Za Kiery Tërrové / Stá třicátá první kapitola - Kiera

Kiera Tërrová se po delším váhání rozhodla generála Hulaimé na Guille doprovodit. Ani po těch téměř pěti letech, kdy navštěvovala regentovo lože, se tak docela nezvládala smířit s tím podivným trojúhelníkem, který tak vznikl mezi ní, generálem a jeho chotí Katariinou. Jistě, s někdejším králem Richardem VI. také uléhala ještě v době, kdy byl ženatý s Ingrid… jenomže podstatný rozdíl tkvěl v tom, že Ingrid, na rozdíl od Katariiny, nežila v paláci a s Kierou se tedy tak často nestýkaly.

Proto byla nyní hraběnka vděčná za příležitost nechat Katariinu Bour-Hulaimé na zámku jejího nevlastního syna a užít si s Damonem nějaký čas „o samotě“. Ernsta a Marca vzala s sebou. Nechtěla, aby z nich vyrostli vojáci, v tomhle ohledu se jí zamlouvalo, že Lucius dal před vojenským řemeslem přednost studiu medicíny. Přála si však, aby chlapci strávili více času venku, také mezi lidmi, byť především rekruty, a navíc se od nich nedovedla ještě tak brzy odpoutat. I Philippu u sebe alespoň rok po porodu měla.

„Odpočiňte si od nich na chvilku, já na ně dohlédnu, postarám se o ně, nechcete? Udělejte si chvilku pro sebe,“ navrhla Philippa, která do ležení nějak nepostřehnutě přibyla, aniž by Kiera tušila, proč. Nyní se na sebe s dcerou usmály. Porozuměly si. Kieře bylo jasné, že Philippa přinejmenším tuší to, co se ona skoro bála vyslovit nahlas. Pocity a vzpomínky, dávné pocity a vzpomínky, které v ní pobyt v ležení probouzel…

„Proč jsi sem jela také, Philippo?“ nedalo jí to, aby se nezeptala.

Dívka pokrčila rameny… dívka? Kiera se nepatrně zamračila. Pořád měla tendenci nahlížet na ni jako na malé děvčátko, jenomže ono už Philippě jaksi bylo jednatřicet let…

„Chtěla jsem zavzpomínat na dětství,“ na dceřiných rtech zahlédla záchvěv pousmání. Vzápětí se Philippa Tërrová otočila a odběhla za svými bratry.

Kiera se za ní dívala. Připadalo jí šílené, že by si Philippa opravdu mohla pamatovat svůj pobyt v táboře. Byl jí tehdy přece nejvýš rok! Potřásla hlavou. Lehla si do trávy před stan, ruce složila pod hlavu a nechala na sebe dopadat palčivé sluneční paprsky. Léto tu bylo o něco málo chladnější než ve vlastních Gonách, ale slunce stejně nemilosrdně žhnulo, jako by usilovalo o to spálit celou zemi na troud. Kiera se nechala zalévat tím teplem, naslouchala zvukům kolem a pomalu se pohroužila do vzpomínek, do vzpomínek krásných, i když bolavých. Do vzpomínek na časy, kdy byla markytánkou, mladou, bezstarostnou dívkou… Měla času víc než dost, generál byl někde za svými povinnostmi a zřejmě se k ní vrátí až k večeru…

Asi tři týdny poté Philippa zase hlídala dvojčata a Kiera je šla hledat, čistě z nudy a ze zvědavosti, co podnikají. Očekávala, že je najde na louce, která byla plná vůní i barev rozličných květin. Philippa milovala květiny. Namísto ní tam však hraběnka spatřila jinou ženu. Jeanne d’Elzzbierppe seděla opřená o vůz se zásobami, na sobě měla své oblíbené růžové šaty a mastné vlasy jí splihle visely ve dvou culících přes ramena. Kousíček od ní seděl poručík Fyr s rozpuštěnými vlasy a bílým plátnem ovázaným kolem nadloktí a bezmyšlenkovitě uždiboval přerostlými nehty květiny ve svém nejbližším okolí. Ten výjev působil skoro fascinujícím dojmem. Ti dva tu seděli, možná ani ne metr od sebe, zdálo se, jako by si jeden druhého vůbec nevšímali, a přesto bylo mezi nimi něco ve vzduchu, jakési mírné napětí, zároveň však klid a pohoda. Jako by k sobě vůbec nepatřili, ale současně byli jedna bytost. Jako by si sebe navzájem vůbec nevšímali, ale přesto byli nesmírně potěšeni přítomností toho druhého. Fyr trhal květiny a pouštěl je zpět do trávy, aby si lehly tam, kde dřív vzpřímeně stály. Nezdálo se, že by je trhal pro ni. Ona se tvářila bezvýrazně a prsty si hrála s jedním culíkem. Nepromluvili spolu, skoro se na sebe ani nepodívali… a přesto něco Kieře šeptalo, že bylo jejich záměrem být tu spolu.

Domnívali se, že s pomocí Francouzů bude tažení rychle odbyto. To se ovšem spletli a pobyt v ležení se značně protáhl. Guillané zjevně zpomalovali francouzské oddíly blížící se od východu, seč jim síly stačily. Na gonské ležení před hradbami Elzzbierppe postupně vidělo odkvétat barevné louky, padat listí ze stromů a nakonec i první sněhové vločky snášet se k zemi. Marcus s Ernstem získali podstatně větší jistotu v chůzi…a především běhu. Kiera měla pocit, že ani neumějí chodit, protože ze stavu, kdy se jen postavili, jako by se znenadání přesunuli rovnou do fáze, kdy pouze běhali a honili se.

Mohl být asi začátek listopadu. Kiera k večeru zamířila táborem, aby u provizorního opevnění vyprázdnila měchýř. Náhle jen pár metrů od ní tma vyplivla dvojici siluet. Vypadala skoro jako jeden celek. Jeden muž přirazil toho druhého k palisádě, Kiery si vůbec nevšímali. Zůstala v podřepu a neodolala tomu, aby zvědavě naslouchala.

„Vy si ze mě snad děláte legraci!“ tiše prskal hlas poručíka Fyra.

„Ne!“ ohradil se ostře druhý hlas, který Kiera hned nepoznala.

„Ne?“ výsměšně opakoval tlumeným šepotem důstojník. „Ne? Vám přijde normální, že se zamilujeme do stejné dívky, a sotva já si konečně najdu jinou, vy o ni hned začnete mít zájem rovněž?! Zdá se vám to jako běžný scénář? Mně teda ne! Takže vám povídám, nechte si zajít chuť!“

„Proč bych měl? Už mne prostě omrzelo čekat ta dlouho. Nemůžu za to, že když najdu někoho, kdo se mi líbí, náhodou se líbí i vám!“

„Jeanne je moje!“ vykřikl Fyr. „Co vám je vůbec po ní? Myslel bych, že máte na hezčí. To já se svým zevnějškem nemám moc navýběr!“

„Vy? A co moje oko?“ ušklíbl se hlas a Kiera v něm teprve nyní poznala ministra financí. „Kašlu vám na vaše pitomé jizvičky, nejsou skoro vidět! Jak často spíte sám?“

„Já netvrdím, že mě moje vztahy uspokojují!“ vykřikl poručík a Kiera v jeho hlase zaslechla takový osten vzteku a lítosti, že nepochybovala o pravdivosti těchto slov.

„Pche!“ ušklíbl se ministr d’Elzzbierppe. „Jistě. Garda vás asi nutí se svými kadety spát! Myslel jsem, že budete rád, že jsem si našel… nový objekt zájmu a ten původní zůstává k dispozici vám!“

„Jenomže ten váš nový objekt zájmu je i mým zájmem! A snažil jsem se o něj dřív než vy!“

„Mohl byste být vstřícnější, když jsem vám zachránil život. Mohl jsem vás nechat ležet v té lázni!“

„Život jsem zachránil i já vám, a první! Mohl jsem vás nechat zastřelit,“ oplatil mu stejnou mincí poručík chladně. „A radši si na mě dejte pozor, dosud jsem mlčel, ale měl bych co povídat.“

„Vy mě vydíráte?“ zalapl po dechu ministr.

„Jen vím pár věcí. A proč hned mluvit o vydírání? Nejde o nic tajného, jen připomenout našemu regentovi, co mají všichni na očích, pocházíte přeci z rodu červeného šípu, že? A s ním nyní válčíme…“

„Vaše aférky s kadety by se dvoru zamlouvaly? Nemám ten dojem,“ opáčil stejně chladně Publius christian d’Elzzbierppe.

„Poslužte si,“ pokrčil rameny Fyr. „Není to takové tajemství, jak si myslíte.“

„Vskutku? Zatoužil jste i po někom jiném než po mně?“

„Netoužím už ani po vás,“ řekl skoro unaveně poručík. „Byla doba, kdy jste se mi líbil, opravdu líbil. Teď už vás jen nemůžu vystát.“ Otočil se a odcházel.

 

Stav Mikuláše Arianoviče, o němž se Kiera dozvěděla od Damona, se nelepšil. Nakonec se Octavianus d’Elzzbierppe uvolil, že pokud gonsko-francouzské vojsko odtáhne pryč, korunního prince Goňanům navrátí. Damon okamžitě souhlasí, nedbaje nepříjemného pocitu, že něco není docela samo sebou, který zdaleka necítil jen on. 2. prosince 1731 přišli za Kierou Philippa s Reném Adamem Fyrem. Poručík stručně oznámil, že by si ji rád vzal. Ona jen mlčky a s rozzářenýma očima přikývla. Kiera váhala. Když ji Philippa začala ujišťovat, že důstojník miluje nejen ji, ale i Matyáše, měla Kiera co dělat, aby se udržela a nezačala jí manželství s vojákem vymlouvat. Už jednou se vdala za vojáka a jak to dopadlo? Ano, Fyr byl gardista, byl tedy odolnější, ale i více v nebezpečí. Nechtěla zažít, že by její dcera přišla i o druhého manžela. Ale ještě téhož dne se domluvila s Gneem Marcelem de Taale a ten byl přesně opačného názoru. Jakmile zaslechl, že jde o důstojníka, byl všema deseti pro. Nepřál si nic jiného, než aby jejich společného vnuka vychovával voják. Kiera polkla námitku, která by plukovníkovi de Taale stejně nic neřekla, a také svolila.

6. prosince 1731 vyšel před zámeckou budovu sám Octavianus d’Elzzbierppe. Kieřiny obavy z náhlého smíru se potvrdily. Aristokrat držel v náručí mrtvé tělo Mikuláše Arianoviče. „Zemřel dnes ráno,“ sdělila stručně hlava rodu červeného šípu.

Damon Hulaimé nechal Kieru, aby mrtvého korunního prince převzala, a hned pak odtáhl. Rychle cválal k přístavu. „Co je?“ naléhala Kiera. „Kam se tak ženete? Co máte v plánu?“

„Být co nejrychleji pryč,“ řekl stroze. „Kdybych tu zůstal jen o minutu déle, asi bych pokušení srovnat Elzzbierppe se zemí navzdory všem slibům neodolal.“

Asi týden po návratu (bylo to již roku Páně 1732) si nechal Damon Hulaimé zavolat svou dceru. Seděl v řesle, po jeho pravici Katariina, po levici Kiera. Mladá blonďatá dívka poslušně předstoupila a klopila pohled k zemi. „Budu král,“ řekl dokonale ovládnutým a nicneříkajícím tónem generál. „Jsem nejbližší příbuzný. Váš bratr Charles bude korunní princ a vy princezna. Měla byste se provdat…“

„Ne!“ skočila mu ostře do řeči René Hulaimé. Zvedla k němu vyděšené uslzené oči. „Ne…“ opakovala slaběji. „Já se nikdy nevdám. Nikdy! Milovala jsem Mikuláše Arianoviče a miluji ho stále! Zachovám mu věrnost… odejdu do kláštera…“

Katariina Bour se rozhlédla kolem sebe, i když audience byla soukromá a v sále byli jen oni čtyři. Nato vstala a prudce dceři vrazila políček.

„Vypadněte!“ rozkřikl se hněvivě Damon. „A nechoďte mi na oči, dokud nedostanete rozum! Takové hlouposti, prý klášter! Ženicha dostanete, René, nic jiného!“

Budoucí princezna pohodila hlavou, otočila se na podpatku a zmizela. Od svého záměru ale neupustila. Damon jí nakázal domácí vězení a dal ji zamknout v komnatách, aby neprovedla něco, čeho by možná jednou mohla litovat.

Korunovace proběhla v dubnu toho roku. Ačkoliv generálovi nabízeli přijetí jména Richard VII. (popřípadě, chtěl-li by prokázat zvláštní úctu zesnulému plukovníkovi d’Agoulle, Richard VIII.), ale on odmítl a dal se korunovat jako Damon I.