Za Kiery Tërrové / Stá třicátá druhá kapitola - René

Pobyt v ležení před hradbami Elzzbierppe poznamenal Reného Adama Fyra několika láskami.

Jeanne d’Elzzbierppe si všiml prakticky ihned po jejím příchodu do tábora. Na první pohled ho zaujala svým nehezkým zevnějškem, avšak nehnusila se mu, naopak. Právě poručík Fyr, nepovažuje sebe sama, zhyzděného jizvami po onom útoku před lety, za příliš pohledného, dovedl vidět v té nevzhledné tváři lemované hrubými řídkými vlasy cosi atraktivního. Jeanne na tom musela být podobně, protože se ani jí zjevně poručíkův obličej posetý světlými stopami po dráhách nožů nehnusil. Ani jeden nějak necítili potřebu moc mluvit, a tak často jen tiše seděli poblíž sebe a jen občasnými pohledy si vyjadřovali své city. Dlouho trvalo, než se spolu poprvé milovali, ale od onoho večera se jeden druhému oddávali často. Konec přišel velmi rychle. Jen pár dní po začátku listopadu příjemné chvilky skončily. René Adam Fyr se už neovládl.

„Spíme spolu už dost dlouho a dost často,“ promluvil. „Nejste těhotná?“

Jeanne d’Elzzbierppe po něm šlehla nepříjemným pohledem. „Jestli nejsem těhotná?!“ vykřikla pobouřeně.

Nechápaje její rozhořčení, upřeně na ni hleděl.

„Nejsem těhotná, René! Myslíte, že bych vám to neřekla, kdybych byla? Nejspíš, že? Jinak byste se takhle neptal. Nevěříte mi? Já vím, jste gardista, ale… měli bychom si věřit. Vy to zjevně nedokážete.“

„Jeanne, počkejte!“ pokusil se chňapnout po její ruce, ale ona prudce uhnula.

Vstala. „Nebudu s někým, kdo ke mně nemá důvěru, René. Nemůžu.“ Z jejího hlasu cítil zoufalství. Jaká ironie, pomyslel si hořce. Během té poslední krátké hádky jsme spolu vyměnili snad víc slov než za celou dobu předtím.

O několik dní později si zrovna hrál s dvojčaty Ernstem a Marcem, když ji znova uviděl. Mířila k němu, o tom nemohlo být pochyb… Pohladil roztržitě chlapce po vláskách. „Zahrajeme si na schovávanou, ano?“ navrhl jim. „Tak utíkejte, budu počítat… třeba do třiceti.“ Chlapci se rozprchli. Poručík se za nimi nedíval, sledoval Jeanne d’Elzzbierppe. Mladá žena k němu přešla s mírně provinilým výrazem.

„Chtěla… jsem se vám omluvit. Asi jsem nebyla příjemná… ten poslední večer.“

Pokrčil rameny a vyčkávavě na ni hleděl.

„Přišla jsem proto, abych se… znovu rozloučila. Tentokrát v klidu, bez křiku a pře.“ Jemně ho pohladila po tváři. „René, bylo mi s vámi dobře, opravdu. Ale… bylo to moc rychlé…“

„Moc rychlé?“ užasl upřímně. „Jeanne, trvalo celé týdny, než jsme spolu konečně ulehli!“

„Zrychlilo se to… až potom,“ hlesla. „Já nevím, René… prostě se něco zlomilo… rozbilo… už to nejde vrátit. Někde vznikla v číši prasklina a vy jste ji pak tím úderem tenkrát… roztříštil docela.“

„Aha.“ Pevně tiskl rty k sobě.

„Už to nejde vrátit,“ opakovala. „Už mám někoho jiného a… je to báječné. On si nemusí stoupat na špičky, aby mě políbil, není tak…“ Umlkla.

„Není tak… co, Jeanne?“

„Zjizvený…“ zašeptala. „René, není to tak, jak myslíte! Já si vás neošklivím, on prostě jen… vypadá jinak.“

„Líp,“ ušklíbl se svým charakteristickým způsobem.

Z Jeanne se rychle oklepal. Dokonce se sám pro sebe smával, když si vzpomněl, jak majetnicky a vášnivě se o ní vyjadřoval ještě přede dvěma týdny. A proč vlastně? Vždyť ji stejně doopravdy nemiloval… Ne, nemiloval, tím si byl jist. I když ležel s ní, tu a tam se mu vznášel před očima obraz tváře Agrippiny Fössrové-Sallové.

Rád si hrával s malými dvojčaty, díky čemuž se často stýkal s Philippou Tërrovou. Její světlé vlasy mu připomínaly jeho lásku… Byla to iluze, ale… poručíkovi se zdálo, že za to stojí. Philippa se nebránila. Byla jen o čtyři roky mladší než on a nebyla bez zkušeností. Vzplanutí bylo vroucné, skoro naléhavé, jak oba toužili po někom blízkém a našli jej jeden ve druhém. Proto už po pár týdnech hrdě oznámili zásnuby.

A jako by tomu tak mělo být, právě den poté, 3. prosince 1731, potkal poručík dívku. Zpočátku si jí vůbec nevšiml, ona prošla kolem něj také bez povšimnutí… ale pak něco přimělo Fyra otočit hlavu. Srdce mu poskočilo. Uviděl vlasy, ano, první, co z ní spatřil, byly její vlasy. Měl pocit, jako by tu byly jen ony, žádné tělo ani tvář. Dívka k němu byla ostatně již zády. Dohonil ji u palisády a chytil ji za ruku. Oči upíral na záplavu světlounkých kadeří zkrášlenou bílým pramenem.

„Co tady děláte?!“ vyhrkl zaraženě. Měl pocit, že jeho slova zrcadlí stěží pětinu jeho skutečného údivu.

Ten se však měl ještě zvětšit. Dívka se k němu otočila. „Promiňte?“ Dívala se na něj tak, jako by ho viděla poprvé v životě… zraňovalo ho to.

„Co…? Co to hrajete za hru?“ blekotal zmateně německy.

Dívka nakrčila obočí. Francouzsky opáčila: „Nerozumím vám.“

„Jistě,“ oklepal se trošku a přešel do francouzštiny, nepříliš ochotné opustit jeho hlasivky: „My se přeci známe, tak proč se na mě díváte, jako bychom se viděli poprvé v životě?“

„Já vás vidím poprvé v životě.“

„Co? O čem to tu mluvíte?!

„O čem vy? Nebo spíše o kom? Zdá se mi, že jste si mě musel s někým splést.“

Vytřeštil na ni oči. „Vy nejste Agrippina Fössrová-Sallová?“

V jejích bledých modrých očích se objevilo pochopení. „Ne,“ pousmála se smutně. „Já jsem Kiera. Kiera Fössrová, Agrippina je moje sestra… vlastně jsem z Francie přijela právě kvůli ní, před pár dny slavila narozeniny, chtěla jsem… ji zase vidět. Doslechla jsem se, že žije v Gonách.“

„Ano,“ přikývl. Dlouze si ji prohlížel. Byla nepatrně vyšší než Agrippina, měla malá prsa a byla štíhlejší než její starší sestra. „Je to na dlouhé vyprávění,“ usmál se. „Co kdybyste si je vyslechla u oběda?“

Souhlasila. Rychle se víc než spřátelili. Opravdu víc. 31. ledna roku Páně 1732 oslavili svatbu. Teprve po ní poručík odkryl děsivé tajemství své nové ženy. Dosud ho nějak nenapadlo zajímat se o její věk, ale jednou na to náhodou přišla řeč. Kiera Fössrová-Fyrová zaváhala.

„Kiero!“ houkl na ni s neurčitou předtuchou. „Kolik ti je?“

„Patnáct…“ přiznala šeptem.

René Adam Fyr si ji prohlédl od hlavy k patě. Vůbec by ho to nenapadlo… byla vyšší než Agrippina, v poslední době také trochu přibrala… „Patnáct?!“ vyhrkl nevěřícně. „Patnáct?“ Rychle se opanoval. „Ale co, brzy ti bude šestnáct… ehm… kdy vlastně?“

„Patnáctého… ledna…“ pípla.

Poručíkův šok se obnovil. „Chceš říct, že když jsme se poznali… bylo ti jen čtrnáct? Tobě je patnáct… Šílené! Tobě je patnáct a mně… mně bude šestatřicet!“ Odmlčel se a objal ji kolem ramen. „To nevadí, Kiero. Pořád jsme to my dva, stejní lidé, jako když jsme se brali.“

Kieru to neuklidnilo. „Mýlíš se,“ olízla si bledé rty.

„V čem?“ nakrčil zmateně obočí.

„My… nejsme dva, René.“ Odvážila se slabého pousmání. „Tedy… rozhodně ne na moc dlouho…“