Za Kiery Tërrové / Stá devátá kapitola - Damon

Generál Hulaimé se opřel v křesle a vydechl úlevou. Konečně to měl za sebou. Odporné, skoro čtrnáctihodinové jednání královské rady. Popadl číši s bílým vínem a žíznivě ji vypil. Cítil se naprosto vyčerpaný a měl pocit, že nedokáže už ani vstát a odejít z jednacího sálu. Bylo 20. února a za dva dny mu mělo být rovných padesát let. To se tedy projevuje brzo, proklel svůj věk v duchu.

Těžké klapnutí, které vydala sklenice o stůl, způsobilo, že se od okna odvrátil ministr financí. Byl jeden z posledních, kdo tu ještě byli. Nepatrně se Damonovi uklonil. „Smím vám dolít, pane generále?“ otázal se úslužně.

Damon si ho změřil od hlavy až k patě. Publius Christian d’Elzzbierppe býval hezký muž, zámožný a pocházející z významného, byť zpupného rodu. Ministr byl naprosto stejný jako celý rod červeného šípu. Jenže od oné příhody při pátrání po Hugovi Sallovi se změnil. Kromě pásky přes oko se mu na obličeji, zdálo se, trvale usadil i jakýsi hořký, pohrdavý a opovržlivý výraz, jakýsi sotva postřehnutelný škleb, který osídlil jeho rty. Jak si ho panovník zamyšleně prohlížel, blýskla se v uchu ministrově náušnice. Generál si všiml, že je nová, zlatá s krásným diamantem, na kterém tančily útržky duhy, jak se o něj lámaly sluneční paprsky. Přímo hladila Damonův cit pro estetiku. Hlavu měl ovšem stále plnou předešlého jednání. Mohl za ně právě ministrův rod, který se po šesti letech míru rozhodl znovu udeřit a oplatit Gonám invazi z let 1721 – 1723. Velmi rychle dobyl město Öölle a jako klín vnikl na východ samotných Gon.

Pomalu vstal a zamířil stranou k menšímu stolku, aby si nalil víno. „Děkuji, obsloužím se sám,“ utrousil. „Stejně se mi špatně sedí. Možná to přejde, až mi vylezete ze zadku.“

Ministr nasucho polkl.

Ministr války Olbram Renaird nestačil přitisknout dlaň na ústa včas a bylo slyšet, jak vyprskl smíchy.

Damon si klidně nalil bílé víno a otočil se, aby se vydal zpět ke stolu. Vtom uslyšel vádu za dveřmi rady. Na okamžik zazněl třesk zbraní a nějaké hlasy, pak se dveře rozlétly. Do místnosti vpochodoval poručík gardy. Rozhlédl se a očima vyhledal Damona. Než ale stihl cokoliv říct, ozval se povýšeně ministr financí:

„Jak se opovažujete rušit zasedání rady, špinavý plebejče?!“

Měl pravdu, důstojník byl opravdu špinavý, uválený, zaprášený, fiží mu malou skvrnkou prosakovala krev. Pramen světlých zrzavých vlasů se mu uvolnil z předpisového culíku. Dva šlechtici z rady se od něj zhnuseně odvrátili a cosi si mezi sebou pohoršeně šeptali.

Poručík obrátil tvář k ministrovi financí a obličej mu zrudl. Jeho rty vypadaly v jeho tváři ještě bledší. „Jak jste mi to řekl?“

„Plebejče,“ klidně opáčil Publius Christian d’Elzzbierppe. Obnažil svou chloubu, bílý chrup. „Nic jiného přeci nejste.“

Než stihl kdokoli zasáhnout, stál poručík těsně u ministra d’Elzzbierppe. Zhluboka se nadechl, jeho zrak jako by se upíral na náušnici v ministrově uchu. Jediným hbitým pohybem si stáhl zelenou rukavici, rozmáchl se a vší silou udeřil černovlasého šlechtice do obličeje. Rána zazněla jako od biče. Ministr se překvapeně chytil za zasaženou líci. „To už by stačilo, skončeme to,“ zasyčel tiše poručík. Pak hlasitě a hněvivě houkl: „Vyzývám vás na souboj! Jsem poručík královské gardy, nemíním se nechat urážet, že jsem plebejec, což je, zdá se mi, vaše oblíbené slovo!“

Damon pochopil, že tohle není první incident mezi nimi. Váhal, jak se k tomu postavit, ale to už se na něj obrátil ministr, stále se držící za tvář:

„Vy s tím nic neuděláte, pane generále? Ten plebejec si sem nakráčí, jako bychom byli někde na tržišti, ne v královské radě! Sám jste viděl, co si dovolil!“

Generál chladnokrevně pokrčil rameny. „Jednání již skončilo, pane ministře,“ pravil a snažil se zakrýt škodolibý tón. „Byla vyslovena výzva, všichni jsme slyšeli jak ji, tak urážku, na niž byla reakcí. Nuže? Jak se k této výzvě stavíte?“

Ministr financí na okamžik ztuhl. Podíval se z generála na poručíka, z poručíka na generála, pak na ostatní přítomné šlechtice a konečně opět na Damona Hulaimé. Damon rychle pokradmu šlehl pohledem po poručíkovi své gardy. Výraz v jeho tváři ho zaskočil. Nepatrně se usmíval, jako by před chvílí nebyl Publia Christiana d’Elzzbierppe vyzval na duel, a… ano… pohledem sledoval zlatou náušnici v ministrově uchu…

„Výzvu samozřejmě přijímám!“ překřičel šum v radě černovlasý aristokrat. „Ale vzhledem k tomu, kdo je on a kdo jsem já, požaduji duel v zastoupení.“ Pohrdavě se podíval na nazrzlého gardistu. „Já, ministr a člen rodu červeného šípu, si odmítám sám… špinit ruce s takovým pleb… s někým takovým, jako je on!“

Damon se obrátil na gardistu. Výraz v jeho tváři se úplně proměnil. Zíral na Publia Christiana, jako by se sem byl právě propadl skrze strop. Zaťal pěsti. „Tak takhle to je,“ ucedil k sobě. „Nastražil jste to…“ Vzpurně pohodil hlavou a odhodil dozadu uvolněný pramen vlasů. Nahlas řekl: „Podvoluji se. Ať je po vašem, ale já budu bojovat sám!“ Rty mu zkřivil úšklebek. „Já se nebojím.“ Ovšem jeho oči prozrazovaly jinou emoci. Damon ji nedokázal pojmenovat, ale připadala mu… vzhledem k situaci naprosto nepatřičná.

„Tak dost!“ Sevřená pěst Damona Hulaimé dopadla na desku stolu těsně vedle džbánu s červeným vínem. „Těch urážek už bylo dost! Přestaňte, oba dva! Váš spor se odkládá do doby souboje, rozumíte? Souhlasím s duelem v zastoupení a povoluji ministrovi d’Elzzbierppe nalézt za sebe duelanta, jakého uzná za vhodné. Jestli stejný postup zvolí i pan poručík, to přenechám jeho vlastnímu uvážení. Panu ministrovi zástupce povoluji vzhledem k jeho nedávnému zranění. Duel se bude konat časně dopoledne dne 22. února roku Páně 1729. O místě konání budete zpraveni. Oba dva si do zítřejšího poledne najděte sekundanty, ti ať mne odpoledne navštíví a sdělí mi, jaké další podmínky souboje dohodli. Teď, poručíku, prosím opusťte královskou radu.“

Důstojník zasalutoval a odešel. Dveře za sebou tiše zavřel. Damon se za ním díval a nemohl se ubránit pocitu jisté satisfakce. Škoda, že nebude bojovat d’Elzzbierppe sám, ale… co se dá dělat. I tak ukáže celému rodu červeného šípu a vůbec všem, že nikoho neupřednostňuje a u jeho dvora si jsou všichni rovni, ministr, stejně jako důstojník gardy. Vlastně na duelu vydělá.

„Trestuhodná nedbalost!“ zuřil ministr financí. „Jak ho sem mohly stráže pustit?! Copak tu nejsou od toho, aby komukoli bránily rušit radu?“

„Jsou. Ale gardisté, pane ministře, jsou tu zase od toho, aby byli lepší bojovníci než všichni ostatní obyčejní vojáci, včetně královských stráží. Garda je přece sama nejvyšší královská stráž,“ laskavě vysvětloval ministr války.

„Všiml jste si, monsieur d’Elzzbierppe, jak poručík hypnotizoval tu vaši náušnici?“ ozval se Alexandr Sall vesele. Černé oči mu jiskřily.

„No a?“ zamručel oslovený a usedal zpět na své místo.

„Já jen, že bych se na vašem místě bál, aby si mě ještě nespletl s nějakou ženskou,“ ušklíbl se Sall.

François de Iille, příslušník jednoho z rodů sice významných, ale ne tak jako rody šípů, který stál v čele středoseverních Gon a snažil se uhájit nárok na univerzitu v Taale, o kterou se už desetiletí přetahoval jeho rod s rodem modrého šípu, se lehce pousmál. Pan ministr hospodářství má pravdu, monsieur d’Elzzbierppe! Ty dlouhé hladké vlasy, vždycky tak pečlivě umyté a učesané, ty parfémy… a náušnice… mimochodem, tahle je nová, že?“

Ministr financí po něm šlehl pohledem. „Ano,“ přikývl pomalu. „Je… nová…“ Téměř neslyšně dodal: „A nejsem jediný, kdo tu nosí náušnice…“

Damon věděl, že to bylo rýpnutí do něj, ale pro jednou přimhouřil oko. Však on si to vychutná za dva dny při tom souboji…

Když se později i zbytek zevlujících aristokratů rozcházel, generál nového ministra hospodářství posunkem zadržel. „Proč tolik povyku kolem jedné náušnice, monsieur Salle?“

Alexandr Sall chvíli váhal. „Víte, monsieur Hulaimé… jak víte, poručík Fyr zachránil mého syna. Když jsem se ho ptal, co si přeje odměnou, požádal mne o půjčku. Byl bych mu ty peníze klidně dal, nejen půjčil… ale to sem teď nepatří. Každopádně teď ministr d’Elzzbierppe přiznal, že jeho náušnice je nová. To, jak si ho s ní poručík prohlížel… to jste přeci musel vidět také. Myslím, že chtěl ty peníze na koupi toho šperku. Myslím, že ji panu ministrovi daroval poručík. A myslím, že Publius Christian d’Elzzbierppe to přinejmenším tuší.“

„Asi bych měl rozumět, co tím chcete říct, ale… nějak se mi to nedaří,“ podotkl Damon.

„Myslím,“ pomalu téměř slabikoval monsieur Sall, „že pan poručík ministra nesnáší… a miluje současně. Jak je to z ministrovy strany, to si odhadnout netroufám. Ale u poručíka je to myslím zjevné. Vezměte kupříkladu to, jak zareagoval, když ministr řekl, že on sám bojovat nebude. Poručík Fyr s tím neměl nejmenší problém, i já bych se tomu na jeho místě bránil, a to jsem… troufám si říct… méně horká hlava než on. Jenže náš pan poručík… vypadal, jako by se mu dokonce ulevilo. A předtím působil skoro potěšeně, když viděl, že má ministr v uchu tu náušnici.“ Pokrčil rameny. „Mohla se mu ovšem prostě jen líbit…“