Za Kiery Tërrové / Stá třicátá pátá kapitola - Vladimír

Začátkem roku se Vladimír Nikitič Jankovljev s ostatními dvořany vracel do hlavního města Ykkhó. Měl tam plné ruce práce s raněnými vojáky, kteří se vrátili z Guille. Lucia mohl poprvé navštívit začátkem dubna. Byl pořád pohublý, bledý a vůbec takový nějaký jiný, jak ho poznamenalo dlouhé věznění. Pohyboval se s oporou, jež mu poskytovaly berle. Koncem května už chodil sám, i když sotva přešel místnost a ještě hrozivě kulhal, nadto se občas zapotácel a ztratil rovnováhu a Vladimír či Hugo d’Elzzbierppe se vyřítili vpřed, aby ho podepřeli dřív, než se definitivně skácí na zem.

„Půjde to pomalu,“ upozorňoval Hugo d’Elzzbierppe. „Vlastně se učí znova chodit, jako by to nikdy předtím neuměl.“

Vladimír s hořkým výrazem přikývl.

„Chce to trpělivost, můj mladý kolego,“ Hugova ruka mu přistála na rameni.

Zašklebil se na něj, Hugova slova mu připadala, jako by ho šlechtic viděl stále jako mladíka, s nímž se poprvé setkal. Vladimírovi už ve skutečnosti táhlo na třicet.

„Lucius je silný,“ prohlásil přesvědčeně. „Přežil ty měsíce v žaláři, tak teď už to může být jen lepší.“

Hugo se usmál, když viděl jeho optimismus a naději.

Toho červencového dne u Lucia zase seděl a prohlížel si jeho tvář. „Oholil ses,“ všiml si hned a na přivítanou ho dlouze políbil. Vzápětí od něj rychle odskočil, protože se ozvalo zaklepání na dveře.

„Ano,“ souhlasil Lucius a houkl na osobu za dveřmi, že může vejít. Pak se opět zahleděl na Vladimíra. „I když se přiznám, že uvažuji, že bych si nechal vousy narůst, docela se mi to líbilo… co ty na to?“ Zazubil se na staršího druha.

„Co se děje?“ obrátil se Vladimír Nikitič na příchozího. Byl to sám Alexandr Sall.

„Z lovu se nevrátil poručík Fyr,“ pravil ministr hospodářství vážně. „Vrátil se jen jeho kůň, a to, že na něm neseděl, podle mého může znamenat jediné. Leží někde v lese, pravděpodobně zraněný, protože kdyby byl v pořádku, už by tady dávno byl. Schválně jsem čekal, jestli se ještě neobjeví, ale teď toho trochu lituji a říkám si, jestli jsem po něm neměl dát pátrat dříve… Rád bych, abyste s námi vyrazil také, jestli je zraněný, budeme vás potřebovat. Vzal bych Huga, ale… poněkud přebral.“

Vladimír se slabě usmál. „Hned se sbalím,“ přikývl věcně.

 

Teď se prodral křovisky k raněnému a sklonil se nad ním. Ošklivý Fyrův obličej se stal spáleninami od slunce ještě ošklivějším. Vladimír vytáhl lahvici, odzátkoval ji a dal důstojníkovi napít. Muž se k lahvici lačně přisál jako moucha a hltavě pil, ale Vladimír mu lahvici rychle sebral. „Pomalu,“ nabádal ho. „Dám vám zase za chvíli.“ Zatím rychle, ale pečlivě zkontroloval jeho rány. Pořezané dlaně představovaly ten menší problém. Lékař přidržel dlaň na jeho čele a zamračil se.

Když vylezl na pěšinu, uvědomil si pohled ministra Salla. Obrátil k jeho výmluvně mlčící tváři zrak. „Nesnáším léto,“ ucedil bez zdánlivé souvislosti.

Ministr povytáhl obočí. „Nesnášíte léto?“ otázal se nuceně pevným hlasem, do něhož postupně prosakovalo víc a víc ohromení, vzteku a hořké ironie. „Leží tady zraněný důstojník gardy, muž, který mi zachránil syna, a vy mi řeknete jen, že nesnášíte léto?!“ kroutil užasle hlavou. „Jak je na tom?“

„Nevím,“ pokrčil rameny chladnokrevně Jankovljev. „Proto říkám, že nesnáším léto. V tom zatraceném vedru člověk nepozná, jestli je horký od slunce, nebo má horkost! Já to prostě nedokážu říct, leží tady kolik hodin… Pochopitelně má žízeň, kůň mu pláchl se vším včetně vody. Kdybychom ho dostali k moři, nejspíš by vypil celý Severní ledový oceán…“ Odmlčel se. „Teď je nejdůležitější ho odsud dostat, a já nemám tušení, jak. Neměl by se vůbec hýbat, jenže se mi nelíbí ani představa, že z něj ten hrot vytáhnu tady.“

„To houští se sice táhne na obě strany podél stezky, ale dalo by se objet,“ křikl přijíždějící poručík La Nal.

„To se mi ulevilo,“ úsměv se slabě zachvěl na ministrových rtech. „Moc se mi nelíbila představa, že bych musel pana hraběte přes to křoví přenášet. Váží aspoň tolik, co já, ne-li víc, a je pořádné lamželezo.“

„Kdo říká, že ho ještě někam nést nebudeme muset?“ ušklíbl se Vladimír Nikitič a zamířil směrem, který naznačil La Nal. Pozorně si hraběte prohlížel a uvažoval, jestli by byl stavu ujít těch pár kroků… ale rychle to zavrhl. Horko, bolest a nedostatek vody si vybraly svou daň. Zdálo se, jako by důstojník nedokázal myslet na nic jiného než na vodu. Vladimír si povzdechl, přiklekl k němu a dal mu zase trochu napít. Všiml si notně otrhaného keře s bobulemi. Natáhl přes hraběte paži a jeden maličký plod utrhl. Zamyšleně jej mnul mezi prsty, mírně jej zmáčkl, až mu na prsty vystříkla šťáva. Pak bobuli pustil a obezřetně se špičkou jazyka dotkl ušpiněných prstů. Zašklebil se, trhl sebou a obloukem si odplivl na lesní půdu. „Fuj…“ Opět upřel pohled na Fyra. V dosahu pravé ruky mu ležel oštěp a vedle ulomené ratiště té zbraně, jež ho zasáhla do boku. Gardista se smažil na slunci v zeleno-černé uniformě, od krku ke kotníkům v zeleno-černé látce. Jen obličej a ruce měl holé a u krku měl na jakýsi zvláštní uzel, který pravděpodobně uměli zavázat jen gardisté, sepnutý plášť. Plášť! Vladimír skoro zajásal.

„Pane poručíku!“ dychtivě důstojníka oslovil. „Můžete si rozepnout ten plášť?“

Nakrčil obočí, ale poslechl, zvedl levou ruku a jemně zatáhl za konce šňůrky. Uzel vmžiku zmizel jako mávnutím kouzelného proutku.

„Super,“ kývl Vladimír a dokonale skrýval ten nepatrný úžas, který cítil. „A teď byste ho mohl znova uvázat kolem toho oštěpu.“

„Proč?“ otázal se tiše, ale jeho prsty už si opět hrály s tenkými tkaničkami. Oba mhouřili oči, slunce, které se odráželo od lesklého hrotu zbraně, bylo víc než nepříjemné.

„Proto,“ opáčil v náhle dobrém rozmaru Vladimír Nikitič, uchopil ratiště a vykročil. Slyšel, jak důstojník vyhekl překvapením, když se plášť, na kterém skoro ležel, pohnul ve směru lékařovy rychlé chůze. Mladý Jankovljev ho vyvlekl na pěšinu a zamířil k ostatním.

 

Rus ohřál vodu a rozemnul do ní pár lístků goi. Hrabě Fyr d’Hossé ležel na lůžku, v obličeji stejnou barvu jako bílé plátno pod jeho tělem. Vladimír k němu přistoupil a podával mu další kus plátna. „Tu máte, zakousněte se.“

Vzpurně na něj hleděl, oči se mu leskly. „Nechte si to. Já to zvládnu,“ prohlásil hrdě.

Vladimír chladně pokrčil rameny. „Muž z ocele? No jak chcete…“ zabručel nepřívětivě a plátno položil vedle něj na lůžko. „Tak jdeme na to.“ Odhodlaně vzal za ten kus ocele. Fyr zabořil prsty do matrace a stiskl rty. Rusovi klouzaly prsty po kovu ulepeném krví. Měl co dělat, aby se sám nepořezal. Důstojník se ani nehnul, byl pevný jako skála. Vladimír zaťal zuby a prudce hrot vytrhl. Úzkostlivě hned obrátil oči k Fyrově tváři, která byla ještě bledší než předtím. Poručík měl mírně pootevřená ústa, lesklé oči vytřeštěné, celé tělo napjaté. Z boku se mu vyvalila tmavá krev.

„Hugo!“ houkl podrážděně Vladimír na staršího lékaře, který seděl vedle něj. Ten mechanicky uchopil plátno a přitiskl jej k ráně. Byl bledý a tiše škytal a tohle byla jediná práce, ke které ho mohl Jankovljev v jeho současném stavu pustit. V duchu zaklel.

„Pane poručíku!“ obrátil se opět k Renému Adamovi Fyrovi. „Fyre, dýchejte. Jak vám je?“

Pomalu zavřel ústa a mírně našpulil rty. „Dost mdlo,“ hlesl malátně. „Už mi bylo líp… Trochu… se mi motá hlava…“

Vladimír si ho bedlivě měřil. „Nebudete zvracet?“

Dlouho nad tou otázkou hloubal. „Těžko říct…“ vyrazil ze sebe ztěžka. „Možná…“

Rus mu mlčky přistrčil vědro a prohlédl si ránu. Krev, která ji nyní opouštěla, mírně zesvětlala. Dlouho trvalo, než krvácení ustalo. Potom Vladimír Nikitič ránu propláchl odvarem, potřel jemnou vrstvou jakési bylinné masti a zafačoval. Ve zbytku odvaru opláchl důstojníkovi ruce a dal mu napít trochy notně ředěného vína.

„Jankovljeve,“ oslovil ho slabým hlasem hrabě. „Myslíte… mohl bych… mohl bych se teď vyspat?“

Vladimír se usmál. „Určitě. Jen vám ještě ošetřím tu tvář.“ Ale než skončil s nanášením tenoučké vrstvičky masti, René Adam Fyr už pravidelně oddechoval v milosrdné náruči nevědomosti spánku.

Když se na důstojníka byl v noci zase podívat, stále spal. Neprobudil se, ani když mu kontroloval ránu. Plátno k ní bylo přilepené vrstvou zaschlé krve, masti a hnisu. Vladimír ji trpělivě omyl a kriticky si prohlížel hlubokou ránu po oštěpu. Chvíli nad ním bděl a nechával zranění větrat, než je zase překryl obvazy. Pak smyl mast z důstojníkova obličeje, ani to Fyra nevzbudilo. Kůži měl nepříjemně horkou. Vladimír mu chvíli plátnem smočeným v chladné vodě přejížděl čelo. Tu a tam neodolal a přiložil ruku na jeho trup, aby se ujistil, že ještě vůbec dýchá.

Někdy kolem oběda tiše vstoupil Alexandr Sall. „Jak je mu?“ otázal se.

„Nejspíš bídně,“ opáčil lékař. „Má zvýšenou teplotu a spí už skoro třicet hodin v kuse…“

Alexandr Sall přešlapoval ve dveřích a upíral zrak na Vladimíra. Přešel k němu a jemně mu vzal z ruky plátno, kterým otíral Fyrovi pot. „Běžte si odpočinout, Vladimíre Nikitiči. Tohle tu mohu dělat i já.“

„Kdyby se ale něco… cokoliv…“

„Jistě, pošlu pro vás,“ přikývl ministr hospodářství a dotkl se chladivým hadříkem rozpálené spící tváře na polštáři.