Za Kiery Tërrové / Stá osmá kapitola - Publius

„Tedy mi vyhovíte?“ ujistil se ministr financí a dopil zbytek červeného vína ze sklenice.

Plukovník Venceslav Sym přikývl. „Opravdu velice rád,“ usmál se. „Nevíte, jak jsem vám vděčný za tu příležitost. Na toho zpropadeného Fyra mám spadeno už léta!“

„Dohodnuto tedy,“ usmál se Publius Christian d’Elzzbierppe. „Dám vám vědět, až to bude aktuální. Teď jen musím nějak zařídit, aby mě poručík vyzval…“

„Nebude to tak těžké,“ uklidňoval ho bodře plukovník Sym. „Ten chlap má v hlavě možná rozum, ale je tak impulzivní, že se málokdy dostane k tomu ho použít.“

Ministr se rozesmál. „Krásná slova!“ Zvážněl. „Co když ale bude také chtít zástupce? To nesmíme dovolit! On musí bojovat osobně!“

„Toho se nebojte, pane ministře. Cožpak jste neviděl, jak se vrhl do pátrání po tom dítěti? Ten neumí dělat věci jinak než osobně. Je voják, žádný diplomat ani politik.“

„Prostě omezený plebejec,“ vyjádřil své pohrdání ministr. „Jednou měl štěstí, ale to skončilo. Každý ví, že přízeň paní Štěstěny je nestálá a liknavá.“

„Já se už postarám, aby se její přízeň obrátila na správnou stranu,“ ješitně se nadmul plukovník gardy. Ministr věděl, jak mu polichotil. „Jsem vám nesmírně vděčen za tu příležitost. Zbavím se toho nanicovatého zabedněnce a ten konečně uvolní místo nějakému pořádnému poručíkovi! A nadto ještě předvedu celé gardě a celému dvoru, že i když sedím na zadku v kanceláři, pořád jsem gardista se vším všudy.“

Ministr se usmál. Kývl a vstal. „Ozvu se vám,“ uzavřel prostě.

Když mířil přes nádvoří k paláci, bezděky zvedl hlavu k oknu madame Fössrové. Bylo zavřené. Na chvilku se pod ním zastavil, ale pak hned pokračoval dál. Prošel palácem a zavřel se ve své komnatě. Spokojeně si promnul ruce. Pán už mi určitě poskytne nějaké vnuknutí, říkal si. A mně se vlastně nemůže nic stát, budu hezky stranou, jen nevinný divák. Být ministr financí, to je báječné bydlo, liboval si.

Teprve teď si všiml sluhy, který nehnutě stál a hypnotizovaně si se zatajeným dechem prohlížel obraz, který zabíral téměř celou stěnu po ministrově levici. Byl na něm namalován statný neosedlaný bělouš procházející se rozkvetlou loukou s lesy a skalami na pozadí. Hlavu měl skloněnou a právě nějakou rostlinu očichával.

„Nemáš co na práci?“ osopil se na sluhu ministr d’Elzzbierppe. „Tak víš co, zajdi mi do knihovny, mám dnes chuť přečíst si nějaký zajímavý traktát!“

Sluha odskočil od obrazu, spěšně se uklonil a pelášil pryč.

Publius Christian zamířil na ochoz, ale když míjel stůl, všiml si, že na něm leží nějaký balíček. Byla to malá krabička převázaná rudou stuhou. Zvědavě změnil směr chůze, krabičku uchopil a zatáhl za konec stužky. Ta se rozvázala. Ministr ji nechal spadnout na podlahu a nedočkavě otevřel krabičku. V sametu tu ležel blyštivý drobný předmět. Ministr jej uchopil a zvedl. Přešel k zrcadlu a fascinovaně si zlatou náušnici s diamantem navlékl. Zálibně se prohlížel, slušela mu. Přejížděl prsty po lalůčku ucha a nepatrně se zamračil. Kdo mu ji mohl poslat?