Za Kiery Tërrové / Stá třicátá čtvrtá kapitola - René

Naprosto ochromen šokem a náhlou, překvapivou bolestí dopadl na zadek na lesní půdu a převážil se dozadu. Zůstal ležet na zádech, těžce oddechoval a snažil se pochopit, co se stalo. Uvědomil si, že oběma rukama svírá něco velkého a dřevěného. Chtěl posunout ruce do svého zorného pole, aby se podíval, co to je, ale když jimi pohnul, projela mu masem řezavá bolest a okamžitě toho nechal. Mírně pootočil hlavu. Jestliže v jeho tváři dosud zůstávala trocha barvy, nyní jej opustila i ta. Blahořečil svým instinktům gardisty, které byly tak rychlé, že je on sám stěží postřehl. Jeho ruce pevně svíraly ratiště oštěpu, jehož hrot vězel v jeho boku. Pocítil neodolatelnou touhu vytrhnout jej z rány, zbavit se té tíhy dlouhého, překážejícího ratiště… ovšem podařilo se mu této neodolatelné touze odolat. Oštěp v něm sice nevězel celou délkou hrotu, část zůstala vně jeho těla, přesto Fyr věděl, že by jeho vytažením riskoval příliš mnoho.

Pokoušet se vstát by představovalo dopředu prohranou bitvu. Napadlo ho však, že by se mohl pokusit plazit… Ne… Jakmile se o to doopravdy pokusil, rychle shledal, že takhle to nepůjde. Jenže se odsud potřeboval dostat, potřeboval se dostat z hradby křovisek, za kterou ho nikoho nenapadne hledat!

Zaslechl hlasy a bezděčně ztuhl.

„Někde tu musí být! Hodil jsem ho někam sem!“ rozčileně cedil ministr d’Elzzbierppe.

„Nemůže být až za tím křovím?“ Poručík Fyr zaslechl blížící se kroky.

„Ne, to… tak daleko jsem jistě nedohodil. Možná jsem se spletl…“

„Tak to nechte být,“ začaly se kroky zase vzdalovat. „Na zámku vám dám nový oštěp.“

René Adam Fyr ležel na zádech a naprázdno otevíral a zase zavíral ústa jako ryba na suchu. Nedokázal promluvit, nedokázal zavolat o pomoc. Přitom byla tak blízko! Jenže výcvik gardistů si vybral svou daň. Poručíkova ústa se automaticky vlnou bolesti uzamkla a nepropustila jediné slovo. Bezmocně mlátil pěstmi do hlíny pod sebou, pln vnitřního soustředění věnovaného prolomení této zábrany. Pak v záchvatu zuřivého hněvu popadl jednou rukou ten kus hrotu, který nebyl pohroužen v jeho mase, druhou rukou sevřel ratiště oštěpu a vší zlobnou silou zapáčil. Dřevo zapraskalo a ten zvuk poručíka posílil ještě víc. Konečně oštěp přelomil. Praštil sebou zpátky na zem, zemdlelý vyčerpáním a bolestí. Hlasy, kroky ani kopyta už nezasslechl.

Rychle přišel na to, že když se vůbec nehýbá, bolest se stává trochu snesitelnější. Pomalu si na ni začal zvykat. Kdykoli však učinil jakýkoli pohyb, zejména pravou polovinou těla, prožil agonii, dokonce i když jen pohnul paží. Rozhodně se však po zlomení ratiště cítil lépe, třebaže si dlaně dost hluboce pořezal o ostrý hrot. Alespoň mu však již nepřekážela tíha a délka celého oštěpu.

Paprsky parného slunce zatančily a palčivě se odrazily od jakési kovově lesklé plošky na zemi u křoví. Poručík zaťal zuby. Sevřel ulomené ratiště oštěpu, levou paží se rozmáchl, i když přitom slabě vykvikl bolestí, a zabořil ji do půdy. Pak se k ní přitáhl, pomaličku a co nejopatrněji. Zpocené dlaně mu začaly po hladce opracovaném dřevě klouzat. Musel pohyb několikrát zopakovat, než se dostal ke křovinám. Teď pochopil, co se tu třpytí. Byl to hrot jeho vlastního kopí, které musel pustit, než ho rána srazila ze sedla jeho bělouše. Jeho běloušek… Důstojník si povzdechl. Kéž by tu tak byl… Ne že by mu nějak významně pomohl se odsud dostat, ale alespoň by měl k dispozici věci ze sedlové brašny: křesadlo, jímž by mohl rozdělat oheň, provaz… a další věci, které s sebou gardista všude vozí. Taky lahvici vody… Uvědomil si, jakou má žízeň a že ji nemá čím uhasit. Palčivé vedro také vůbec nepomáhalo.

Uvažoval, že by se vrátil na původní místo, ale při vzpomínce na námahu a bolest, jež ho posuvný pohyb sem ke křoví stál, si to rychle rozmyslel. Zůstane tady, tady je alespoň trocha stínu, který se s posunem slunce po obloze určitě ještě zvětší. Byl navíc blíže stezičky, takže pokud se mu do doby, než tudy někdo půjde, nevrátí hlas, bude alespoň co nejhlasitěji sténat a snad ho někdo zaslechne. Když prostudoval keřík, u něhož se svalil, shledal další výhodu své výpravy sem. Rostly tu drobné plody nějakého lesního ovoce… Měl takovou žízeň a byl tak zoufalý, že zapomněl na všechnu obezřetnost a rozvahu. Trhal bobuli za bobulí, vkládal si je do úst, mačkal je jazykem o patro a hltavě polykal krůpěje drahocenné vláhy, sladké a kyselé zároveň. Ani nepomyslel na to, že by bobule mohly být jedovaté, a když už na to pomyslel, dál se tím nezabýval. Pokračoval v hodech a říkal si, že jsou-li jedovaté, pak čím víc jich sní, tím kratší jeho trápení bude. Droboučká semínka mu zalézala mezi zuby a zlomyslně se tam schovávala. Maličké dávky tekutiny, ještě ke všemu tak sladké, jen dráždily jeho žízeň. Pomalu se tedy přestal cpát těmi nedůvěryhodnými lesními plody a cumlal si ulepené obarvené prsty.

Čas se vlekl nemilosrdně pomalu. Mladému poručíkovi se za keři udělalo zle. Ne z bobulí, nýbrž z horka a slunce, které na něj pražilo, spalovalo mu kůži na rukou a obličeji a zesvětlalo mu zrzavé kadeře. Sluneční paprsky jako by mu vyvrtávaly otvory až do kostí, sežehovaly mu pokožku, vysušovaly pot, který se po ní řinul. Když si jazykem přejel suché rty, ucítil chuť krve.

Avšak s postupujícím dnem i slunce ztrácelo na síle, i slunce… i důstojník sám. Cítil se žárem zcela udolán. Postupně obral poslední bobule z keříku ve svém dosahu a nyní už měl v ústech zase jen sucho. Omámeně se díval, jak nebe zvolna tmavne a nadchází večer a po něm hluboká noc. Připadal si neskutečně, jako v nějakém snu, přeludu… Prsten objímající jeho prostředník jako by se na slunci rozžhavil a pálil jako cejch. Noc nepřinesla od dusného těžkého vzduchu, který se téměř nepohnul, žádnou úlevu. Fyr věděl, že nesmí usnout, a celou noc trpěl v bdění, v rukou svíraje oštěp, připraven bránit se útoku vlků a jiných zvířat, která by pach jeho krve mohl přivábit. Aby si zabránil usnout, nachýlil se ke straně, takže vždy, když jeho těllo pod náporem dřimoty ochablo, začal se hroutit na bok a bolest, kterou mu působil hrot oštěpu v jeho mase, ho rychle zburcovala.

Svítání nepřineslo žádnou velkou změnu. Poručík si trhal ústa samým zíváním, přivíral oči před oslnivými paprsky čerstvého slunce odrážejícího se od hrotu oštěpu, které jako by přes noc nabralo sílu, a protože se mu nepodařilo zapálit les předešlého dne, zkoušelo to dne mučivými teplotami opět. René Adam Fyr zaslechl šramot ve křoví vedle sebe. Pevněji uchopil oštěp, připravený k útoku, vědom si toho, že při jeho současném stavu to bude velice chabý pokus. Z houští se vynořil čumák a měkké tlapy, pak dlouhý ocas, který se vrtěl sem a tam. Zvíře se vrhlo na důstojníka dřív, než stačil zareagovat… a počalo mu olizovat obličej. Fyr překvapeně pustil ratiště zbraně z ruky. Nikolaji, zvolal, ovšem jen v duchu. Zanořil prsty do drsné psí srsti, aby se ujistil, že se mu to nezdá. Zvíře pootočilo hlavu a olízlo mu hřbet ruky. Oddechovalo s vyplazeným růžovoučkým jazykem, nadšeně vrtělo ocáskem a probodávalo ho veselýma očima. Nikolaji, oslovil ho znova v duchu Fyr, posunul ruku a podrbal ho za uchem. Pejsek tiše zaštěkal a začal mu očichávat poraněný bok. Snažil se ho odstrčit stranou. Nikolaj po chvíli ztratil o krev svého bývalého pána zájem a utíkal si označit strom, v jehož blízkosti jej nalezl. „Nikolaji!“ přivolával ho Fyr opět k sobě. Nechtěl se ho vzdát, pouze Nikolajův horký dech, hrubá srst a živé teplo ho mohly přesvědčit, že se mu to jen nezdálo. Náhle si uvědomil, že již volá nahlas, a rozradostněn tím zjištěním začal volat o pomoc. Je-li tu Nikolaj, pak ho určitě ministr Sall vyjel hledat! Musí být nablízku! Jenže důstojníkův hlas byl příliš slabý. Uvažoval, jak mu dát znamení, kde je, neboť pejsek ho sice našel, leč se držel u jeho hlavy a jen oddechoval, ani nezaštěkal. Bokem mu projela bolest. Bezděky tam zašátral rukou, než se jemně dotkl ulomeného hrotu a upamatoval se, proč tu vlastně leží. Zavadil přitom i o něco dalšího – o nůž, který měl u opasku. Tasil jej a strhl si z vlasů zelenou stuhu, vděčen sobě samému, že si ji protentokrát opravdu vzal a na gardové předpisy se zase nevykašlal. Zavázal stužku kolem jílce nože a uchopil jeho špičku mezi prsty. Oštěp ve druhé ruce otočil hrotem dolů a zabodl jej do hlíny, s jeho pomocí se vztyčil a vrhl nůž za hradbu křovin. Slyšel, jak se ostří zabořilo do kkmene stromu. Vyčerpán opět klesl.

Netrvalo to dlouho. Záhy uslyšel nejedny kopyta a tu se konečně Nikolaj zvedl a proběhl křovím na druhou stranu. Fyr slyšel jeho vzrušený štěkot a pak se nad ním objevila mírně se usmívající tvář Alexandra Salla. „Nechybí vám něco?“ zeptal se a zdvihl nůž se zelenou stužkou.