Za Kiery Tërrové / Stá dvacátá devátá kapitola - Mikuláš

Korunní princ Mikuláš Arianovič se zoufale, zoufale nudil. Vždycky byl energický, činorodý, potřeboval něco dělat… jenže teď nemohl. Nemohl dělat ani to málo, co dřív ano. Kysele se usmál vždy, když si vzpomněl, jak jezdíval na vyjížďky a ujížděl svým strážcům, protože měl pocit, že ho omezují. Nyní ujet nemohl, a přitom byl v ještě horším vězení. Zároveň to bylo vězení velice pěkné, v tomhle ohledu se k němu červený šíp choval ohleduplně. Octavianus d’Elzzbierppe byl ostatně věhlasný svou přísností, ale i ctí. Do detailu dodržoval staré vojenské pravidlo, že se k zajatcům má chovat tak, jak by si on sám přál, aby se k němu v případě zajetí chovali. Mikuláš Arianovič obdržel přepychově zařízenou komnatu demonstrující veškeré bohatství guilleského rodu… nicméně umístěnou v podkroví vysoké věže. Skýtala pohled ze tří oken na město a sídelní třípatrový zámek červeného šípu, chloubu to vznešené rodiny. Okna nebyla zamřížovaná ani zasklená, jen blázen by se pokoušel uprchnout, když byl lapen v takové výšce. Jenže jen velmi silné povahy dokáží přečkat dlouhé věznění se zdravým rozumem. Na člověka uvězněného o samotě v cele doléhají různé věci, různé myšlenky…

Mikuláš často vzpomínal na René Hulaimé. Vzpomínal na její úsměv a světlé vlasy… Dovolil by generál Hulaimé, aby… na takové myšlenky bylo přeci příliš brzy…

V jeho stále ještě trochu dětské mysli se tu a tam mihla představa, jak ho odsud zachrání garda. V duchu viděl zástupy zeleno-černých uniforem na bílých koních… Bělouše tu viděl i ve skutečnosti. Elzzbierppe byla příliš vzdálená od Ykkhó na to, aby si tu kdokoli něco dělal ze zákonů hlavního města. Tady byla hlavním městem Elzzbierppe. Člověk tu lehce začal… ano, téměř chápat zpupnost rodu červeného šípu.

Pro zábavu měl mladík v komnatě k dispozici šachy – i když jediný, s kým si mohl zahrát, byl on sám – housle, loutnu i violoncello, měl truhlici plnou skvostných hedvábných oděvů a drahých těžkých parfémů, možná pocházejících z Francie. Obdržel také pistoli, samozřejmě bez prachu a kulí, takže to považoval za jakýsi zvrácený šprým Octaviana d’Elzzbierppe.

V okrouhlé komnatě měl vědro, kam konal potřebu a které vyléval z náhodně zvoleného okna. Tajně doufal, že třeba právě pod tím oknem stávají stráže střežící vchod do věže… Jídlo a pití dostával čtyřikrát denně a dvakrát do týdne mu byl přidělen dokonce pohár vína, v zimě svařeného. Mikuláš si je stejně většinou ředil, samotné mu nikdy moc nechutnalo. Jídlo bylo celkem uspokojivé, jestli někdo miloval ryby víc než Goňané, byli to právě Guillané, takže bylo překvapivé, když dostal předložený jiný pokrm než právě rybu. Jídlo mu vždy donesla jakási mladá žena. Netroufal si odhadnout, kolik jí může být let. Její obličej působil dojmem, jako by byl opuchlý, měla řídké černé vlasy, které postrádaly zdravý lesk. Nosila je ve dvou cůpcích a nechávala je spadat přes ramena na měkce růžové šaty, které zjevně s oblibou oblékala. Měla široce krojená ústa, hnědé oči a navzdory nehezké tváři okouzlující úsměv. Občas si s Mikulášem zahrála šachy, ale jeho to stejně moc nebavilo. Víc než sama strategie ho zajímala vojenská topografie.

Dívka se mu představila jako Jeanne, nic víc z ní nedostal a ani se o to nesnažil. Ona si ho však zjevně oblíbila a všemožně se mu snažila pobyt ve věži zpříjemnit. Donesla mu dalekohled, aby se mohl s novým požitkem kochat okolím, a propašovala mu do jeho vysoké okrouhlé cely pergamen, brk a inkoust. Mikuláš byl skoro nadšen. Začal ji brát více na milost a povídat si s ní, ale byly to podivné rozhovory, ani Mikuláš, ani Jeanne nebyli moc sdílní. Zato pergamen využíval korunní princ hojně. Psal, co ho právě napadlo, dopis pro René, žádost o pomoc, o vysvobození… předstíral, že hodlá onen vzkaz opravdu poslat do Ykkhó, pozoroval z oken okolní krajinu a do detailu ji v dopise popisoval. Neměl ovšem, jak by vzkaz doručil tam, kam potřeboval. Pergameny tedy spálil.

Ve věži byl zavřený už skoro rok a nuda a vztek v něm kypěly a bublaly. Jednoho dne to už nevydržel. Měl tu sice pohodlí, Octavianus d’Elzzbierppe se zjevně opravdu snažil, ale… Mikuláš Arianovič potřeboval svobodu. Hlavně se toužil vrátit domů. Zajídala se mu zaběhlá rutina jeho vězeňského dne.

Plán vymyslel narychlo a prakticky okamžitě jej provedl. V noci roztrhal prostěradlo – usnadňovalo mu to pár dírek, které v něm už byly – a uzly z něj vytvořil dlouhou šňůru. Aby jej prodloužil, přidal ještě roztrhané látky z truhlice. Předtím si všiml, kterým směrem Jeanne odcházela a kudy zhruba musela věž opustit. Uvázal provizorní šňůru k noze lůžka a vyhodil ji z okna na opačné straně. Zkusil její pevnost a zdála se mu obstojná. Pomalu se přehoupl přes parapet a svěřil látkám celou svou váhu. Nic se nestalo. Začal opatrně šplhat dolů. Byla tma, těžká a hustá jako samet. Vsadil by se, že ani kdyby slézal na té straně věže, kde stáli vojáci, neviděli by ho. Lezl obezřetně a upíral oči do tmy, jestli se mu náhodou nepodaří zachytit nějaký pohyb. Někde tam, myslel si s bušícím srdcem, za těmi hradbami mne čeká svoboda. Skryji se v kopcích, zamířím k přístavu…

Mikulášovo srdce se rozbušilo s ještě větší prudkostí. Uvědomil si, že slyší nějaký zvuk, a s vrcholnou hrůzou pomalu pochopil, co jej vydává. Látka nad ním se párala. Lekl se toho tak, až se pustil. Zoufale zamáchal končetinami ve vzduchu, drásal kamennou zeď, zarýval nehty mezi kvádry… a pak náhle ležel na zemi. Netušil, z jaké výšky mohl spadnout, ale nemohl předtím sešplhat níž než tak do poloviny věže. Zůstal odevzdaně ležet s prázdnou myslí. Měl pocit, jako by si ani nic nedokázal uvědomovat… Pak ho napadlo, proč tu tak nečinně leží, měl by utíkat, aspoň se pokusit dokončit svůj plán, nevzdat to tak snadno… ale když vyskočil na nohy, bylo mu okamžitě jasné, že jakákoli snadnost je nenávratně pryč, pokud o ní vůbec bylo lze mluvit kdykoli předtím. Okamžitě se zase složil na zem a proti své vůli vyjekl bolestí, která mu projela nohou. Stráže u něj byly prakticky okamžitě.