Za Kiery Tërrové / Stá devatenáctá kapitola - Martin

Generál La Nal si zamyšleně mnul bradu. Měl bych se oholit, blesklo mu hlavou, když pod prsty vnímal drsné krátké strniště. Jeho hlavní myšlenky se však točily kolem něčeho úplně jiného. Ti dva mladíci se mu ve skutečnosti vůbec nelíbili, jenže… jak řekl i jim, potřeboval každého muže. I dva chabé meče navíc byly dobré. Proti Mikkelovi v zásadě nic neměl, vcelku se mu zamlouval, rozhodně měl odvahu… ale ten Matyáš mu moc nevoněl. Už jen to jméno… Co to je vůbec za jméno, Matyáš? Zní tak podivně… až cize. Ano, cize, to bylo to podstatné slovo. Pokud bylo ovšem něco v nepořádku s Matyášem, bylo nabíledni, že – bohužel – není ani ten milý Mikkel tím, za koho se vydával. Proč vlastně nenechal svého bratra – pokud to tedy vůbec byl jeho bratr – promluvit? Byl snad Matyáš němý? Zkrátka měl generál La Nal více otázek, než odpovědí. Otázek, na něž se chlapců prostě vyptat nemohl.

Dal přivolat svého pobočníka. „Najdi mi Helmuta, s největší pravděpodobností bude v sekci gardy. Vysoký, dlouhé tmavé vlasy… nepřehlédneš ho. Doufám, že ti nemusím vysvětlovat, jak vypadá uniforma gardy.“

Pobočník mírně kývl a vytratil se, aniž by promluvil jediné slovo. Za stejného ticha se odehrál i jeho návrat. Za nadloktí vedl vysokého gardistu. Martin La Nal spokojeně přikývl a pobočníka propustil.

„Pane…?“ tázavě vyhrkl Helmut a zvědavě upíral na velitele oči.

„Osvědčil ses mi jako špeh a vykonal jsi v této… funkci… již řadu skvělé práce. Teď pro tebe mám další úkol, tentokrát poněkud… jiného rázu. Možná nebezpečnější, než kdybys zase slídil u tábora nepřítele. Je to ale rozkaz a ty ho splníš, rozumíš?“

Helmut bez váhání přikývl.

„Tentokrát budeš pátrat tady v ležení.“

„Uvnitř našich řad?“ žasl Helmut.

„Přesně tak,“ přísně si ho změřil generál. „Včera sem přibyli dva nováčci, nějaký Mikkel a jeho údajný bratr, který se jmenuje… počkej… nevzpomenu si, znělo to jako mariáš, něco takového. Omluvím tě z tvé jednotky u gardy, dostaneš na čas uniformu běžného vojáka, nech si své jméno, nebo si vymysli nějaké jiné, je mi to jedno. Každopádně se přidáš k útvaru infanterie, jemuž jsem ty dva přidělil, a budeš je sledovat. Chci, abys mi podával zprávy o jejich počínání. Zejména ten s tím divným jménem mne zajímá.“

„Ano, pane,“ zasalutoval Helmut.

Gardista strávil s údajnými bratry v jednotce skoro dva měsíce, ale nezjistil nic podstatného. Generál v duchu zuřil, jenže bylo bohužel znát, že se Helmut opravdu snaží, bylo mu líto ho trestat, zvlášť, když se předtím několikrát vyznamenal. A možná si to opravdu jen namlouvám, připustil nejednou La Nal, možná jsou bratři skutečně nevinní…

Na konci dubna se objevily zvěsti o vojsku červeného šípu ve skalách. Informace o počtu vojáků byly různé, takže z nich bylo těžko co určit. Začátkem května se ale Guillané objevili na dohled La Nalova ležení. Proto tam také La Nal vůbec byl, aby střežil severní hranici města a posloužil jako první zadržovací linie v případě útoku ze severní strany. Jiní velitelé (jedním z nich byl kupříkladu generál de Iille) veleli podobným táborům na východě a jihu Ykkhó. Pouze ze západní strany se žádný útok nepředpokládal.

Martin La Nal se jednak v ležení nudil, jednak prahl po tom zjistit, kolik nepřátel tedy ve skutečnosti je. Určitě mne za takové zjištění nemine nějaká odměna, říkal si. Penězi bych taky nepohrdl… kdo taky ano, že… ale nejvíc by se mi líbilo nějaké vyznamenání. Už delší dobu žádné neobdržel a to čeřilo klidné vody jeho ješitnosti. Byl generál, člen hlavního štábu, jenže to mu nestačilo; chtěl víc, chtěl ještě větší uznání, chtěl ještě více zásluh. Snad i post ministra války nebo plukovníka gardy by pro Martina La Nal byl málo.

Takové tedy byly jeho pohnutky, jež mu nedovolily zůstat v klidu v ležení a zpovzdálí pozorovat. Musel se vrhnout do akce. Neměl ovšem ponětí, že kromě do akce se žene i do pasti.

Když tedy zahlédl nepřátelské jezdce – nebylo jich mnoho – slídit kolem ležení, zpočátku dělal jako by nic. Díval se, jak kavaleristé mizí v průsmyku. Potom zavelel k sešikování vojsk. Jeho ambice zase vzrostly, nechtěl už jen zjistit počet nepřátel, chtěl je rovnou zlikvidovat, pokud na to bude stačit, chtěl se proslavit tím, že vkročí zpět do bran hlavního města jako ten generál, který sám porazil guilleské vojsko… Přímo cítil, jak je užuž ověnčen vavřínem vítěze. V této iluzi, v tomto snu, s tímto přáním vyrazil ke skalám. Za jezdci se první hnal čtvrtý jízdní regiment pod velením plukovníka de Taale, aby zlikvidovala jezdce, kteří je nevědomky k nepřátelskému táboru dovedou. Následovala pěchota a pak zbytek kavalerie. Za jezdci se plahočily dělostřelecké baterie vlekoucí s hekáním a funěním kanóny.

Bylo čtvrtého května, přesně dva měsíce uplynuly od bitvy u pramene Ttrav. Svítilo teploučké sluníčko, jehož paprsky tančily na šavlích a bajonetech a na kyrysech těžké jízdy. Průsmyk byl úzký, vojáci museli jít ve čtyřstupu, víc by jich vedle sebe neprošlo. Děla vojsko zpomalovala a zdála se v dané situaci být víc na obtíž než k užitku. Stezka se klikatila, na mnoha místech nakousnutá od ostrých skal. Jako by to byla ulička ohromným tichým akemnným městem. Hladká šedá stěna byla po obou stranách rozrušovaná římsami, různými výčnělky nebo naopak puklinami, často dost velkými, aby se v nich mohl ukrýt člověk.

Martin La Nal v tom šedém skalním království ztratil přehled o tom, jak dlouho už průsmykem putují. I když stezka relativně často měnila směr, vypadala vlastně pořád stejně a bylo to možná ještě horší, než kdyby mířila přímočaře vpřed. Doprava, doprava, doleva, doprava… Člověk záhy ztratil nejen ponětí o tom, zda jde vlastně na sever, východ, západ či dokonce už jih, ale neorientoval se ani v tom, kde a jak hluboko ve skalách se již nalézá. Také La Nala se již začínal zmocňovat tu a tam podivně tísnivý pocit, že zapomněl, kam vlastně putuje, co je jeho cílem. Zdálo se mu, že i když před ním kráčí celá armáda, je tu vlastně docela sám a ztracený, ano, že dokonale zabloudil a že ani kdyby se teď otočil a vydal se stejnou cestou zpět, ven ze skal by už nikdy nevyšel… Vysoké šedavé skály si u všech obyvatel ostrovního státu vynucovaly úctu a bázeň jako nějací dávní pohanští bohové. Vzbuzovaly v jednom ohromný respekt a neostýchaly se neustále připomínat, jako by nenuceně, nenápadně, ale přitom důrazně, že ony tu byly dávno před kterýmkoli člověkem a že tu budou dlouho po posledním z lidí a že by se snad dokázaly náhle pohnout a troufalce, který se odvážil do jejich blízkosti, rozdrtit. Vládly jakousi tajemnou mocí, kterou se jeden takřka zalknul.

Generálovi La Nal se vedlo nejinak, když jeho až filosofické úvahy přerušil nějaký ryk z předních řad. Zvědavě ukončil své rozjímaní a vnitřní bitvu s omamnou mocí skal a zaposlouchal se pozorněji. Hrdlo se mu stáhlo hrůzou. Vzhlédl a na čele mu vyvstal smrtelný pot. Že ho to nenapadlo…! Pane na nebi! Viděl záblesky z oněch skalních puklin, slyšel výstřely. A nějací vojáci červeného šípu museli být nejspíš i vpředu na cestě, protože k La Nalovi doléhal i kovový zvuk šavlí. Průvod armády se zastavil. Nastal nepopsatelný zmatek. Někteří vojáci chtěli bojovat a drali se dopředu, zuřiví zabít alespoň jednoho Guillana. Jiní naopak nechtěli mít s tak marným bojem nic společného a snažili se prchnout a klestili si cestu řadami svých druhů směrem od hlavní vřavy. Úhledné linie se proměnily na tlačenici panikařícího davu. Do toho zněly výstřely, blýskaly se výšlehy z karabin a mušket a… a ke všemu někde nahoře v některých puklinách drželi stráž i guilleští granátníci. Výbuchy, přesněji jejich hluk, představoval ještě tu menší část hrůzy, již granáty přinášely. V husté změti vojáků mrtvých, živých, raněných, bojujících, prchajících, ledově klidných, panikařících, dělaly granáty hrůzné věci. Jako když nůž opakovaně bodá a proráží nějakou bariéru, vytvářely exploze granátů  už tak zborcených liniích díry a mezery, kterými jako z jediného živého organismu proudila krev vojáků, zazníval odtud nářek a řev raněných… a do toho další výstřely, další výkřiky. Ustupující a naopak postupující muži nevědomky šlapali po raněných druzích, které výbuch nebo samotné zranění smetlo na zem. Ve vřavě lidí zanikal nářek koní, kteří trpěli neméně než jejich jezdci.

Jako nůž máslem projel za takové situace oddíl Guillanů řadami Goňanů. La Nal už viděl první vojáky červeného šípu, jak se zvolna vynořují z trosek toho, co ještě před nějakými deseti minutami bylo gonskou armádou. Bezmocně sledoval, jak se Guillané zmocňují děl, nabíjejí kartáč a zbarvují žalostnou scénu novým přívalem gonské krve pod sprchou střepin a šrapnelů, které se z hlavní děl rozprskly do všech možných směrů. Také La Nal ucítil bolest u ramene a v paži. Pokusil se probít vpřed a něco – sám nevěděl, co přesně – podniknout, ale neuspěl. Zahlédl Helmuta, jak se bije se dvěma nepřáteli. Lil se z něj pot, ve tváři měl trochu únavy, ale především obavy a odhodlání. Oči třeštil kamsi dál do skal. Damon sledoval jeho pohled a uviděl, jak Mikkela odvádí hlouček Guillanů jako zajatce. Chlapec měl svěšenou hlavu a tvář skrytou dlouhými vlasy. Mikkelův bratr se ještě snažil dostihnout oddíl nepřátel vlekoucí mladého nováčka, ale jednu nohu vlekl za sebou, pohyboval se pomalu a neměl naději svého druha zachránit.

K Helmutovi se probil jeho poručík, Jean Baptiste Üffä. Zvedl šavli a vší silou ji zasekl nejbližšímu jezdci do těla. Div ho nerozpůlil. Guillanovi se z úst vyřinula krev, vytřeštil oči, zesinal a zhroutil se do hřívy koně. Druhý z nepřátel chtěl poručíku Üffämu pravděpodobně useknout paži, ale Horst byl dostatečně rychlý a zablokoval jeho ránu vlastní šavlí, zatímco jeho velitel se snažil vyprostit svou zbraň z těla umírajícího vojáka. Najednou znehybněl. Zvuků kolem bylo tolik, že La Nal výstřel, který ho zasáhl, vůbec neslyšel. Ani ho neviděl. Viděl jen, jak se najednou poručíkova uniforma pomalu barví krví. Pobídl svého koně a přijel blíž, tasil pistoli a sám zastřelil zbylého nepřítele, který Helmuta s poručíkem stále ohrožoval. Helmut vděčně kývl, otřel šavli, rychle ji ukryl, a aniž by si stíral pot z tváře, starostlivě se otočil po poručíkovi. Ten byl bílý jako plátno. Pomalu, těžce dýchal, hrbil se bolestí a díval se kamsi do neurčita.

„Musíme odsud!“ zvolal La Nal. „Vezměte ho!“

Ale Helmut k jeho překvapení zavrtěl hlavou. „Vezmu de Taaleho!“ opáčil a rozjel se ke kulhajícímu chlapci.

La Nala polil studený pot. Vážně řekl Helmut jméno de Taale? Nebyl čas dál se tím teď zabývat. Natáhl ruku a pomohl opěšalému a těžce zraněnému důstojníkovi gardy před sebe na koně. Üffä o sobě zřejmě věděl už jen velmi málo. Schoulil se u generála La Nal jako dítě u svého rodiče, hlava mu spíš spadla na generálovo rameno.

„Hej, Üffä!“ zařval La Nal. „Ještě není večer, nespěte!“

Poručík se zjevnou námahou rozlepil těžká víčka. La Nal se jeho pohledu skoro polekal. Poručíkovy oči horečnatě svítily, ale záře z nich jako by pomaličku vyprchávala, s každou vteřinou jako by byla o něco slabší a tlumenější…

Konečně k nim přibyl Helmut se zraněným chlapcem. Martin La Nal se otočil a bok po boku prchali z místa té otřesné hrůzy. Ještě dlouho slyšeli při svém útěku výbuchy dalších granátů, ryk děl a dalších zbraní. Oba ale věděli své. Kdo se nespasil dosud, má již pramalou naději.