Za Kiery Tërrové / Stá třicátá šestá kapitola - Kiera

Zahlédla ho ihned poté, co projela bránou. Právě stál u studny a podzemní vodu pil rovnou z okovu, po chvíli jej odložil a svrhl zpátky dolů. Když vzhlédl, jejich pohledy se setkaly. Dovolila si sotva patrné pousmání. Těžko posoudit, zda si toho všiml, každopádně k ní zamířil a napřáhl ruce, aby jí pomohl sesednout. Ráda se pro ten krátký okamžik svěřila sevření jeho paží. Pocítila mírnou lítost nad tím, že již za několik vteřin stála na zemi a on ji musel pustit. „Přijela jste sama?“ zeptal se s údivem.

„Přijela jsem za svým manželem,“ opáčila s drobným úsměvem a jako by ironií v hlase. „Cesta se protáhla, zabloudila jsem…“ Rychle přešla k věci: „Slyšela jsem, že je zraněný.“

„Je,“ souhlasil bezvýrazně, „ale já o tom nic víc nevím.“

„Škoda…“ prohodila záhadně a zamířila ke stájím.

„Doprovodím vás!“ popoběhl, aby se zařadil po jejím boku.

„Tak můžete odvést koně a já zatím donesu vodu…“ navrhla, protože tohle jí připadalo jako ztráta času.

„To ne!“ skoro vykřikl poručík. „Nenechám vás ve vašem stavu nosit vědra. Vodu donesu já.“

Pobaveně se usmála.

Když se k ní opět připojil, dávno měla sundané sedlo a právě koníka hrstí slámy otírala. „Děkuji, Arthure,“ zašeptala, když koni vodu nalil. „Ráda se o něj starám sama, jsem tak zvyklá…“

„Tak snad vám moje pomoc příliš nevadí,“ přistoupil k ní.

„Vůbec ne,“ otočila se k němu a objala ho. „Aspoň máme chvilku pro sebe, než sem přijde podkoní… Jak dlouho to může být?“

„Určitě dost dlouho…“ zavrněl. Jemně ji položil na seno v koutě. To už měl díky jejím obratným dlouhým prstům téměř rozepnutou uniformu. Dychtivě ji začal líbat a hladit. Vzal si ji opatrně, ale rychle. Skoro to ani nevnímala, myšlenkami byla jinde…

„Co je s vámi?“ podivil se poručík a lehl si vedle ní.

„Promiňte,“ pousmála se slabě. „Musím myslet… na něho.“ Povzdechla si. „Vůbec se mi za ním nechce… ale musím, musím… když už jsem sem jela… nemůžu to teď vzdát.“

„Skutečně jste zabloudila?“ otázal se.

Usmála se. „Jistěže ne. Čekala jsem, než dostanu…“ Odmlčela se a prsty si porhávala s váčkem, který jí visel na krku. „Opravdu nevíte, jak na tom René je?“

Zavrtěl hlavou. Pozorně ji sledoval.

„Jak spolu všechno souvisí…“ zamumlala. „Kdyby moje sestra neotěhotněla… kdyby švagr neuspořádal ten hon… kdyby… kdyby nebylo té nehody…“

„Zajímalo by mě, kdo to byl,“ vyhrkl poručík. „Asi to opravdu byla jen nehoda, ale stejně… rád bych mu poděkoval. Kéž by to byl můj oštěp, který…“

„Naskytla se nám šance. Nehodlám ji promarnit, ne, jen… Arthure, bojím se. Může… se stát tolik věcí! Bože… Jeden by řekl, jaké mám štěstí, život jako v bavlnce… mým manželem je důstojník královské gardy a teď i hrabě…“ Téměř neslyšně zašeptala: „Jenže to štěstí není. Arthure, mně je to tak hrozně líto… kdybyste věděl, jak mi je… on v jádru není zlý, jen… je to prostě hrubý voják, ani si to neuvědomuje. Jak se můžou věci tak pokazit? Už ani nevím, proč jsme se tehdy pohádali, a já pak potkala jeho a… nějak se to prostě stalo! Nebýt té hádky… snad by mohly stuhou být spojeny naše dlaně.“

„Jde nám to skvěle, Kiero,“ zašeptal jejímu čelu. „Ještě chvíli vydržet… Osud nám přeje, teď je zraněný, jistě slabý… má horkost… jen tomu trochu pomoct…“

„A co když to nevyjde? Je to hrozně nejisté!“

„Přijde další šance. Nedovolím, aby vám déle ubližoval.“

„On to nedělá schválně! A to je na tom to nejhorší, nutí mě to ho bránit!“

„Musíte být silná. Musíme být silní a vytrvat. A kdyby to nevyšlo dnes… stejně si už myslí, že je to dítě jeho, tak ho v tom nechme. Proč by měl podezření? My budeme dál opatrní jako dosud. Tohle nemůže být naše poslední příležitost. Ale za pokus nic nedáme, ne? Zkusíme to a uvidíme. Stejně to nebude nápadné, prostě se mu přitíží… z toho zranění.“

„Arthure…“

„Copak, má milá?“

„Arthure… víte ale, že mi to panství nenechají? Jestli René zemře…“

„Až René zemře…“

„Až René zemře,“ zopakovala s pousmáním, jež však ihned povadlo, „to panství mi nenechají. Je to jeho zámek, on je hrabě, ne já.“

„Nějak bude. Já bych to jen měl z krku dřív, než se to malé narodí. Nelíbí se mi, že by je měl vychovávat on.“

„Kéž nám přeje štěstí.“ Kiera vstala a shrnula si suknici. „Jdeme na to.“

 

Když otevírala dveře jeho komnaty, měla srdce až v krku. Teprve nyní si uvědomila, jak je ze stáje cítit senem, a neuměla si představit, jak by ten pach manželovi objasnila. Sotva ale vkročila do místnosti, na tyhle své starosti úplně zapomněla. Málem se jí podlomila kolena, nedokázala se nadechnout. Vzduch, který se v letním parnu ani nehnul, takže okno bylo otevřené zcela zbytečně, sestával z dusivé směsi puchu krve, potu, hnisu a… goi. Kiera se usmála. Ten puch mi vlastně přijde vhod, pomyslela si, nejen, že naprosto skryje mou vůni sena, ale obsahuje i goi, takže René nic nepozná!

Odvážila se přejít až k lůžku a odhrnout závěs. Skoro se zalkla. Tady, těsně u lůžka, byl odér nemoci ještě mnohem zřetelnější. Poručík gardy byl bledý a zdálo se, že spí. Kiera uchopila sklenici, která stála na stolku u postele a byla do poloviny plná červeného vína, které slabě vonělo svařenými bylinkami. Bylo již studené. Dívka s ním přešla k oknu, pro jistotu zády k lůžku. Dokud jí ještě zbývalo odhodlání, vyňala z váčku na krku malinkou lahvičku a její obsah přilila k vínu. Hladina se nápadně zvedla, Kieře nezbývalo než doufat, že si toho nemocný a rozespalý manžel nevšimne.

Otočila se a shledala, že René je již vzhůru. Právě šátral po stolku a zmateně hledal svůj nápoj. Jeho světlé oči se upřely na Kieru, na sklenici v její ruce.

„Promiň,“ pousmála se slabě. „Potřebovala jsem se napít.“

„Nevadí,“ odtušil a nepřestával si ji měřit pohledem. Natáhl ruku a ona mu víno ochotně podala. Pomalu nesl sklenku ke rtům a nespouštěl zrak z ní. „Co tady děláš?“ zeptal se nepřívětivě, víno napůl cesty k ústům.

„Chtěla jsem tě vidět…“ vyhrkla chabě, celá napjatá. Hypnotizovala víno ve sklenici, které se chvělo spolu s jeho rukou. Přistoupila k lůžku a jemně se sklenice zmocnila, nesnesla už pohled na to, jak by se drahocenná tekutina mohla aždou chvíli vylít. „Budeš pít?“

Sklouzl pohledem na číši, jako by si teprve nyní uvědomil, že ji vůbec drží. „Ne… teď ne…“ zamumlal a společně ji odložili zpět na stolek. „Kiero, neměla jsi sem vážit cestu. Ve svém stavu… a v tomhle horku…“

„Slyšela jsem, že jsi zraněný, chtěla jsem… musela jsem tě vidět! Nemohla jsem sedět doma a mučit se představami, v jakém jsi asi stavu!“

„Měla bys odjet,“ procedil. „Nechci… nechci tě tady. Nechci, abys…“ Větu dokončil téměř neslyšně: „… mě viděla v tomhle stavu…“

Těžce polkla. „Chtěla jsem tě vidět… Prosím, nevyháněj mě… Jsem tvoje žena, chci být tady s tebou…“ Vrhla se k lůžku, chytila ho za ruku a zabořila tvář do pokrývek. Prudce sebou škubl, jelikož schválně opřela svou tvář o pravou stranu jeho těla, o zraněný bok. Tiché zasyknutí, které uniklo z jeho rtů, ji ujistilo o jeho bolestech. Vychutnávala ten okamžik, kdy směla být svědkem jeho slabosti… bolest gardisty nebylo lze vidět, ale jen takto cítit a občas… občas slyšet.

„Kiero, odjeď. Vrať se domů. To nic není, brzy se tam za tebou vrátím.“

Věděla, že nemá cenu více ho přemlouvat. Měla chuť mu znova nabídnout víno, ale netroufala si ze strachu, aby nebyla příliš nápadná. Však on se jistě napije, dříve či později v tomhle horku dostane žízeň… Pohodila hlavou. Ne… ještě jednou to zkusí… „René, prosím. Vyčítáš mi, že sem za tebou jedu, že je to nebezpečné, a pak mě posíláš, abyh tu nebezpečnou cestu absolvovala znova?“

Než stačil odpovědět, otevřely se dveře a dovnitř vstoupili Alexandr Sall a Vladimír Nikitič Jankovljev.

„Měla byste jít, madame Fössrová,“ promluvil lékař. „Musím převázat ránu a u toho byste být nemusela.“

„Už je na odchodu,“ tvrdě řekl René.

Kiera nazlobeně stiskla rty. „Ano, už odcházím. Nezdržím se.“

„Někdo by vás měl doprovodit, madame,“ podotkl pán domu. „Řeknu poručíku La… nebo ne, víte, co? Pošlu s vámi Huga d’Elzzbierppe. Výlet mu jen prospěje.“

„Odpusťte, monsieur,“ ozvala se Kiera, celá rozpálená představou, že ji zpět doprovází Arthur. „Monsieur d’Elzzbierppe není voják. Neměl by na mé bezpečí cestou spíše dohlížet právě někdo s vojenskými zkušenostmi?“

„Ty má i Hugo,“ připomněl její švagr. „Ale budiž. Pojedou s poručíkem La Nal oba.“

Poděkovala. Než komnatu definitivně opustila, dovolila si ještě poslední kradmý pohled na sklenici s manželovým vínem.