Za Kiery Tërrové / Stá šestá kapitola - René

Když poručík odešel od hraběnky Tërrové, namířil si to rovnou do kasáren. Víno ho příjemně hřálo uvnitř… a rád by se zahřál také zvenčí, jinak než u kamen. Na Olafa dnes neměl náladu, v duchu si vybíral mezi Henrim a Xavierem. Právě se definitivně rozhodl pro Henriho, když se nad ním v paláci otevřelo okno. Nevěděl, co ho přimělo zvednout hlavu. Ze své komnaty se na něj dívala Agrippina Fössrová. V ruce držela voskovici, jejíž plamen se nakláněl pod nápory větru. Vítr jí rozechvěl světlé rozpuštěné vlasy a světlo voskovice jí ozařovalo tvář. Poručík se zastavil a klidně si prohlížel její bledé modré oči, dlouhé prsty poseté bílými flíčky a rty, které jako by přímo dychtily po polibku, jako by přímo žádaly o polibek… o polibky…

„Pane poručíku!“ zavolala na něj. Sledoval, jak se její rty pohybují. „Chtěla jsem vám osobně poděkovat. Vrátil jste mi syna. Vrátil jste mi štěstí.“

Lehce se uklonil.

Agrippina Fössrová se na něj ještě jednou maličko usmála, pak se stáhla zpět do komnaty a okno zavřela. Její tvář nahradil odraz ubývajícího měsíce na skleněné výplni.

Chvíli zůstal stát, díval se do země a špičkou boty rozhrnoval drobné kamínky. Pokoušel se vrátit zpět do původní nálady, začít si znovu představovat Henriho náruč… ale ta chvíle byla pryč. Pryč byla i Hugova matka, která ji zaplašila. Důstojník se zvolna otočil a kráčel ke kasárnám. Před očima měl stále obraz světlovlasé dívky s tváří ozářenou voskovicí… v duchu viděl její pohybující se rty…

„To dítě jsem měl najít já!“ ozval se po jeho levici ostře nějaký hlas.

Poručík líně pootočil hlavu. Ve tmě jen stěží rozpoznal ministra d’Elzzbierppe. Se zájmem se na něj zahleděl.

„To já jsem měl teď stát pod jejím oknem, to mně měla madame Fössrová děkovat!“ V hlase ministra financí znělo zoufalství.

Poručík gardy chladnokrevně pokrčil rameny. „Co na to říct, byl jsem úspěšnější.“

„To jste byl,“ přitakal s podivným tónem v hlase pan ministr. „To jste byl… Jen popatřte, jak!“ Vykročil z polostínu. Důstojník se mu instinktivně díval na ruce, skoro by byl přísahal, že v nich bude příslušník rodu červeného šípu třímat zbraň, odhadoval tak z jeho agresivního tónu. Jeho ruce však byly prázdné. Zmateně zvedl pohled… a rázem to uviděl. Ministr měl přes pravé oko pásku.

„Co se…“

„Ale, taková nehoda, když jsem pátral po tom klukovi,“ zkřivil nevolí tvář Publius Christian d’Elzzbierppe. „Přišel jsem kvůli tomu spratkovi o oko, kvůli tomu, aby jeho matka…“ Odmlčel se a pevně stiskl rty, až mu zbělely. „A nakonec to dítě najdete vy. Vám Agrippina Fössrová děkuje, vy stojíte pod jejím oknem, vy se koupete v záři svého úspěchu, okouzlující, vojácký… zdravý. Po mně, který tolik obětoval, nikdo ani nevzdechne. Vám se kladou na hlavu vavříny, vy se těšíte pozornosti madame Fössrové!“

„Je mi…“

„Je vám líto, jak jsem dopadl?“ zaútočil ministr. „Nelžete. Měnil byste se mnou snad? Jistěže ne! Přišel byste o své zlaté bydlo u gardy! Mně, chvála Bohu, místo v královské radě zůstalo. A přesto bych vám to přál, přál bych vám, aby vás to bylo potkalo místo mne! Co vy víte o ženách, pane poručíku? Hloupě tu přešlapujete pod jejím oknem, klopíte zrak, když se na vás dívá… to já bych se zachoval jinak. Jinak se chová k ženě, chcete-li ji dobýt! Položil bych jí k nohám takovou hromadu růží, že by byla vyšší než Agrippina Fössrová sama!“

„Růže v lednu nerostou,“ neodpustil si jízlivé rýpnutí důstojník. „Kromě toho, madame Fössrová-Sallová…“ zcela záměrně použil obě její jména a pokračoval, i když věděl, že jedná jako pokrytec „… je vdaná. Nemůže patřit ani jednomu z nás.“

„Hloupost!“ odsekl ministr a v jeho hlase krásně zaznělo pronikavé gonské „l“. Pohodil přitom hlavou, až si spřeházel několik pramenů pečlivě rozčesaných a uhlazených havraních kadeří, které mu spadaly na ramena. Fyr na něj okouzleně hleděl a měl pocit, že před ním stojí Agrippina Fössrová v těle muže. Ministr vypadal nádherně, když se zlobil. Bylo by zajímavé políbit ho… Škoda, že… „Spousta vdaných žen má milence, proč ne ona? Krásná je na to dost!“

Fyra přešla chuť se s ministrem d’Elzzbierppe dohadovat, na to se mu nyní příliš zalíbil. Postřehl navíc záblesk na čepeli dýky, kterou měl šlechtic volně za opaskem. Pochopil, že jediný důvod, proč ho zbraní nenapadl, je ten, že Fyr sám byl také ozbrojený. Publius Christian zjevně dobře věděl, že by rovný boj s gardistou prohrál. Proto se uchýlil jen ke slovní přestřelce.

Teď pokračoval: „Není to fér! Já, bohatý šlechtic z urozeného rodu, z rodu červeného šípu, proboha, přijdu o všechno a mám tu stát jako solný sloup, zatímco vy, nanicovatý voják, hrubý a neurvalý, neurozený… zatímco vy se hřejete na výsluní své slávy? S tím se nesmířím, ne!“ Vzpurně pohodil hlavou a vyplivl koneček černé kadeře, který se mu tím pohybem dostal do úst. Jeho jediné modré oko divoce svítilo.

Fyrovi na okamžik proběhla hlavou zvláštní myšlenka: nesmím dopustit, aby o přízeň madame Fössrové vůbec usiloval někdo takový jako je d’Elzzbierppe! Ten člověk je přece naprosto odporný… odporný pro ni, krásnou a ušlechtilou, manželku rytíře. Jenže on je také krásný… nádherný, jeho vlasy, jeho hlas… mít tak šanci ho odlákat od myšlenky na ni… k myšlence na mě… ale to je beznadějné. Nenávidí mě. A já vlastně nenávidím jeho… je mi odporný… a líbí se mi… Představil si, jaké by to bylo Publia Christiana se zmocnit. Mohl by to udělat, kdyby chtěl, určitě byl silnější než ministr financí a lehce by ho přemohl… ale kdeže, schlípl v duchu. Když s někým spím, tak mu něco dávám, nic mu neberu, tím spíše ne svobodu.

Nahlas řekl: „Co když ji nikdo další mít nemůže? Měli bychom rozhodnutí nechat na ní.“

„Nedovolím, aby se o ni vůbec ucházel takový plebejec jako ty!“ zařval d’Elzzbierppe a vrhl se na něj.

Fyr byl připravený. Shýbl se a bleskurychle vytasil oba nože z pouzder na botách. Když se napřímil, držel je už před sebou zkřížené. Dýka ministra financí narazila na neprostupnou bariéru. Poručík stál pevný jako skála, nehybný jako socha. Jen jeho paže se pohybovaly, když posunovaly past z nožů do míst, odkud zrovna ministr útočil. Postupně se mu na rtech zrodil pobavený úsměv. Teď to byl on, kdo se tvářil povýšeně.

„Jsem možná plebejec,“ ušklíbl se vesele, když se ministrova dýka už poněkolikáté zasekla o jeho nože a odlétla sprška jiskřiček, „ale jak se zdá, v boji zkušenější než vy.“

Publius Christian vztekle zafuněl a znova se pokusil o výpad, ale poručík jen lehce posunul nože a znova o ně zachytil čepel dýky. Měl chuť se ministrovi smát, ale ovládl se. Klidně se díval a uvažoval, jak dlouho to ještě bude člena královské rady bavit. Jeho to už bavit přestávalo, byl unavený, mrznul a překypoval energií… kterou bojem vybít nemohl. V duchu už se zase viděl v kasárnách s Henrim v posteli. Už mu došla trpělivost. Když opět zadržel ministrův úder, nepatrně jako by podklesl v kolenou, ale vzápětí se vzepřel a donutil Publia Christiana ustoupit. Udělal krok vpřed. Ministr se zamračil, také musel couvnout, aby se mohl lépe rozmáchnout, ale Fyr ho nenechal vydechnout a znova se k němu přiblížil. Pořád před sebou držel nože, i když tušil, že v tuto chvíli už pro něj ministr nebezpečí nepředstavuje. Karta se obrátila. Ještě chvíli váhal, ale pak nože rozpojil. Naznačil výpad a rychle se stáhl. Ministr zareagoval přesně tak, jak důstojník předpokládal. Hodlal využít příležitosti a také se po něm ohnal. Fyr počkal a najednou nastavil jeho dýce do cesty jeden z nožů. Síla nárazu mu projela až ke krku, ale ministrovi vyrazila zbraň z ruky. Zaklel. Zatímco si ho Fyr jedním z nožů stále držel od těla, druhou zbraň uchopil mezi zuby a uvolněnou rukou zdvihl ze země ministrovu dýku. Chvíli ji zkusmo potěžkával v ruce, proti jeho nožům byla směšně lehká. Co taky čekat od šlechtické zbraně, ušklíbl se v duchu. Uchopil ji za špičku a zvedl nad hlavu. Viděl, že ji ministr zvědavě pozoruje. Elegantně zamířil a vrhl ji proti hradbě. Dýka se ve vzduchu několikrát otočila kolem své osy a pak se vnořila do malty mezi dva kamenné kvádry. Ministr za ní vyběhl jako pes za klacíkem. To už držel poručík v ruce jeden z nožů a mířil na něj. Ve chvíli, kdy ministr sahal po dýce, zbraň vrhl. Ve chvíli, kdy ministr položil na dýku ruku, mu nůž projel sametovým rukávem a přibodl mu kabát ke zdi. To už k němu poručík klidně kráčel. Viděl, jak se muž otřásl. Došel těsně k němu a nejprve vytáhl jeho dýku.

„Ne, ne,“ řekl sladce. Pak se prsty ujistil, že ministra nezasáhl do těla.

Publius Christian skoro ani nedýchal. Fyra udeřila do nosu vůně heřmánku linoucí se ze změti havraních kadeří. Stoupl si na špičky a ponořil do nich tvář jako pod vodní hladinu. Lačně vdechoval heřmánkovou vůni. Na chvíli ztratil sebekontrolu natolik, že neodolal a políbil ministra financí na krk… Rychle přesunul rty k jeho uchu. „Tak,“ zašeptal sladce. „Kdo z nás by se vrátil se štítem a kdo na štítu, kdo, pane ministře?“

Publius Christian sebou bezmocně zaškubal a zavrčel.

„Nebojte,“ skoro pohrdavě řekl Fyr. „Jednooké nezabíjím. Alespoň dnes ne.“ Vycenil zuby, strčil si mezi ně čepel jeho dýky a teprve pak odstranil nůž z jeho rukávu. Otočil se a líně kráčel ke kasárnám.

„Tímhle to neskončilo, plebejče!“ uslyšel za sebou hlas ministra d’Elzzbierppe.

Otočil se. „O tom nepochybuji,“ přikývl chladnokrevně. Skoro mu nebylo rozumět, protože pořád držel v zubech jeho zbraň. Nyní ji vytáhl, znova uchopil za špičku a znova vrhl proti hradbě. Ani nečekal, až se dýka zastaví, a pokračoval v cestě. Uvažoval, co si na něj ministr vymyslí. Další takhle přímý útok už nejspíš nehrozil, d’Elzzbierppe se přesvědčil, že s gardistou se měřit nemůže. Určitě ale provede nějakou lest…

O čtvrt hodiny později ležel René Adam Fyr na lůžku, měl zavřené oči a představoval si, že muž, který leží na něm, není blonďatý kadet Claudius, nýbrž ministr financí s černými vlasy vonícími heřmánkem.