Za Kiery Tërrové / Stá dvanáctá kapitola - Agrippina

Mladá madame Fössrová-Sallová stála u zdi vedle dveří komnaty svého chotě a pozorovala, jak se ministr hospodářství odstrojuje. Nespěchal. Dával si načas s každým pohybem. Potlačila záchvěv úsměvu. Věděla, že ji tím svádí, ale… nemohla. Nemohla se mu ještě oddat. On to nemohl pochopit… Zamiloval se do svého syna, chtěl další, i ona si přála další děti, také dcery… ale nepřipadalo jí, že již nadešel ten správný čas. Otěhotněla prakticky ihned po svatbě, jestli ne již o svatební noci. Možná, připustila s pocitem lehkého studu, už předtím. Do svatebního lože už jako panna neulehla, a rozhodně to nebyla vina zámeckého pána z Paříže, u kterého sloužila. Když ho s Alexandrem Sallem opouštěla, ještě mohla nosit ve vlasech věneček. Trochu smutně potřásla hlavou. Chtěla si manželství užít trochu po svém, jen trošičku, jen pár měsíců, půl roku… prchavý okamžik… Chtěla si užít svého manžela a syna, jen tak, bez únavy, nevolnosti a rostoucího břicha, které jí těhotenství s Hugem přinášelo. Byla pořád mladá a krásná, i když po Hugovi trochu přibrala… Jenže Alexandr by to nepochopil. Byl chlap, ti byli všichni jeden jako druhý.

Alexandr, nyní už zbavený šedavé paruky, prstenu, řetězu královské rady, rapíru a lehkého svrchního kabátce, se k ní otočil a nepatrně se usmál. Přistoupil k ní, pohladil ji a sklonil se k ní, jako by ji chtěl políbit. „Přijel jsem jen na skok,“ řekl trochu smutně. „Za pár dní se koná další zasedání, musím hned zítra zpět na královský zámek.“

„Proč jste vůbec vážil cestu?“

„Nevíš, má paní?“ udiveně opáčil a ruka mu klesla k jejímu dekoltu. „Přeci kvůli nám…“

Uhnula pohledem. „Ne… Alexandře, ještě ne, prosím…“

Zamračil se a odstoupil od ní. „Tak se mi prosím ozvi, až to konečně půjde,“ zasyčel chladně, rychle se znova oblékl, sbalil se a komnatu i zámeček opustil.

Chvíli ještě zůstala stát na místě se sklopenou hlavou. Potom dopila zbytek červeného vína, který nechal ve sklenici na širokém parapetu okna.

Neuběhla ani hodina od chvíle, kdy její manžel tak narychlo odjel, když přišel správce, že prý na nádvoří stojí ministr financí. Agrippina zvědavě otevřela okno a vyhlédla ven. „Ministr Sall tu není,“ oznámila příslušníkovi rodu červeného šípu.

Publius Christian d’Elzzbierppe se nejistě ohlédl zpět k bráně, za níž už se stmívalo. „Nečekal jsem, že se tu nezdrží…“

Agrippina pochopila. Záhy bude tma a on si s sebou nevzal doprovod. V noci nebylo radno se sám pohybovat ani po tomto kraji. Nebezpečí číhalo všude. Chvilku váhala, ale pak došla k rozhodnutí.

„Nebylo by křesťanské ohrozit vás na životě tím, že byste se měl ještě teď vracet zpět. Když už jste sem vážil cestu, přenocujte zde, odjet můžete ráno.“

Ministr se mírně uklonil. Když vstoupil do haly, kde na něj čekala, aby ho náležitě uvítala, obdařil ji kyticí květin. Byly sice trochu pomačkané, ale nádherně voněly… ostatně stejně jako ministr financí sám. V uchu se mu blýskala náušnice s diamantem.

„Pojďte se mnou nahoru,“ lehce se usmála. „Ukážu vám vaši komnatu.“

Mlčky ji poslechl a zvolna jí kráčel v patách.

„Jste příliš unaven, nebo si dáte něco k jídlu a pití? Právě jsem se chystala večeřet…“ Umlkla. Vůbec netušila, proč poslední větu vůbec vyřkla nahlas.

„Rád s vámi něco… pojím,“ opáčil.

Agrippina se zarděla. Bylo jí stydno z toho, že mu sama poskytla záminku zvolit takováto slova. Teď už couvnout nemohla.

Střídmě spolu pojedli v salonku v patře. Ministr se přitom díval z okna. „Nějaké úpravy?“ zeptal se a ukázal na lešení.

„Ano,“ přikývla. „Alexandr… Můj manžel si přeje zámek přestavět podle gonské architektury. Líbí se mu místní styl, kdy je vchod do budovy umístěn v patře.“

Ministr jen přikývl, jako by se to rozumělo samo sebou. Chvíli víceméně mlčky uždibovali různé lahůdky a pojednou začal Publius Christian d’Elzzbierppe hovořit o sobě. Vyprávěl, jak je rád, že ji opět vidí, jak mu bylo těžce, když se s Alexandrem Sallem odebrali sem… a tak nějak plynule, že si to Agrippina skoro ani neuvědomila, jí začal vyznávat lásku. Dívala se stranou. Hovořil velice pěkně, ale Agrippina vyrostla v šenku a na květnatá vyznání si zrovna nepotrpěla. Páska na ministrově oku ji děsila, třebaže se zdráhala dát to najevo. Nechala ho mluvit, ale pak mezi nimi zavládlo mlčení. Nezareagovala na jeho vyznání jediným slovem, jediným pohledem, jediným gestem. Krátce uvažovala, zda přijel opravdu za jejím manželem. Spíše se jí z toho, jak se nyní zachoval, zdálo, že mu přišlo vhod, že tu Alexandr není, že ve skutečnosti přijel za ní…

Ministr se mezitím zjevně oklepal z její naprosté ignorace jeho lásky a počal sám opět hovořit, tentokrát o jiných záležitostech. Rozprávěli pak o všeličems, než v lenošce začal dřímat. Když na něj pak Agrippina ještě zkoušela mluvit a on už nereagoval, usoudila, že opravdu usnul, a odebrala se do své komnaty. Nebyla už docela střízlivá. Rozrazila dveře, byla vlastně šťastná, plná elánu! Proč bych neměla být, myslela si v duchu. Manžel, který mne tlačí do dalších dětí, je pryč, mám od něj zase na čas klid… Usmála se. Pomalu se svlékla a postavila se jen ve spodničce před zrcadlo, v němž bylo možné vidět celou postavu. Z toaletního stolku vzala železný hřeben a začala si rozčesávat vlasy, dokud jí rovnoměrně nesplývaly na ramena a záda, hladké, zářící, světlounké. Jen je cítila na svém těle, měla zavřené oči a skoro vášnivě projížděla kadeře hřebenem. Myslela na svého muže. Snad se jemu nic nestalo, když odjel takhle na noc, navíc rozzlobený… Kéž by i v hněvu dbal na opatrnost…

Ucítila, jak se jí kolem pasu ovinula něčí paže. Ještě si napůl pohroužená do svého světa snění myslela, že k ní přišel Alexandr… Pak jí do ucha zašeptal jiný hlas, zatímco cizí ruka jí přikryla ústa: „Nechtěl jsem to tak, to vězte. Zkoušel jsem to po dobrém, Bůh je mi svědkem, že jsem to napřed zkoušel po dobrém. Ale když to nejde…“ A začal ji táhnout k lůžku. Agrippině se ze všeho točila hlava. Připadala si jako v nějakém přeludu. Chvíli se zkoušela bránit, ale rychle to musela vzdát. Jakmile propadla unavené, odevzdané netečnosti, Publius Christian si bleskurychle rozepnul padací most kalhot, za nímž už na ni čekalo připravené mužství, a vzal si ji. Jednou se ještě pokusila zakřičet, ale on ji rychle utišil přiloženou dlaní.

Když skutečná noční můra skončila a on se v jejím klíně uspokojil, opustil ji a rychle odešel. Nedokázala vstát, tak byla ubitá a rozlámaná. Jen se schoulila tam, kde ležela, uprostřed širokého lůžka znečištěného krví a semenem – i při svém šoku a rozrušení, rozčilení musela uznat, že v tomhle ohledu se ministr skvěle ovládal a nedovolil svému semeni, aby proniklo do ní – a tiše se rozplakala, bezmocí, vztekem, smutkem… a bolestí. Když konečně dokázala vstát, zavolala komornou a poručila jí, aby postel převlékla. Rezolutně jí zakázala pronést o tom jediné slovo. Sotva žena přistoupila k posteli, ozvalo se zaklepání.

„Kdo je tam?“ ostražitě se zeptala paní domu.

„Arthur La Nal, madame,“ ozvalo se.

Agrippina poznala hlas poručíka zámecké ozbrojené posádky, který sám o sobě ovšem nikdy, že je poručík, neprohlásil a nikdy se tou hodností neoznačoval, nicméně reagoval, když ji v souvislosti s ním použil kdokoli jiný. „Co si přejete?“ vyhrkla napjatě.

„Pan ministr si přeje opustit panství, ale brána už je…“

Agrippina ho nenechala ani dopovědět. Jen při zmínce o ministrovi financí se jí do celého těla vyplavil hněv. „Ať odjede!“ skoro zařvala přes dveře na nebohého La Nala. „Ať okamžitě zmizí! A nejlíp, ať už se sem nikdy nevrací! Nechte ho jet, hlavně ať už tu na něj nenarazím!“

„Ano, madame,“ opáčil nehnutě důstojník a bylo slyšet, jak odchází.

Teprve ráno si Agrippina uvědomila, jakou chybu udělala. Chvíli váhala, ale pak se rozhodla, že přísně vzato nemá důvod o ministrově… činu svému choti povídat. On už to znovu neudělá, o to se Agrippina postará… Postará se, aby už nikdy nezvedl ani zrak ke zdem tohoto domu. Než ji definitivně opustil, plivl jí příslušník rodu červeného šípu do tváře: „Nemohl jsem dopustit, aby vás ten plebejec měl první!“ Dlouho musela o těch slovech uvažovat. Jejího manžela tím určitě myslet nemohl, protože… ten už ji pochopitelně měl několikrát. A pokud slyšela, zamiloval si ministr ten antický výraz především v souvislosti s gardovým poručíkem Fyrem. Jenže proč? Proč by se měl zmínit právě o něm? Agrippina přeci nedala ani stínem znát, že by o něj stála více než o ministra… nedala ostatně ani stínem znát, že by o kteréhokoli z nich vůbec stála! Podívala se na vázu s kyticí, kterou jí ministr financí přivezl. Najednou se jí z ní dělalo zle. Prudce květiny vytáhla a mrštila je do krbu, v němž pak sama zapálila na chvíli oheň.

 

Alexandr se na královském zámku zdržel přes měsíc. Začátkem června zrovna seděla u kolébky, kde neklidně dřímal Hugo, a hladila ho po teplém čele, když jí přišel La Nal oznámit, že přijel její choť. Agrippina se mu vyhrnula v ústrety. Dávno zapomněla na vztek a smutek, který je provázel při posledním loučení, teď byla prostě jen ráda, že se vrátil. Na nádvoří však nepřijel jen Alexandrův vraník, ale i bělouš gardy. Z jeho hřbetu pomalu seskočil poručík Fyr.

„Stalo se něco?“ zeptala se lehce zneklidněně.

„Ale kdeže,“ usmál se slabě její manžel a hodil otěže obou koní podomkovi. „Neflákej se tu a pořádně koně napoj a vyhřbelcuj,“ houkl na něj.

Poručík jemně vykroutil otěže svého bělouše z jeho ruky. „O svého koně se postarám sám,“ řekl tónem, který nepřipouštěl námitek.

„Konečně se dal přemluvit k návštěvě,“ vykládal Alexandr, když položil Agrippině ruku kolem ramen a odváděl ji zpět do paláce. „Vezeme řadu novinek. Komtesa Tërrová v květnu našemu panovníkovi porodila dceru, dostala jméno Lavion. Obě jsou chvála Bohu v pořádku.“

„Chvála Bohu,“ opáčila zbožně.

„Co je nového zde?“ zajímal se.

„Dohromady nic…“

V Hale se minuli s Hugem d’Elzzbierppe, oba muži na sebe krátce kývli na pozdrav. Lékař odešel kamsi na nádvoří. O chvíli později za Alexandrem s Agrippinou přišel poručík Fyr. Pažemi si objímal civilní kabát, který byl v jednom místě vzedmutý a slabě se hýbal.

„Co pod ním ukrýváte?“ rozesmála se dívka.

„Dárek,“ opáčil, dřepl si a rozepjal kabátec. Zpod něj k Agrippině vystřelila směrem k Agrippině nějaká změť chlupů, krátce ji očichala a párkrát zaštěkala nadšením.

„Ach, to je pejsek!“ zvolala nevěřícně. „Pane poručíku… to… jak jste k němu přišel?“

„To nestojí za řeč… Znal jsem… jednu ženu, Zuzanu Nikolajevnu, chvíli jsme se… stýkali… měla spoustu psů a… tohohle mi věnovala, ale já se o něj stejně mohu jen těžko starat, tak mne napadlo… že u vás mu bude líp. Bude na vás dávat pozor, to mi věřte. Mimochodem, jmenuje se Nikolaj.“

„Děkuji…“ vydechla omámeně.

„Jak se daří Hugovi?“ zeptal se nesměle důstojník. Vzápětí se usmál. „Samozřejmě myslím toho malého.“

Oba mu úsměv opětovali. „Momentálně ne moc dobře,“ sklesle přiznala Agrippina. „Rostou mu zuby.“