Za Kiery Tërrové / stá dvacátá kapitola - Damon

Generál Hulaimé seděl elegantně uvelebený na trůnu a mračil se na Martina La Nal u svých nohou. Generál La Nal klečel na jednom koleni, hlavu svěšenou, zraněnou paži na pásce. Mezi oběma muži vládlo mlčení.

„Co s vámi mám dělat, La Nale,“ povzdechl si Damon. „Víte, co jste způsobil? Kvůli vám zajali Jeho Výsost, chápete to? Mikuláš Arianovič je v rukou červeného šípu! Mladý de Taale, vnuk plukovníka Gnea Marcela de Taale, byl zle zraněn, opět vaší vinou! Máte takové štěstí, že se zranění dobře hojí! Ti dva mladíci neměli v té bitvě vůbec co dělat!“

„Ale pane…“ chabě zaprotestoval Martin La Nal. „Jak jsem měl vědět…“

„Víte, pane generále, že Mikuláši Arianovičovi je jen dvanáct let? Dvanáct! A Mathieu de Taale je ještě mladší!“

„Tvrdil mi, že je mu šestnáct, a nepřišlo mi, že by vypadal na míň…“

„Škoda už se stala,“ smetl jeho pokusy Damon. „A já ještě neskončil. Vaším dalším ohromným neúspěchem, který také království poškodil, je i to, že byl doslova zdecimován čtvrtý jízdní regiment! U všech všudy, byla to nejlepší jízdní jednotka, jakou jsme měli, a v té bitvě vykrvácela! Z celého regimentu zůstalo naživu a bojeschopných dvacet šest mužů, včetně plukovníka de Taale. A to jsem se ještě nedostal ke čtvrtému vašemu průšvihu, a sice zranění poručíka gardy, Üffäho! A že je to zranění zatraceně vážné, ještě teď není jeho osud jistý.“

„Pane, odpusťte,“ nevydržel to už La Nal, „ale proč mi to kladete za vinu? Mně? Byla to přeci bitva, v těch ke zraněním různého druhu a závažnosti prostě dochází!“

„Byla to bitva,“ hned několika způsoby ho zavraždil panovník pohledem, „v níž naše oddíly, sevřené ze dvou stran skálou, neměly prakticky šanci, pane generále. Kdo že je do těch skal dostal…? Ovšem, už vím! Jak jsem mohl zapomenout… Byl jste to vy! Byl to váš rozkaz, vy jste byl vrchní velitel, vy nesete zodpovědnost. Je to vaše vina, La Nale, to nemůžete popřít. Kdyby došlo k normální otevřené bitvě…“ Významně se odmlčel. „Zranění poručíka Üffäho bych snad ještě mohl ve vašem případě pustit ze zřetele, nicméně zajetí korunního prince nikoli. Teď mi zmizte z očí, než si rozmyslím, co s vámi. Ale pamatujte, že tímhle to neskončilo!“

Martin La Nal projevil nesmírnou dávku odvahy, když promluvil: „Můj pane, za to, že ti dva chlapci jsou Jeho Výsost a Mathieu de Taale, opravdu nemohu. Od začátku se mi nezdáli, dokonce jsem pověřil Helmuta od gardy, aby je prověřil. Jak jsem ale shledal, bohužel příliš pozdě, krmil mne jen zavádějícími informacemi. Jeho potrestejte, to on na tom má vinu. Nadto doslova nesplnil můj přímý rozkaz!“

Damon přikývl. „Dobře, vyslechnu ho. Tak mi ho dejte přivést. Teď prosím odejděte.“

Během května a června se situace ještě zhoršila. Goňané se ještě jednou zmohli na odpor, ale utrpěli příliš velké ztráty na vojácích a Guillané byli již příliš blízko Ykkhó. Bitva byla ztracená dávno předtím, než vůbec začala. Už nebylo otázkou, zda Ykkhó padne, ale kdy k tomu dojde. A odpověď byla nasnadě: brzy. Nejsilnější pomocník, rod de Taale, byl od Ykkhó odříznut a rody na jihu byly příliš slabé, než aby mohly představovat nějakou pomoc. Jedinou nadějí byl čas.

„Tady jste v příliš velkém nebezpečí. Dokud je Mikuláš Arianovič nezletilý, jste regentem, a to z vás dělá terč,“ nabádal generála Hulaimé k odjezdu ministr Sall. „Ykkhó už je ztracená, je otázkou dní, než padne. Naši vojáci jsou v boji proti červenému šípu nyní k ničemu, copak to nevidíte? Můžeme je užít k jedinému rozumnému počinu – k evakuaci.“

Damon se zmučeně podíval na ministra Renairda. Nelíbilo se mu takhle uznat porážku, nelíbilo se mu být poražen červeným šípem. Kolik škod jen ten La Nal nadělal!

Olbram Renaird zachmuřeně přikývl. „Monsieur Sall má pravdu, generále. V tuto chvíli je to jediné řešení. Guillané ještě ani neovládli celý sever a rod modrého šípu jim dá zabrat, o tom jsem přesvědčen. My už mu bohužel pomoci nemůžeme. Ostatně mu už tak trochu pomáháme,“ zvedl významně prst. „Vojáci, kteří přežili tu hrůzu ve skalách, ale zůstali tam odříznutí od našich řad, se určitě přidali k modrému šípu, takže když vezmeme, že my mezi sebou máme plukovníka de Taale, vlastně se to vyrovná.“

„Můžeme pro začátek jen na můj zámek,“ nabídl Alexandr Sall. „Tam získáme pár dní navíc k přemýšlení nad další strategií.“

S tím panovník souhlasil. V duchu ale neuvěřitelně zuřil. Nebýt Martina La Nal, měli by alespoň nějakou naději zvítězit! A najednou vymyslel, jak se mu pomstít.

„Generále La Nal,“ snažil se zachovat kamennou tvář. „Mám pro vás úkol. Až se stáhneme z Ykkhó, pojedete nám v zádech, budete tvořit náš zadní voj, a jakmile sjedeme níž na jih, zůstanete tam jako ochranná linie. Jsem ochoten pro tento účel obětovat tři tisíce mužů, jsou vaši.“

Martin La Nal smrtelně zbledl. Damon si dovolil slabounké pousmání, věděl, že si generál uvědomuje, jaký úkol mu ve skutečnosti byl svěřen a proč.

„Až budeme v Agoulle,“ promluvil úslužně Olbram Renaird, „vezmu loď a popluji do Francie. Pokusím se vyjednat, aby nám poslali pomoc. Jednou jim to splatíme.“ Měl pravdu. O šedesát let později skutečně Gony poslaly pomoc Francii proti revolucionářům. Že to byla pomoc marná, to už je jiný příběh…

Ke konci července vyrazil početný průvod uprchlíků do Agoulle. Vpředu jeli vojáci bez korouhví, mezi nimi kupříkladu i poručík René Adam Fyr, následovaly vozy s majetkem, který měl být zachráněn ze šlechtických sídel. Za dalším, tentokrát menším oddílem vojáků se v kočárech vezlo panstvo. Královská rada s rodinami, zbytek dvořanů a nejvýznamnější služebnictvo. Generál Hulaimé se vezl v bryčce po boku své manželky Katariiny a dcery René, naproti němu seděl Alexandr Sall, který neustále hleděl do mapy. Hraběnka Tërrová a Agrippina Fössrová-Sallová jely samy v dalším kočáře a vzájemně se snažily uklidnit. Za nimi cválal se svým oddílem poručík Arthur La Nal. Průvod podle Damonova rozkazu uzavíralo vojsko generála La Nal, které se v jednom místě odtrhlo a zůstalo na stráži, obrácené k severozápadu.

Byli na cestě již šestý den, když se nebe zatáhlo a začalo mírně poprchávat. Vzápětí se rozpršelo více, a než družina dorazila k městečku, kde se ubytovala, skrze hustý déšť už skoro nebylo vidět na cestu. Do druhého dne se počasí nezlepšilo, půda byla rozbahněná, koně i vozy se do ní jen bořily. Do toho začalo hřmět a nebe křižovaly blesky. Všichni se snažili co nejvíc pospíchat, aby zmizeli z lesa, kam je cesta vehnala. Měkké bahno udílelo každému různé zpomalení, takže v některých místech průvodu se na sebe lidé i koně přímo tlačili, zatímco na jiných vznikaly rozsáhlé trhliny, až se odtržený konec družiny ztrácel z dohledu. Každý však myslel jen na jediné – že nechce být v lese, až do nějakého stromu uhodí blesk.

„Jak daleko jsme ještě od zámku?“ zajímal se Damon.

Alexandr Sall zvedl hlavu od mapy. Nad ním držely Katariina Bour a René Hulaimé rozprostřený plášť, aby na mapu nenapršelo. „Dnes ještě přenocujeme v nějakých šencích a zítra odpoledne už bychom měli být na místě.“

„Výborně,“ usmál se generál a zimomřivě si promnul ruce.

V hostinci se všichni spokojeně usadili ke stolům. Damon s ministrem hospodářství nechali u svého stolu místa i pro hraběnku a ministrovu ženu, ty se však neobjevovaly.