Za Kiery Tërrové / Stá sedmá kapitola - Alexandr

Monsieur Sall se vracel od Damona Hulaimé utopen v myšlenkách. Za chůze lehce poklepával do rytmu o svůj opasek. Nabídka generála Hulaimé byla lákavá, ale… nebyl si jistý, zda ji chce přijmout. Představovala příliš velkou zodpovědnost… alespoň jak to Alexandr vnímal.

„Vaše rady byly vždy moudré,“ ocenil jeho schopnosti před chvílí panovník. „Ten post je sice obsazený, ale asi tak účinně, jako když se na krvácející ránu dá obvaz. Není to sice vidět, ale rána pod ním krvácí dál. Je jen otázkou času, než začne krev obvazem prosakovat. Je třeba jiné, efektivnější řešení. To, zdá se mi, můžete být vy.“

Byly to už skoro dva roky, co Albert de Montefailles přišel o svůj post, místo v radě, titul a všechen majetek a byl vsazen do vězení pro účast na jistém spiknutí.

Alexandr vstoupil do komnaty. Jeho žena seděla u okna a na klíně chovala malého Huga. Usmál se na ně. Rád by další děti, ale ona ho prosila, aby ještě počkali. „Na co chceš čekat?“ nechápal a cítil se docela ublíženě. „Beztoho se to určitě nepovede hned. Vezmi mladého Charlese Hulaimé.“

Podívala se na něj pobaveným pohledem, ale vážnou tváří. „Co je nám do Charlese Hulaimé, Alexandře? Jak dlouho to trvalo nám?“ Nepatrně se usmála při vzpomínce. „Na konci dubna jsme se brali a Hugo se narodil na svatého Štěpána.“

Pokrčil rameny a pak je lehce svěsil.

„Budeme mít další děti,“ řekla konejšivě. „Ale vydržte, prosím vás. Chci si plně užít Huga a… zkusit vynahradit jemu i sobě ten čas, kdy… kdy…“

„Jistě,“ řekl něžně. Věděl, co chtěla říct. Jenže by si přál, aby mu i ona dala najevo, že chápe jeho. Jeho dvě starší sestry zemřely ještě v kolébce, bál se o Huga, ničí budoucnost nebyla jistá.

Usmál se na Agrippinu, přešel k ní a vzal si do náručí Huga. Bledé modré oči jeho manželky se k němu zvedly. „Děje se něco?“

„Proč?“

„Připadáte mi ustaraný,“ řekla a jemně se dotkla jeho ruky.

Tiše vzdychl. Mírně přikývl. „Panovník… mi dal námět k přemýšlení. Nabídl mi řetěz královské rady a… úřad ministra hospodářství po Albertovi de Montefailles.“

„Přijmete to?“ úspěšně skryla údiv Agrippina.

„Váhám.“ Odmlčel se. Nenapadalo ho, co víc k tomu říct. A teprve teď si to uvědomil. Stál těsně u okna, ale opřený o zeď, zvenčí ho tedy nebylo vidět. Pozorně se zaposlouchal. Nezdálo se mu to. Někdo venku zpíval.

„Co to je?“ podivil se.

Jeho žena pokrčila rameny. „Ani to nevnímám… Stejně mu nerozumím ani slovo.“

Alexandr se znovu zaposlouchal a přikývl. „Já taky ne… Zpívá německy.“ Udělal krok vpřed, aby se podíval. Pod nohou mu něco slabě zakřupalo. Pohledy obou padly na podlahu. Alexandr viděl, jak jeho manželka nejprve zesinala, pak zrudla, když zavadila pohledem o malou hromádku drobných kamínků. Natáhla ruce, aby je sesbírala. Bleskurychle jí strčil Huga a kamínky sebral sám. Zamyšleně je mnul mezi prsty. Uvažoval, co to má znamenat. Koutkem oka se podíval na nádvoří. Nehybně tam stál robustní, dobře stavěný muž. Na sobě měl uniformu důstojníka gardy a ruce měl za zády. Nedíval se do okna, ale kamsi do neurčita. Alexandr se usmál. Znovu se opřel o zeď u okna a koutkem oka zpěváka pozoroval. Měl hezký hlas, hezčí než Alexandr, a zpívat rozhodně uměl, i když by se Alexandrovi více líbilo, kdyby zpěv doprovázel ještě nějaký nástroj. Ale ne, pomyslel si vzápětí, tenhle zpěv se mi vlastně nelíbí. Ne, když, jak se mi zdá, je věnován mé ženě. Zlomyslně uchopil mezi prsty jeden kamínek a chvíli mířil. Pak jej hodil po pěvci. Kamínek prolétl kolem mužova ramene, zpěvák si ho ani nepovšiml. Alexandr se soustředil na jeho rty a trpělivě číhal na vhodný okamžik. Druhý kamínek minul pěvcovo stehno, třetí se mu strefil do boty. Čtvrtý kamínek našel svůj cíl. Zpěv utichl a nahradil jej kašel.

„Tak,“ prohodil Alexandr, vysypal zbytek kamínků z okna a oprášil si ruce. Obrátil se na Agrippinu a pobaveně se zeptal: „Kdo to prosím tě vůbec je?“ Tu otázku položil jen tak, bez přemýšlení. Očekával, že Agrippina zareaguje něčím jako: „Jak to mám vědět?“, k jeho překvapení se však zamračila a vyčítavě řekla:

„Nevím, proč chcete další děti, Alexandře, já právě dostala pocit, že už další dítě mám. Mám dva syny a žádného manžela. Co to je za hloupé šprýmy? Copak tohle je důstojné rytíře? Víte vy, kdo to je? Poručík Fyr!“

Alexandra se zmocnil pocit, jako by i jemu někdo do krku vhodil kamínek. Skoro se zalkl šokem. „Fyr?“ vyplivl. „Ten Fyr…!“

„Ano, ten Fyr, který přivezl Huga!“ odsekla.

„Pane na nebi!“ Otočil se, popadl rapír a vyběhl z komnaty. Schody bral po dvou. Teprve v hale si přehodil bandalír přes rameno. Když klusem vyběhl na nádvoří, poručík tam ještě pořád stál, i když se právě odvracel a chystal se odejít. Alexandr ho dohonil a položil mu ruku na rameno.

„Pane poručíku!“ vyhrkl bez dechu. „Promiňte. Ještě jsem vám ani nepoděkoval.“

Zmateně se k němu otočil. „Za co?“ nechápal.

„Jsem Alexandr Sall,“ omluvně se představil on. „Našel jste mého syna.“

„Ach tak,“ poručík se slabě usmál. „To nic, udělal jsem to rád.“ Ještě se nadechl, aby pokračoval, ale rozmyslel si to.

„Hezky zpíváte,“ ocenil Alexandr. V poručíkových očích to vyvolalo výraz ostražitosti. „Bylo by škoda se s takovým talentem tajit.“

Koutky důstojníkových rtů se zacukaly. Pobaveně odpověděl: „Dobře, pane, budu to mít na paměti, pane. Až budu příště cvičit se svými kadety, zazpívám jim k tomu…“

Oba se na sebe chvíli dívali a pak se rozesmáli.

„Ještě jednou děkuji, poručíku, jsem vaším dlužníkem,“ řekl Alexandr.

Nepatrně kývl. „To vážně… nic to nebylo. Udělal by to každý.“ Trochu kysele dodal: „Třeba takový ministr financí ho hledal taky…“

„Nedal byste si se mnou skleničku? Nebo víte co, povečeřte s námi…“

Zase ta ostražitost v pohledu hnědých očí. Mírná úklona hlavou. Ruka se opřela o břicho. „Ne, to… nemohu přijmout… já… děkuji za pozvání, ale… víte, na oběd jsem se přejedl a… večeři, myslím, vynechám…“ Nohy přešláply. „Omluvte mě, monsieur, měl bych se vrátit do kasáren.“ A celou dobu takový zvláštní, napjatý, jako by jízlivý, neupřímný podtón v hlase.

Alexandr se díval, jak důstojník rovnoměrným krokem odchází, a nevěděl, co si o tom muži myslet.

Poručík se najednou otočil a vrátil se k němu. Klopil pohled a jazykem si horečně přejížděl rty. „Ehm… monsieur Salle… totiž…“

„Ano?“ zvědavě se otázal oslovený.

„Víte, já… kdybyste mohl… něco…“

„Co pro vás mohu udělat, pane poručíku?“ jemně se zeptal Alexandr. Pochopil, že je to pro ubohého důstojníka zřejmě velice delikátní.

Skoro omluvně se na něj Fyr podíval. „Potřeboval bych… mohl byste… být tak laskav a půjčit mi… nějaké peníze?“

Překvapeně na něj pohlédl. Tohle nečekal. „Mohl…“ opatrně přikývl. „Kolik?“

„Když, monsieur Salle, já… bude mi trvat, než vám to budu moci splatit…“

„S tím se teď netrapte,“ odmítl to Alexandr. „Kolik potřebujete?“