Za Kiery Tërrové / Stá třicátá kapitola - Hugo

Již v únoru dorazila do Agoulle zpráva o tom, že jednání ve Francii byla ukončena a Olbram Renaird se vrací domů ověnčen úspěchem. V březnu dorazil ministr války na zámek Charlese Hulaimé. Zasedla malá rada, na níž Renaird poreferoval o průběhu a výsledku svého působení u francouzského dvora. Plán byl prostý – Goňané, doplněni několika stovkami Francouzů, se vylodí na západě Guille, zatímco další francouzské oddíly zaměstnají červený šíp z druhé strany ostrova. Už od ledna probíhal intenzivní výcvik nových rekrutů, přestože se Goňané v porovnání s tím, na co byli zvyklí, neměli moc čím chlubit. Přišli o přísun rekrutů z měst, jež červený šíp dobyl, a zprávy o nějakých pokusech překročit okupovanou zónu se k nim nesly jen ze severu, a sice z okolí Taale. Zatím všechny selhaly.

Počátkem května vypluly z Agoulle první lodě. Vítr byl na rozdíl od předchozí výpravy do a z Francie příznivý. 26. června stanula vojska před Elzzbierppe. Na jejich straně stálo několik výhod, nejmarkantnější z nich byl nepochybně přístup k moři, jenž byl Guillanům zamezen.

Malá družina dvanácti mužů – hlavní vyjednavač, Olbram Renaird, Publius Christian d’Elzzbierppe, Hugo d’Elzzbierppe, osm gardistů a jejich velitel, poručík Üffä – se oddělila od ostatních a po krátkém jednání pronikla do zámku. Tam ji chladně přivítala hlava rodu červeného šípu, Octavianus d’Elzzbierppe se svými hlubokými vráskami a šedou parukou na vlastních, podobně zbarvených vlasech. Kromě stráží byl sám. Svého syna naprosto ignoroval, s vůdcem skupiny, ministrem Renairdem, jednal povýšeně a skoro s opovržením a Publiovi Christianovi se dokonce vysmál, přinutil ho, aby se k němu přiblížil, a strhl mu pásku, načež ministr financí bledý škálou emocí, jimž bezpochyby vévodil hněv a ponížení, utekl ze sálu.

„Nevím, urození pánové,“ obrátil se potom velmož na delegaci jízlivě, „proč tu ztrácíte čas. Červený šíp nemá důvod s vámi jednat. Jsme to my, kdo drží Ykkhó, my, kdo teď Gonám vládne! Nemáme důvod ustupovat! Musíte nabídnout víc, mnohem víc.“

„Obléháme Elzzbierppe!“ vykřikl Hugo a zatínal pěsti. „Je otázkou času, než ji dobudeme! Vy máte Ykkhó, my de facto Elzzbierppe, tak co kdybychom si ta města… prostě vyměnili?“

Octavianus d’Elzzbierppe se hlasitě rozesmál a pak se ušklíbl. „Vyměnili? Proč bychom si je měnili? Jen si Elzzbierppe vezměte, bude vaším novým domovem! Nemusíte ji ani dobývat, sám vám ji dám.“

Hugo zesinal. Podle toho, jak prudce zhoustla atmosféra v sále, pochopil, že význam medových slov jeho otce pochopili všichni přítomní.

„Takové podmínky jsou nepřijatelné,“ chladně opáčil Publius Christian, jenž se objevil ve dveřích. „My tu v exilu nebudeme.“ A Hugo skoro slyšel, jak si k tomu pomyslel: Zato vy se sem brzy vrátíte…

Octavianus d’Elzzbierppe pokrčil rameny. „Tak asi abyste se vzdálili, pánové, ne? Evidentně se nedohodneme…“

„Moment,“ zarazil lehce zdviženou paží Olbram Renaird oba své druhy, když se již otáčeli k odchodu. „Chceme vidět kralevice Mikuláše. Chceme vidět, že je v pořádku. To vás nic nestojí.“

Zámecký pán opět lhostejně krčil rameny. „To nebude možné,“ řekl prostě.

„Snaha byla,“ konstatoval s povzdechem Publius Christian, když byli z doslechu.

„Takový je můj otec,“ trpce přikývl Hugo. „Už asi chápete, proč jsem… de facto dezertoval,“ slabě se pousmál.

„I mně, vzdáleného příbuzného, si všímal víc než vás, vlastního syna,“ souhlasil ministr financí.

„Tak… zastáváte vyšší post,“ podotkl skromně Hugo. „Navíc si vás můj otec nevšímal zrovna… v dobrém smyslu…“ Nedokončil. Šel po ministrově levici po chodbě, když zahlédl jak proti němu ze dveří vychází mladá žena. Černé vlasy ve dvou culících, staromódní růžové šaty, velké hnědé oči…

„Hugo!“ vykřikla prudce a vrhla se k němu.

Ohromeně na ni zíral. Mechanicky rozevřel náruč a nechal se od ní obejmout. Poznal ji právě podle toho upřímného, nezastíraného gesta. „Jeanne!“ vydechl omámeně. „Patnáct let jsme se neviděli… Vůbec bych vás nepoznal. Když jsem odcházel, byla jste malá holčička!“ Rozesmál se samou radostí z tak srdečného uvítání.

„Však to taky bylo před osmnácti lety,“ pousmála se. Zvážněla. „Hugo, jsem moc ráda, že vás zase vidím… ale vítat se můžeme později.“

„Co se děje?“

„Ten váš princ…“

„Váš taky,“ upozornil Hugo tvrdě.

„Jistě,“ mávla rukou. „Ten mladík je ale hodně nemocný. Náš lékař… je trochu na klíček, ve své práci se sice teoreticky vyzná, ale v praxi potřebuje, aby za ním pořád někdo stál a ponoukal ho k činnosti.“

Hugo kývl. Okamžitě se ho zmocnil neblahý pocit.

Jeanne ho vzala za ruku a vedla ho chodbou. U stěn stáli čtyři skvostně odění lidé a prohlíželi si ho. Když je míjeli, uvědomil si Hugo, že jsou to jeho sourozenci. Narodil se jako druhé ze sedmi dětí Octaviana d’Elzzbierppe. Albert byl sice o tři roky starší než on, ale vypadali jako dvojčata. Následovaly dvě dívky, starší Anna a mladší Jeanne. Po těžkém porodu, který s Annou prodělala, nemohla Hugova matka delší dobu obtěžkat, a tak vznikla mezi ním a Jeanne opropast osmnácti dlouhých let. Jeanne ale odstartovala úspěšnou éru, Hugovi mladší bratři se narodili jen rok a dva po ní. Jeho nejmladšímu sourozenci, Elizabeth d’Elzzbierppe, byly jen dva roky, když tenkrát odcházel.

Nyní tu stáli po jeho bocích, zády nalepení na stěny. Vedle Alberta stála právě Elizabeth, Hugo ji poznal podle zrzavých vlasů, které zdědila po matce. Tento dar dostala jen ona a Anna, všechny ostatní děti Octaviana d’Elzzbierppe měli jeho černé kadeře. Nalevo od Jeanne stáli tiše a s lesknoucíma se očima upřenýma na Huga jeho druzí dva bratři.

Prošli kolem nich a Jeanne otevřela dveře na konci chodby. Komnata byla relativně malá, obložená světlým dřevem. Z kazetového stropu visel lustr z křišťálového skla. Lůžko, jež stálo po levé straně u stěny, disponovalo krvavě rudými závěsy. Jeanne k němu přistoupila, nahlédla dovnitř a pak je s posmutnělým výrazem rozhrnula. V polštářích ležel mladý chlapec, byl vysoký, ale Hugo pochopil, že bude mladší, než vypadá. Možná takových… patnáct let? Byl velmi bledý a Hugo už na dálku poznal, že má pravděpodobně horečku. Spal.

„Co se stalo?“ zeptal se skoro šeptem a opatrně usedl na kraj postele. Zatím se chlapce nedotýkal, aby jej nevzbudil, a jen se díval.

„Pokusil se uprchnout,“ šeptala Jeanne. „Spadl však a zlomil si nohu. Od té doby… je na tom vlastně pořád nějak takhle.“ Odmlčela se. „Jak padal, asi se snažil něčeho zachytit, zlámal si nehty o kamenné stěny,“ řekla, když viděla, že se Hugo zasoustředil na Mikulášovu ruku s váhavě dorůstajícími nehty.

„Jeanne, kde je Anna?“ zeptal se lékař, zatímco chlapce prohlížel.

„Vdala se,“ opáčila mladá žena prostě. „Už je to aspoň deset let, možná i víc. Naposledy jsem slyšela, že má dceru, teď už má asi i další děti.“

„Vy vdaná nejste?“

Smutně se pousmála. „Ne. Mně nikdo nechce…“

Hugo se kousl do jazyka. Kéž by tu otázku nikdy nebyl položil… Rychle to zamluvil: „Potřebuji horkou vodu, nůž a goi.“

Jeanne vše přinesla. Cítil na sobě její zvědavý pohled. Odhalil Mikulášovu zraněnou nohu. Trošinku vody odlil do mělké mísy a vhodil do ní byliny. Pak si ve zbytku vody omyl ruce a čepel nože opálil nad plameny voskovic. Provedl několikacentimetrový hluboký řez na mladíkově lýtku. Nato prsty rozemnul a rozmělnil listy goi a vzniklou směs jí a vody trpělivě vtíral po povrchu, ale i přímo do čerstvé rány. Zbytek užil na kralevicovy ruce.

„Dostane se z toho?“ vydechla sevřeně Jeanne, když pochopila, že skončil.

Hugo se trpce pousmál. „Kéž by. Nedovedu to teď povědět. Ale dobře na tom není, v té noze má infekci.“

Jeanne slabě zalapala po dechu. „Chcete tím říct, že… že budete muset… amputovat?“ Poslední slovo zašeptala tak tiše, že ho Hugo sotva rozluštil. Jako by se bála, že i jen jeho vyslovením by tu hypotetickou situaci proměnila v nepopiratelný fakt.

Potřásl hlavou. „Ne, Jeanne,“ promluvil vážně. „Myslím, že ne. Podle mého by to už nepomohlo, je moc pozdě. Pokud bylo nutné uvažovat o amputaci, ten čas už vypršel. Váš lékař ji měl provést už dávno… jenže to neudělal. Na jednu stranu to chápu, na druhou stranu… ale proč předbíhat. Nezdá se mi to ještě zcela beznadějné, má milá.“

Usmála se na něj.

„Přijdu se na něj podívat pozítří,“ sdělil mechanicky. „Do té doby,“ upozornil přísně, „mu nikdo goi nedávejte! Dostal jí víc než dost, sám doufám, že jsem dávku nepřehnal. Teď, protože předpokládám, že se mi v mém rodném domě pohostinství nedostane, se s dovolením odeberu ke svým.“

Jeanne se nepatrně zamračila, ale neřekla nic, jen kývla.

 

„Vypadá lépe,“ konstatoval Hugo o dva dny později, když se zase na Mikuláše Arianoviče přišel podívat. Jeho hlas překypoval uspokojením. „Dám mu další dávku, menší,“ rozhodl se po krátkém rozvažování.

„Přijdete opět pozítří?“ tiše se otázala Jeanne.

Přikývl.

Ztišila hlas. „Hugo, prosím vás, přijďte v noci do zahrad. Budu na vás čekat u mramorového altánu hodinu po setmění, prosím, přijďte.“

Zaváhal, ale pak přikývl.

Sešli se na smluveném místě ve smluvený čas. Jeanne zařídila, aby stráže Huga bez problémů vpustily. Znovu bratra objala a přitiskla svou nehezkou tvář na jeho hruď. Nemohli být rozdílenější. On muž, ona žena, on úspěšný a spokojený, ona nešťastná, on krásný, vznešený, oblečený podle poslední módy, ona nevýrazná (nebo možná naopak svou nevýrazností výrazná), s vlasy ve dvou culících, které se k jejímu obličeji vůbec nehodily, oděná do žlutých šatů, které jí slušely ještě méně než šaty růžové, jež měla předtím. Ty šaty navíc byly střihu, jaký se nosil nejméně před sto lety.

„Vezměte mě odsud,“ prosila slabým hlasem. „Prosím vás, Hugo, chci s vámi do Gon. Já už tu nedokážu žít! Manžela si tady nenajdu, ale už je mi pětadvacet! Mám nejvyšší čas se vdát, beztoho už jsem stará panna. Ostatní se mi jen smějí, tím víc Elizabeth, která už má snoubence. Elizabeth, které je jen dvacet! Albert je ke mně hrubý, otec i matka i malý Octavianus a Émile dělají, jako bych ani nebyla… Hugo, prosím, dostaňte mne pryč!“

Dlouho váhal.

„Hugo!“ zvolala a odtáhla se od něj. „Vy jste to dokázal, zmizel jste z tohohle proklatého ostrova! Prosím, dejte mi stejnou šanci!“

„Dobrá,“ procedil. „Sbalte se.“

Mlčky zdvihla hedvábný uzlíček.

Vzal jí jej. „Tak pojďme,“ pravil pevně. Ráno se pak u snídaně pobaveně smál: „Uvažoval jsem, jak vás představím své rodině. Pro mou ženu bude těžké uvěřit, že jste moje sestra, je mezi námi tolik let, že byste klidně mohla být má dcera!“

Jak napůl očekával, hned ten den Octavianus d’Elzzbierppe obvinil Goňany, že mu dceru unesli.

„Šla sama!“ křičel na něj rozzlobeně. „Udivuje mě, že jste si vůbec ráčil všimnout, že zmizela!“ Nepochyboval o jejích slovech, že ji ignorují. Sám to zakusil na vlastní kůži a musel si přiznat, že v Gonách se mu skutečně žije lépe než zde. Přál by stejné štěstí i své sestřičce… jenže byl k jejím nadějím dosti skeptický. Jeanne měla tu smůlu, že patřila k nejméně pohledným ženám… přinejmenším zde na zámku.