Můj život u PMC

Jmenuji se Travis Garcia. Hned po dokončení střední školy v Californii jsem se dobrovolně přidal k námořní pěchotě, což byl můj dětský sen, který se mi konečně splnil.
Po absolvování výcviku, ve kterém jsem měl spíše průměrné výsledky jsem se dostal do ostré akce jak v Iráku, tak i Afghanistánu. Říká se těžko na cvičišti, lehko na bojišti... u mě to muselo doslova platit, jelikož jsem patřil v boji mezi nejlepší.
Vysloužil jsem si nejen uznání svých spolubojovníků, ale i velitelů. Netrvalo dlouho a moji uniformu už zdobili první medaile i purpurové srdce. Byl jsem hrdý na to, co jsem dokázal.
Bohužel není vše dokonalé, jak se na první pohled zdá. Po několika letech jsem vystřízlivěl
a sundal si růžové brýle. Doba, kdy třeba za druhé světové války se bojovalo proti skutečnému zlu už odeznělo. Pochopil jsem, že dnešní armády a vojáci slouží jen jako politické loutky sráčů, kteří jsou schováni tisíce mil od bojišť a utrpení lidí používají jen
k dosažení svých cílů.
Nedokázal jsem dále snášet tohle kruté vystřízlivění. Z armády jsem se proto rozhodl odejít a pokusit se vést normální život. Bohužel při mé smůle a hlavně mé povaze, jsem se nedokázal začlenit do normální společnosti. Sloužil jsem dostatečně dlouho, že jsem nebyl schopný vést už normální život.
Po skoro dvou letech snažení navázat na prostý život jsem byl rozhodnutý vrátit k tomu, co jsem znal. Jenže místo armády jsem díky známostem podařilo dostat své jméno do seznamu čekatelů k PMC (Private military company - Soukromá vojenská společnost). Po půl roce čekačky se mi konečně ozval z kanceláře náborčí a pozval mě na pohovor.


Čekal jsem lecos, přivítání toho vyhublého chlapíka s kulatýma brýlemi mi připomínal Harryho Pottera po padesátce mě celkem zaskočilo. Ještě v tom jeho společenském obleku a ustupujících vlasech vypadal, jako těžce závislý na drogách. Při podání ruky jsem mu ji málem rozdrtil, trochu jsem se zapomněl. Naštěstí chlapík to vzal s bolestivým úsměvem a pobídnul, abych se posadil. Potterák si sedl za ten svůj stůl, vytáhl moji složku a začal listovat těmi pár stránkami. Složil mi kompliment nad mými výsledky mé vojenské kariéry.
Celkem se divil, že jsem skončil dobrovolně. Zeptal se mě, proč chci jít zrovna k PMC.
Měl jsem sto chutí vmést, jaká je realita. Naštěstí jsem si tohle odpustil. Svá slova jsem polkl o raději jsem odpověděl, že chci jednoduše vydělat dost peněz. Zároveň mi chybí tak nějak akce a dobrodružství, které mi může zrovna práce v PMC může splnit.
Potterák souhlasně přikyvoval, poposunul ty své brýle blíže ke kořenu nosu. Kolikatky měl dioptrie? Nejmíň sedmičky? Byl to komický pohovor. Proč? Bylo totiž k smíchu, že o vaší budoucnosti rozhodoval někdo takový, jako byl zrovna on. Člověk, který by nepřežil ani týden v nepřátelské prostředí, odkázán sám na sebe.
Vlastně takhle to určitě fungovalo i kdekoli jinde, na pohovorech při jakékoli práci.
Potom se vyptával, jestli mám rodinu a nějaké příbuzenstvo. Bylo to hodně rychlá odpověď.
Rodinu nemám (jak nečekané), rodiče vídám jednou za rok a sestru jsem naposledy viděl, když jsem odešel do armády. Což je nějakých dvanáct let? Ten čas tak hrozně letí.
Naštěstí pro mne Potter přikývl a pustil mě dále ke střeleckým zkouškám.
Ty jsem "nečekaně" prošel na výbornou. Pak jsem musel počkat měsíc, než najdou v některé skupině volnou pozici. Přece jen k PMC se hlásí bývalí vojáci z celého světa. Na jednu volnou pozici je bezmála tři sta takových, jako jsem já. Nakonec jsem čekal skoro čtyři měsíce, než se mi ozvali. Tu dobu jsem si krátil kondiční jízdou na silničním kole, fitkem a posilováním.
Ani bych nečekal, že tak rychle jsem zlenivěl za tu dobu, co jsem byl doma.

V náborovém středisku mě místo Potteráka tentokrát přivítal organizátor skupin, společně
s advokátem. Organizátorovi bylo od prvního pohledu vidět, že je ostřílený veterán. Nejen díky jeho statné postavě, ale i v jeho chování. Při pohledu na mne se lehce usmál, ukázal ty své bílé zuby. Jeho pohled mi připomínal spokojené lišky, která se dostala do kurníku.
Chtěl poznat můj charakter a dle toho mě přiřadí ke skupině. Opět se vyptával na moji kariéru, jak jsem vycházel s bratry ve zbrani. Tentokrát na otázku, co mě dovedlo k PMC jsem raději řekl pravdu. Mlčky jen souhlasně přikývl. Poté se obrátil k advokátovi, aby přichystal smlouvu, kterou se mnou probere a vysvětlí několik bodů napsané ve smlouvě.
Prostě základní věci to byli. Nebýt politicky aktivní, ani nemít politický názor. Dbát na dobré jméno společnosti a vždy jednat v její prospěch. Mé úkoly budou především v podobě ochrany VIP na bojištích, ůčastnit se vyjednávání, předávání "úplatků". Kdyby došlo někde cestou ke konfliktu a trpělo obyvatelstvo, bylo naší povinností zasáhnout a ochránit je.
Opět to bylo gesto spíše jen zájmem společnosti o svoje lepší renomé mezi lidmi a ve světě. Smlouva byla v pořádku, byl jsem s ní spokojen. Za těch pár měsíců vydělám více než u armády za celé dva roky. Na cestu zpět domů jsem vyfasoval notebook, jenž obsahoval program na nákup vybavení a zbraní. Přece jen se jedná o soukromou společnost a vše potřebné si musíte obstarat. Dle jejich slov za týden znovu zavolají.

Jejich spolehlivost začínala být pro mně legendární. Nečekaně se ozvali skoro v polovině třetího týdne. Omluvu jsem pobaveně přijal a dozvěděl jsem se důležité informace. Budu přiřazen
k nově vzniklé skupině Fox, jenž bude na následujících pár měsíců operovat ve státě Sierra Leone v Africe. NATO tam má pod vedením francouzské armády základnu, kde budeme ubytovaní.
Po telefonátu následovala konečně ta zábavnější část. Zjišťování informací o zemi, kde budu nasazen. Opět se potvrdilo mé tvrzení. Díky NATO základnám v Africe dostali možnosti západním firmám k vykořisťování tamních nerostných surovin. Především diamanty, které chtěli také teroristické skupiny a vedl se takový tichý boj pod pokličkou.
Očekávám, že naše mise budou složeny především transportního charakteru.
V Sierra Leone se mimo města těžko cestuje, hrozí nespočet nemocí, včetně eboli.
Bude to bezva začátek rozjíždějící se kariéry!
Začal jsem si vybírat tedy své vybavení.
Budou špinavé, nehostinné podmínky. Proto šáhnu v seznamu po osvědčené primární zbrani HK416, doplněné sekundární pistolí Glock 17. Munici jsem si napočítal na průměr tří zásobníků na den. Určitě budeme většinu času trávit na tamní střelnici.
Krajina bude nepřehledná, bude třeba zvolit nějaký z otevřenějších kolimátorů.
Na trávení v terénu jsem zvolil barvy výstroje v olivě. Helma Mich 2002 s RIS kolejnicemi na přidělání svítilny či nočního vidění bylo samozřejmostí. Ciras vesta s balistickými pláty by měla stačit. Obuv klasicky primární taktická civilní obuv, druhé kanady a nečekaně žabky.
Absolutní základ by byl. Teď jen čekat na odlet.
Že můj první turnus bude tak drsný jsem rozhodně neočekával.
Můžete zanedlouho posoudit sami...