Za Kiery Tërrové / Stá dvacátá čtvrtá kapitola - Publius

Ministr d’Elzzbierppe se zastavil ve dveřích a rozhlížel se. Mžoural do oslnivé temnoty, narušené jen slabým pruhem světla pronikajícího do lázně z chodby. V něm se rýsovala ministrova silueta a mírně se pohupovala a vlnila na dosud neuklidněné hladině vody. Voda byla všude okolo zapuštěné lázně a světlo z chodby dopadalo na ni i na mokré lesklé tělo ležící v největší kaluži. Poznal poručíka královské gardy.

Bohužel nutno poznamenat, že zaváhal. Přeci však po chvilce přešel k důstojníkovi a s jistou dávkou odporu k němu dřepl na mokrou kamennou podlahu.

Publius se narodil na jihovýchodním pobřeží Guille, jeho otec byl vzdáleně příbuzný s rodem červeného šípu a živil se všelijak, nejčastěji jako voják, ale čemu se věnoval opravdu rád, to byla kartografie, k níž se utíkal, kdykoli měl chvíli času. Přál si, aby se v dospělosti věnoval i jeho syn vojenskému řemeslu, což se Publiově matce hrubě líbilo, už Publiův starší bratr byl námořník. Naštěstí pro tyto její výhrady, Publiův otec těsně předtím, než měl mladík oslavit plnoletost, zemřel. Matka pak Publiovi vojenskou kariéru rezolutně zakázala. Jenže… kdo ví, jak by se byl odvíjel jeho osud, nebýt tohoto zásahu. Možná, poprvé si zaraženě uvědomil nyní již řadu let dospělý Publius, že bych dnes byl také u gardy… Možná, uvědomil si s hrůzou, že bych za jiných okolností, v jakési alternativní realitě, tady ežel nahý a zjizvený já, ne ten plebejec Fyr…

Jakými nepostřehnutelnými cestičkami se to jen občas ubírá lidský život… lidské myšlenky, úvahy… spekulace… Ministr zakusil jakýsi zvláštní stav, kdy na okamžik jako by viděl ležet na poručíkově místě sebe sama, snad viděl i Fyra, jak tu nad ním dřepí stejně, jako ministr nyní skutečně dřepěl nad Fyrem… Hlavou mu proběhla jejich rozhovor v šenku a scéna cestou ke kasárnám. Neměl Fyra rád, protože stejně jako on usiloval o madame Fössrovou. Jinak však, uvažoval, proti tomu zrzkovi nic nemám, pominu-li tedy jeho… pletky s kadety. Gardista je to určitě přinejmenším dobrý, jestli se to dá o gardistovi vůbec říct, možná je to pro něj příliš málo. A i přes tu hádku tenkrát… zachránil mi život…

Vybavil si slova, která poručíkovi řekl tenkrát v tom šenku. „Jsme na stejné lodi.“ A on opravdu byl na lodi, byl zpátky v mládí, brázdil s otcem Severní ledový oceán… Kolikrát se stalo, že při děsivé bouři někdo spadl přes palubu! A jeho otec byl opravdový hrdina, sám se vrhal do vln, aby polomrtvá, ochablá, bezvládná těla, často jen napůl při vědomí, vrátil zpátky na koráb. Publiovi to nikdy nedovolil zkusit, ale jakmile byl nešťastník zase na lodi, směl už se zapojit i budoucí ministr financí. Zpočátku jen sledoval, jak probíhá záchrana – někdy pravda jen pokusy o ni – takto zachráněných z vlnami rozdivočelé modré náruče smrti. Pak to zkusil osobně. Měl jen málo zkušeností a více než deset let něco podobného neprováděl, přesto rychle pochopil, že nyní nastal čas osvěžit si paměť.

Neměl představu, jak dlouho se snaží. Veškeré úsilí mu už začínalo připadat marné. Důstojník se sice několikrát jako by váhavě nadechl, ale zůstával nehybný, bezvládný a dech se pokaždé zase odmlčel. Publius věděl, že je bezpředmětné si toho všímat, šlo jen o reflex. Zatímco tělo na zemi stále netečně leželo, odolávajíc vší jeho snaze, on byl zpocený a docela unavený. Jako by se pokoušel poručíka zachránit už několik hodin… přitom to mohla být sotva minuta. „No tak, Fyre!“ lapal sám ministr po dechu. „Přece jste nepřežil to všechno předtím jen proto, abyste se teď utopil!“ Nabral vodu z lázně do dlaní a opláchl si tvář.

V tu chvíli uslyšel pohyb. Ohlédl se. Poručík se přetočil na bok, pokusil se nadechnout a pak začal prskat a kašlat vodu. Trvalo dlouho, než se trochu uklidnil.

„Lepší?“ otázal se tiše Publius.

Fyr mírně nadzvedl víčka a mdlým pohledem se podíval jeho směrem. „Vy…?“ těžce zahekal.

Publius pokrčil rameny. Zvedl se a přešel místnost. Pod jeho kroky zakřupaly střepy z rozbité číše. Zvedl svícen a vrátil jej na stolek, pak sebral ručník a hodil jej po poručíkovi. „Zabalte se aspoň do tohohle, kdo se na vás má koukat!“ zabručel.

Fyr, kterému ručník přistál na zádech, sebou zatřepal jako mokrý pes, setřásl ze sebe látku a pak se začal sušit. „Co… se stalo?“ nakrčil obočí a mírně našpulil bledé rty.

Ministra napadlo, že ten výraz mu kupodivu sluší. „Hm…“ protáhl. „Na to též jsem se chtěl zeptat já vás, víte?“

Fyr si ručníkem přejížděl nohy. „Já… nic si nepamatuju,“ upřel na Publia hnědé oči. „Jen… že jsem se koupal… a pak nic.“

„Vracel jsem se do komnaty, slyšel jsem křik… když jsem sem dorazil, uviděl jsem vás, jak tu ležíte skoro mrtvý…“

„Zachránil jste mne,“ vyhrkl poručík.

Pokrčil rameny. „Jsme si kvit.“ Napřáhl k němu ruku, aby mu pomohl vstát.

V Publiově komnatě si pak Fyr ještě sušil vlasy, zatímco s ministrem pomalu vypil sklenku svařeného vína. Důstojník zpočátku váhal, ale když před ním Publius víno demonstrativně upil a pak mu podal svou sklenici, aby si číše vyměnili, poctil ho gardista chvilkovou důvěrou a nyní už pil bez obav. Hovořili o tom, co se mohlo stát.

„Rozhodně bych v tom viděl cizí zavinění,“ mínil s konečnou platností Publius. „Měl byste to nahlásit. Rád vaši výpověď podpořím a dosvědčím, co jsem viděl.“ Osobně totiž ještě před odchodem z lázně místnost pozorně prohlédl a navštívil i místnosti přístupné dalšími dvěma dveřmi, jež do lázně vedly. Kromě rozbité číše a převrženého svícnu – a samozřejmě kaluží vody – však neobjevil nic nepatřičného.

Poručík pomalu přikývl. Oba tedy zašli za panovníkem. Zastihli ho na chodbě po boku jeho syna, stáli před jedněmi dveřmi, v nichž byla hraběnka Tërrová. Ta právě vrtěla hlavou a pomalu dveře zavírala. Charles Hulaimé se odvrátil a rázně odkráčel. Generál Hulaimé zamířil směrem, kde stáli ministr s poručíkem.

„Pane generále,“ oslovil naléhavě Publius Damona Hulaimé.

Jenže ten ho k dalším slovům nepustil: „Teď ne, pane ministře. Ať máte na srdci cokoliv, vězte, že to určitě počká alespoň do zítřka.“

„Ale pane…“ zaprotestoval Publius Christian d’Elzzbierppe.

Příslušník rodu šavle se k němu otočil. „Teď ne! Právě jsem se dozvěděl, že jsem přišel o další vnouče, tak mi dnes dejte všichni svátek, rozumíte?!“ Otočil se na podpatku a odcházel.

Publius vedle sebe zaslechl slabý zvuk. Ohlédl se. Fyr vypadal stejně jako před několika minutami, pořád byl bledý šokem, vlhké vlasy se mu lepily na tvář… něco se ale přeci jen změnilo. Publius si všiml, že důstojník zatíná ruce v pěst.

„Co je vám?“

„Já…“ Fyr lehce zakroutil hlavou. „to nic, monsieur d’Elzzbierppe. Asi jsem s tím vínem udělal chybu, to je vše…“

Ministr financí si ho zkoumavě prohlížel. Přikývl. „Měl byste si jít lehnout. Bylo to… vyčerpávající. Uvidíme se zítra u regenta.“

„Ano,“ těžce polkl Fyr. „Díky.“

Publius se díval na jeho pomalu se vzdalující záda. „Poručíku Fyre?“ zavolal za ním ještě.

Důstojník se ohlédl.

„Je vám doufám jasné, že ať už se dnes stalo cokoliv, my dva jsme stále nepřátelé.“

Poručík královské gardy přikývl.