaše ztráta,“ řekl.

Jen přikývla. Zaujaly ji jeho oči, velké hnědé gonské oči se zelenkavým odleskem. Byl v nich náznak smutku, ale naprosto zřetelně z nich hleděly jiné emoce. Jakási potměšilá radost a… pýcha.

„Byl jste opět hledat Huga Salla,“ řekla jako by mimochodem. „Co kdybych vám nabídla číši horkého vína a vy mi u ní vyprávěl, co jste zjistil?“

„Může být,“ souhlasil. Přímo z něj vyzařovala samolibá spokojenost. „Nejdřív bych ale měl jít za madame Fössrovou.“ Lehce se pousmál. „Myslím, že někomu se po ní moc stýská.“ Zpod jeho pláště vykoukly špičky prstů, které teplou látku zvolna odhrnuly. Pod ním Držel poručík na jedné ruce malého Huga.

„Vy jste ho našel?!“ zvolala Kiera, jako by šlo o jejího syna.

Fyr se jen usmál. Ten úsměv vypadal klidně a upřímně, ale jeho oči dál prozrazovaly, jak je proto sám na sebe pyšný.

„Vydržte tady, prosím,“ pokynula mu směrem ke křeslu u vyhřátých kamen, „zanesu Huga madame Fössrové a přinesu to víno.“ S tím odběhla.

Agrippina Fössrová-Sallová již spala. Kiera jí jemně zatřásla ramenem. Musela to udělat několikrát, než se dívka mírně zavrtěla a otevřela oči.

„Někdo se na vás moc těší,“ usmála se laskavě hraběnka. „I když také spí. Jízda ho uspala. A to ho v náručí držel hrubý voják.“

Agrippina se prudce posadila a slabě vykřikla. Natáhla ruce a přivinula si syna na prsa. S přivřenýma očima vychutnávala jeho teplo, jeho přítomnost. Pak jí po lících začaly stékat slzy radosti. Pohlédla na Kieru. „Kdo ho našel?“

„Poručík Fyr.“

„Chtěla bych mu poděkovat,“ odhrnula pokrývku a spustila nohy z postele.

Kiera ji jemně zadržela. „Teď není vhodná doba, Agrippino. Poděkujete mu ráno, až se všichni tři vyspíte.“

Pomalu přikývla, zastrčila bosá chodidla zpět do tepla přikrývky a začala hladit Huga po tmavých vlasech. „Ach, pane Bože… je to opravdu on…?“

„Je,“ měkce řekla Kiera. „Poručík ho prohlédl. Poznal ho podle těch skvrn a také znaménka na vnitřní straně levého stehna, jak jste popsala.“ Jemně ji pohladila po vlasech a vstala.

Když se vrátila do komnaty, kterou předtím opustila, seděl důstojník u kamen, nohy natažené, celý zachumlaný v plášti. Na hlavě měl dosud ručník, jímž si sušil vlhké vlasy. Dřímal. S lehkým úsměvem k němu přešla a dotkla se ho.

„Pane poručíku?“

Škubl sebou a otevřel oči. Okamžitě vděčně sevřel oběma rukama sklenici s horkým nápojem. Chvíli tak strnule seděl, pak chvějícíma se rukama donesl číši ke rtům a upil. Slastně vzdychl.

Hraběnka ho vesele pozorovala.

Důstojník se zachvěl, až na sebe trochu vína vylil. „Do pekla…“ zabručel. „Hergot…“ Povzdechl si a opět se napil.

„Povíte mi tedy, jak jste Huga našel?“

Podíval se na ni a pomalu přikývl. Znova se napil. Rozkašlal se, víno mu zaskočilo. Pak se pustil do vyprávění. Celou věc uzavřel tím, že je do únosu nejspíše zapletený Charles Hulaimé. „Osobně jsem ho neviděl,“ přiznal, „ale řada lidí mi potvrdila, že se ta Röm objevovala v jeho společnosti. Nadto po mně, když jsem s Hugem Sallem odjížděl, někdo střílel, a ta žena to určitě nebyla. Kdyby u sebe měla pistoli, už bych tu teď asi neseděl.“

Kiera zamyšleně přikývla.

Poručík dopil zbytek vína ve své číši. Lačně se zadíval na sklenici hraběnky, která z ní sotva usrkla. Slabě se usmála a přisunula ji k němu. Přešla ji na něj chuť.

„Je znepokojivé, že je v tom zainteresovaný panovníkův syn,“ řekla ponuře.

Fyr po ní podezřívavě loupl očima.

 

Pohřeb sudího Örmsteina se konal 26. ledna. Na náhrobním kameni se skvělo jeho jméno a pod ním data 1684 – 1729. Dožil se jen čtyřiačtyřiceti, smutně si pomyslela Kiera. Vedle ní seděla sudího manželka Deianeira s dětmi. Anna i Victor tiše seděli a klopili hlavy. Kiera nepochybovala, že zejména malý Victor Örmstein vůbec nechápe, co se děje, nechápe význam bílých šatů, které má na sobě, nechápe, že svého otce už nikdy neuvidí.

Vzpomínala na vše, co s Ethanem Örmsteinem prožila. Vůbec by ji nenapadlo, že když ho potkala poprvé, bylo mu jen osmnáct… Francouzsky tehdy mluvil jen sporadicky, ona mu pomohla jazyk si osvojit. Pomohla mu dostat se ke dvoru Richarda VI. A pravděpodobně právě díky ní v sobě Örmstein objevil svůj talent. Stal se jejím pomocníkem a postupně se vypracoval až na sudího, jímž se stal roku Páně 1712. Kolik případů jen spolu vyřešili, kolikrát měla příležitost pruského vojáka obdivovat!

Nejspíš by měla plakat, ale všechny slzy už použila. Rozpačitě vstala a šla se nazdařbůh procházet parkem. Náhle postřehla, že se k ní přidaly něčí kroky. Pohlédla vedle sebe, kde spatřila urostlou, štíhlou, ale svalnatou postavu plukovníka de Taale.

„Je mi to líto, madame,“ pravil hořce. „Lidí jako byl Ernst je vždy škoda.“

Přikývla. Po dlouhé době si připomněla, že Ethan vlastně nebylo Prusovo pravé jméno.

„Je to hrůza,“ pokračoval Gneus Marcelus de Taale. „Byli jsme… podobně založeni, a přesto… já, který jsem v poli se svým regimentem, žiju, zatímco on… býval jen tady v paláci… a je mrtvý…“

„Zemřel, protože bránil Huga Salla. Byl to dobrý muž.“

Příslušník rodu modrého šípu pokýval hlavou. „Lidé umějí páchat hrozné věci. Někdy je mi až stydno, madame, že jsem také člověk,“ řekl hořce. „Jsem už starý… Budu muset vojenské řemslo pověsit na hřebík. Bolívají mě záda a tuhne mi rameno. Šavle je mi už v ruce nesmírně těžká, sotva ji uzvednu… Co budu dělat dál, netuším.“

Chvíli kráčeli mlčky, než se znovu ozval de Taale:

„Omluvte mne. Půjdu vyjádřit kondolence madame Deianeiře.“