Za Kiery Tërrové / Stá šestnáctá kapitola - Agrippina

Agrippina Fössrová-Sallová se do Nikolaje úplně zamilovala. Trávila s ním málem víc času než s Hugem, svěřovala jeho němotě své stesky, strachy a přání, líbala jeho hustou srst a smáčela ji svými slzami. Nikolaj se stal její útěchou, jejím povzbuzením, k Nikolajovi se utíkala, když se cítila příliš sama, příliš ubitá. Ráda s ním chodila ven, kde si při procházkách čistila mysl a současně tak unikala dusné atmosféře domu, kde ji její manžel trápil psími pohledy a utrápeným výrazem. Pomalu v ní začal probouzet výčitky… Jenže se příliš bála, ještě pořád se bála víc svých představ než manžela. Tehdy v létě opravdu chtěla, chtěla s ním zase ulehnout, jenže to netušila, že… Že až se jí začne dotýkat, vzpomene si na tu noc, kdy naštvaný odjel a na zámek přibyl ministr financí. Netušila, že tam na lůžku zničehonic uvidí před sebou namísto manžela Publia Christiana d’Elzzbierppe, že když ji manžel začne hladit a líbat, nebudou to jeho ruce a rty, které ucítí na svém těle, leč ruce a rty ministra d’Elzzbierppe… všechno se jí vybavilo, nesnesla jeho dotyk… a od té doby se už neodvážila manžela znovu navštívit, v obavách, že by se to mohlo opakovat.

Jednou při procházce s Nikolajem potkala poručíka. To bylo už v září. Pejsek se důstojníkovi nadšeně vrhl v ústrety, vztyčil se a opřel mu tlapy o prsa, aby mu olízl tvář. Fyr se zapotácel a málem upadl. Agrippina se musela po dlouhé době smát a přemlouvala Nikolaje, aby ho nechal na pokoji. Poručík si k pejskovi dřepl a drbal ho za ušima. Přitom vzhlédl k dívce a odhrnul si rozpuštěné nazrzlé vlasy ze zpocené tváře.

„Co váš bok?“ zeptala se.

Ušklíbl se. „Zvládám to, děkuji, madam,“ přikývl. „Nic jiného mi ostatně nezbývá, když chci brát žold…“ ucedil pro sebe.

Chvíli se na něj zkoumavě dívala. „Nezajdete k nám ani teď na sklenku svařeného vína? Je dost chladno. Vypadáte promrzle.“

Bylo vidět, že důstojník váhá.

Agrippina si dodala odvahy a jemně mu položila ruku na předloktí. Škubl sebou. „Nedejte se přemlouvat, pane poručíku. Manžel vás také rád uvidí… a Hugo rovněž,“ usmála se vlídně.

Její úsměv opětoval. „Nestihnu se vrátit do kasáren…“

„Přenocujete u nás, místa máme víc než dost!“

Nakonec svolil. Přijal na zámku i lehké pohoštění a potom večeři, i když se hostitelce příliš nezdálo, že by jedl s chutí. Pil také střídmě. Večeřeli jen ve třech, Hugo byl u nemocných dcer a Helmut s Horstem pozvání odmítli. Trojice si však vystačila sama. Po jídle chvíli za rozhovoru odpočívali a pak Agrippina dala Fyrovi pochovat Huga. Chlapec seděl na důstojníkově stehně, oči upíral na rodiče a něco nesrozumitelného tiše žvatlal. Poručík se tvářil rozpačitě a nejistě.

„Ale slušelo vám to spolu!“ smál se Alexandr, když Agrippina Huga odnesla.

„Jednou bych snad… chtěl mít taky dítě,“ svěřil se poručík. Pokrčil rameny. „Ale co, jsem třicátník, tak věřím, že to má ještě čas,“ usmál se a dopil své víno. Na okamžik přikryl prázdnou číši dlaní na znamení, že už nechce dolít. „Mohl bych se jít ještě projít s Nikolajem?“

Agrippina na okamžik zaváhala, ale pak souhlasila.

Druhý den brzičko ráno ji probudil Hugo. Běžela k němu, vzala křičící svíjející se uzlíček do náruče a zvolna ho kolébala, slabým hlasem mu prozpěvujíc. Sotva se chlapec utišil, vrátila ho do kolébky a pootevřela v komnatě okno, aby dovnitř vpustila chladný ranní vzduch. Náhle se zarazila. Z nádvoří k ní doléhalo jakési slabé funění a hekání. Zapálila voskovici a vyklonila se z okna. Z dláždění se právě zvedal poručík Fyr a odlepoval si vlasy z potem zvlhlého obličeje.

„Co jste tam prosím vás vyváděl?“ napůl pobaveně, napůl zvědavě se zeptala mladá paní domu.

Vzhlédl k ní, stále trochu lapal po dechu. „Cvičil jsem,“ opáčil a setřel si předloktím pot z čela. I za slabého rozbřesku viděla po celém jeho nahém trupu husí kůži. A nejen ji. Tu a tam pár jizviček a… Dívce se stáhlo hrdlo. Na boku měl ošklivou, ještě pořád ne zcela zhojenou jizvu a na ní pár puchýřků naplněných krví. Poručík si zjevně všiml, jak zezelenala, protože se zatvářil omluvně a rychle se odvrátil. „Na mě není nic k vidění, madam,“ vyhrkl překotně. „Zvlášť ne pro dámu jako vy. Je to jen tělo vojáka…“

„Vás to nebolí?“ žasla nepokrytě.

Ve svém obvyklém úšklebku odhalil zuby. „Jsem gardista, madam. Ti musí něco vydržet.“

„Něco… To musí být hrozné…“ Na zadní straně víček se jí mihla vzpomínka, jak ležel na zemi, nad ním rozkročený plukovník Sym, který nemilosrdně nechal plameny louče olizovat jeho kůži… „Dám vám nějaké bylinky,“ navrhla. „Matka byla bylinkářka, něco si jistě ještě pamatuji.“

„Nedělejte si škodu. Omluvte mě, půjdu se umýt. Jak tu stojím zpocený, začíná mi být dost zima.“

Dívala se, jak postupně mizí v hustém modrém šeru. Až na ohavnou jizvu měl tělo nádherné. Byl štíhlý, ale šlachovitý a na pažích mu jen hrály svaly. Jeho ramena a hladká, dokonale oholená hruď se mírně zdvihala každým nádechem… Agrippina si s hrůzou uvědomila, že si důstojníka prohlíží div ne s touhou…! Rychle se odvrátila a pokřižovala se. Zavřela okno a chvilku ještě váhala, ale pak si znova vybavila důstojníkovo tělo a definitivně se rozhodla. Zašlo to až příliš daleko.

Nepamatovala, kdy předtím viděla svého manžela tak šťastného, jako když k němu to ráno vklouzla do lůžka a probudila ho jemným polibkem. Sotva probuzený ministr stačil stěží rozlepit víčka a pořádně se rozkoukat, ona už ho přiměla položit se na záda a začala mu vyhrnovat košili, aby odhalila jeho slabiny.

„Agrippino…?“ zablekotal. „Nezdá se mi to, že ne…?“

Usmála se. „Ne, můj milý. Tentokrát už je to skutečně doopravdy.“

Přikývl a teprve pak ji objal a začal líbat. Milovali se dlouho a náruživě, tiskli se k sobě, jako by se už nikdy nechtěli oddělit. Alexandr jemně slíbával slzy, které se Agrippině koulely po lících, a k její úlevě se po jejich příčině neptal. Oba mlčeli a vychutnávali si každý dotyk.

Od té chvíle spolu už zase žili jako skuteční manželé. Uběhlo něco málo přes měsíc, když se Agrippina jednou při své obvyklé procházce s Nikolajem potkala opět s poručíkem. Zrovna v doprovodu dvou dalších gardistů opouštěl vykřičený dům v blízkosti kasáren. Neviděla důvod to komentovat a byla by důstojníka zcela ignorovala, kdyby jí sám nevyšel v ústrety. Jakmile Nikolaj postřehl, že jde k nim, postavil se před svou paní, naježil se a na Reného Adama Fyra výhružně zavrčel.

„Co je, blázínku?“ pobaveně se zasmál on a klidně pokračoval dál, ale další zavrčení ho přimělo se zastavit. Nerozhodně balancoval na špičkách a tázavě se podíval na Agrippinu.

„Já taky nechápu, co mu je,“ pokrčila rozpačitě rameny. „V poslední době vrčí i na Alexandra, kdykoli se ke mně přiblíží. Nejradši by mě asi měl jen pro sebe, žárlivec.“ Pohladila psa po hřbetě.

Fyr se usmíval.

Důvod Nikolajovy ostražitosti poznala Agrippina zanedlouho. Ještě před koncem roku mohla Alexandrovi sdělit, že čeká další jeho dítě.