Za Kiery Tërrové / Stá dvacátá šestá kapitola - Charles

Jakmile mohl po poručíkově slyšení odejít z jídelny, vyhledal pán domu Marii. „Pojedeme se projet,“ rozkázal. Neodvážila se protestovat. Charles dal osedlat Zlato a pro Marii jednoho vraníka. Ze zámku vyrazili rychle, ale postupně zpomalili, až se loudali jen tak, krokem. Najednou Charles zastavil docela a seskočil dolů. „Pojď,“ vybídl zrzavou ženu nekompromisně.

Marie pomalu uposlechla. Následovala ho loukou s vysokou trávou a voňavým kvítím s odstupem několika kroků.

Znova se zastavil. „Půjdeš přede mnou,“ oznámil ledově.

Mírně sklonila hlavu. Evidentně jí dělalo potíže mu věřit, protože se co chvíli ohlédla. Nebezpečí pro ni však představoval hlavně ve chvíli, kdy míjeli osamělý strom. Tasil dýku, skočil po Marii, chňapl po její paži a přitlačil ji ke stromu. Nůž jí výmluvně opřel o hrdlo.

„Tak,“ zasyčel a mhouřil oči. „A teď mi hezky povíš, proč bych tě měl krýt!“

„Protože vás jinak vezmu s sebou,“ ušklíbla se a lapala po dechu.

„Držím ti dýku na hrdle a ty mi tu vyhrožuješ? To není zrovna moudré,“ opáčil. „Mluv! Co máš proti hraběnce? Proč jsi dala unést jejího syna? Co jsi s ním udělala? A co to má společného s poručíkem gardy?“

„S kým?“ nakrčila obočí.

„S poručíkem královské gardy,“ zopakoval Charles. „Pokud jsem pochopil, málem jsi ho utopila.“

„Aha, tenhle…“ Marie odfrkla. „Tak dobře… Vzpomínáte na Axela Fössra? Kdysi dávno si ten sukničkář vyhlédl mou tehdejší paní. Když její manžel odjel, ona ho pustila do domu a tam… si vzájemně dělali dobře. Zabrali se do toho tak, že ten Švéd nestihl odejít dřív, než vévoda přišel. Potkali se v její ložnici. Co se dálo pak, nevím, ale druhý den byl můj pán mrtvý. Případ tehdy vyšetřovala právě hraběnka Tërrová. Je to vnímavá, inteligentní, všímavá, chytrá ženská, musela vědět, že to udělal ten Švéd! Musela to vědět!“ cedila skrz zuby. „Osobně si myslím, že za to jistou dávku viny nesla i moje paní, vévodkyně Elsa, že toho Švéda schválně provokovala a vlákala domů, že ho tam schválně zdržovala, aby ho tam vévoda nachytal… ale to je jen můj dojem. Každopádně Fössr z toho tehdy vyvázl. Vévodu oficiálně zabili loupežníci.“ Ironicky se ušklíbla. „Já ho měla ráda. Moc ráda, byl na mě… víc než hodný. I na mou sestru Helenu. Schovanec jeho strýce byl dokonce sestřiným snoubencem. Začala jsem tehdy vdovu po vévodovi vydírat… zpětně nevím, co mě to popadlo, cítila jsem příležitost a chtěla jsem navíc nějak dát najevo, že nejsem slepá a hluchá, že dobře vím, co se té noci stalo doopravdy. Když jsem pak ale zjistila, že byl Fössr osvobozen, že nad ním plukovník d’Agoulle drží i po tom všem ochrannou ruku… a když si pak navíc měl Fössr mou paní vzít… řekla jsem si, že už toho bylo opravdu dost. Vydala jsem se na dlouhou cestu na sever za otcem svého zesnulého pána. Ten pak vzal věci do vlastních rukou. Trpělivě vyčkával a pak zapojil do svých plánů i Denise, sestřina snoubence. Ten při přepadení kočáru Fössra a té děvky vévodkyně padl. Přes něj se pak příslušné kruhy dostali k Heleně. Dlouho ji věznili, nepochybuji, že ji i mučili… byla moc statečná a silná… silnější než já. Nic jim neřekla. Nic jim říct nestihla, zemřela ve vězení, mučení a zima udělaly svoje. Zbyla jsem jen já, já a starý vévoda d’Agoulle. Byli jsme daleko od sebe, přes celou zemi. Nebylo jak se s ním spojit. Konala jsem různá příkoří plukovníkově rodině na vlastní pěst. Já jsem objednala lupiče, kteří stáli za smrtí toho jejich ruského doktora, já jsem dala plukovníkově manželce bylinky, po nichž přišla o dítě, které čekala! Jenže pak na mě nějak přišli. Jak, to není důležité. Chytili mě, zavřeli… mučili… a já samozřejmě nevydržela a doznala se. Ono to ani jinak nejde… Člověk udělá všechno, aby… Ale pomsty jsem se nidy nevzdala, i když mě pak osud zavál daleko od mých cílů. Prahnu po pomstě každému, kdo za tím tehdy stál.“ Oči jí plály. „Teď, když je plukovník mrtvý, budu se klidně mstít na jeho dětech! A prsty v tom má i hraběnka, i jí se mstím. Lucius Tërr mi připadal jako skvělé řešení, když se… ta věc u večeře… tak zvrhla… je to nejen syn plukovníka, ale i hraběnky. Dokonalý cíl. Překvapila jsem ho v lázni, bohužel jsem si v první chvíli spletla jeho a toho důstojníka, o kterém jste se zmínil. Pak jsem ale praštila pravého Lucia a odtáhla ho pryč. Mimochodem, dlužíte nějaký malý obnos strážím, které tu noc hlídaly bránu,“ ušklíbla se.

„Kde je ten lékař teď?“ zeptal se chladně Charles.

„Tam, kde ho nikdo ani nebude hledat,“ usmála se. „Věnovala jsem ho jako dárek červenému šípu. Skvělé rukojmí, ne? Už sice mají Mikuláše Arianoviče… ale tomu pochopitelně nesmějí zkřivit ani vlásek. Tak jsem jim dala někoho, s kým si mohou dělat, co je napadne.“

Charles pomalu dýku zase schoval. Díval se na Mariinu tvář. Ta žena byla nevyzpytatelná… a nebezpečná. Nebezpečnější, než si myslel. Nebezpečná nejen tomu, komu chtěla ublížit, ale i osobám v jeho či svém okolí. Když chtěla otrávit hraběnku, otrávila namísto toho Charlesovu ženu, když chtěla zneškodnit Lucia Tërra, málem přitom zabila i poručíka gardy… poručíka gardy! Charles horečně uvažoval. Spojenectví s touhle ženou se evidentně nevyplácelo. Ubohá, hloupoučká Marie! Vůbec netušila, co vše mu právě ve skutečnosti prozradila, co vše mu sdělila mezi řádky svého příběhu. Oba její dřívější spojenci – její sestra a muž, který se málem stal jejím švagrem – byli mrtví, vévoda d’Agoulle nezvěstný už řadu let… a vzhledem k tomu, kolik by mu bylo let, už byl pravděpodobně rovněž po smrti. Charlesovi se vůbec nelíbila představa, že by mohl skončit stejně. Bylo jedno, jestli by ho zabila přímo Marie, nebo nějaká náhoda, byl to risk, který už nehodlal déle podstupovat. Navíc jeho zájem na celé věci dávno ochladl. Hugo, to byl jiný případ, do jeho únosu se zapojil rád a s vervou, ale když jim ho pak sebrali… Držel si Marii u sebe, protože doufal, že společně provedou rodině ministra Salla nějakou další šlamastiku… jenže ona se pak až příliš zaměřila směrem hraběnky Tërrové. To se Charlesovi nelíbilo z jednoho prostého důvodu, hraběnka byla milenkou jeho otce. Jakkoli by se na něj hněval, jakkoli by s ním měl spory, otec byl otec a Charles ho miloval. Nechtěl mu ublížit. Jenomže nemohl Marii jen tak vyhnat, věděla na něj příliš mnoho věcí. Nyní také pochopil, že od svých záměrů neupustí. Existoval jediný způsob, jak tomu učinit přítrž. Navíc se na ni stále zlobil kvůli tomu, co – byť neúmyslně – provedla jeho manželce a dítěti.

Když si urovnal myšlenky, na jejichž povrchu plulo toto rozhodnutí, postrčil Marii před sebe. „Tak pojď,“ řekl naprosto neutrálně. „Ještě se projedeme.“

Marie jezdila výborně. Charles ji nechal jet před sebou a díval se na ni. Směr ale určoval on. Nakázal jí, aby mířila k Jižním skalám. Jižní skály… Jakýsi menší kongres pořádaný horninou v jihovýchodním cípu země, který se mírně, velice mírně přeléval kousíček do vnitrozemí. Charles to tam znal dokonale. První, co udělal, když se po osudném létě roku 1727 vrátil sem na jih, bylo, že se jel osobně podívat na místo, kde téměř zemřel Pierre Louis Sall. Pak dal pokácet nejvyšší strom v lese, dost vysoký na to, aby hrozivou strž přehradil a dosáhl z jedné skalní římsy na druhou naproti ní. Tajnou zálibou mladého Hulaimé bylo jezdit tam a po kmeni překonávat strž z jedné strany nadruhou a zase zpátky. Měl pocit, že už zná zpaměti každou větvičku, každý výčnělek hrubé drsné kůry…

„Koně necháme tady,“ řekl, když dorazili na místo. „Svěřila jsi se mi, svěřím se já tobě. Jenže jsem špatně zvolil cestu, musíme se dostat na druhou stranu. Přejdeme přes tenhle kmen.“

„Co… mi chcete ukázat?“ polkla.

Přimhouřil oči a rukou si prohrábl zlaté vlasy. „Své tajemství…“ zavrněl. Jeho výraz ztvrdl. „Tak seskoč!“ vyštěkl.

Poslechla.

„Půjdeš první.“

„To ne!“ ohradila se ostře.

„To ano!“ prohlásil s převahou. Měkčeji dodal: „Neboj, budu dávat pozor, abys nestoupla, kam nemáš.“

Marie ještě váhala.

„Půjdu za tebou, tak se neboj!“

Pomalu se otočila. Pružně se vyhoupla na kmen a pomalu a opatrně vážila každý krok. Co chvíli rozpažila ruce, aby snadněji udržela rovnováhu. Charles si všiml, že hlavu drží vzpřímenou a nedívá se pod sebe. Náhle se zastavila a otočila se k němu. Honem stoupl na kraj kmene a udělal krok směrem k ní. Lehce se usmíval, povzbuzoval ji tak, aby pokračovala. Marie mírně přikývla a zase se odvrátila. Pomalu posunula nohu vpřed. Charles plynulým pohybem sáhl k opasku, uchopil pistoli, tasil a ledabyle zamířil. Nemířil na ženu, když natáhl zámek, který hlasitě cvakl. Než se stačila otočit, vypálil. Vykřikla. Charles skoro viděl, jak nadskočila leknutím. Zavrávorala. Její paže vylétly, jak se zoufale pokoušela udržet rovnováhu. Pak definitivně uklouzla a slétla dolů jako postřelený ptáček. Její ostrý výkřik se rozbil o ostrou skalní drť.

Charles Hulaimé líně přešel k místu, odkud se zřítila, a pohlédl bez bázně ke svým nohám. Hluboko pod ním, přesto však zřetelně viditelná, ležela Marie Denielsová. Ležela tváří dolů, zrzavé vlasy rozhozené, levou nohu v nepřirozeném úhlu. Charlesovi se zatajil dech, když se to tělo dole pohnulo. Marie se roztřásla, zapřela se o paže a se zjevnou námahou se převalila na záda. Charles doufal, že si ho nevšimla, natož toho, jak zesinal při pohledu na ni. Určitě měla zlomený nejeden prst, dlaně měla rozedřené… ale pohled do její tváře skoro nedokázal snést. Levou stranu obličeje měla téměř zbavenou kůže, oko bylo pryč a pravou stranu hyzdilo několik dlouhých krvácejících řezných ran od ostrého kamení. Marie zakašlala a na rtech se jí objevila čerstvá krev.

Mladík zaváhal. Zaťal ruce v pěst. Pocítil nutkavou touhu otočit se, odejít a nechat ji tu trpět… jenže se mu nechtělo riskovat, že by ji ještě náhodou někdo našel a dal dohromady. Věřil na zázraky, ale takový zázrak by se mu vůbec nehodil. Krok sun krok, pomalu se posunul k místu, kde směrem vpřed trčela silnější větvička. Opatrně, velice opatrně na ni zkusil stoupnout. Zdálo se, že ho udrží. Položil na ni pevně nohu, líně znova nabil pistoli a namířil na tělo pod sebou. Zasáhl Marii do hlavy. To máš za mé dítě, myslel si, i když věděl, že to není tak docela pravda.

Vracel se s nepatrným povzdechem. Schoval zbraň, naskočil na Zlato a vzal do jedné ruky i otěže vraníka, na kterém přijela Marie. Domů se ubíral mírným klusem. Je po všem, říkal si v duchu. Skoncoval jsem to. Už mi nemůže ublížit. Pro ně, pro ně to ale neskončilo. To jí dlužím. Ovšem se mnou, se mnou už žádné vedlejší oběti nebudou. A ta poslední vlastně zas nebyla tak nepříjemná… docela by mě bavilo vidět toho poručíka napůl utopeného… Ráno mi pěkně pocuchal nervy, tenhle gardista, který naprosto ignoruje veškeré předpisy…