Za Kiery Tërrové / Stá čtyřicátá druhá kapitola - Alexandr (upraveno)

Jako by se v kasárnách už ani neomžil, jako by na veškeré povinnosti spojené s gardou docela rezignoval, Fyr byl na zámku ministra Salla pečený vařený. Rychle začal být vnímán jako regulerní člen Sallovy domácnosti. Často na zámku i nocoval a neopouštěl budovu, jak byl den dlouhý.
Hned druhý den po jeho příjezdu navštívili s Alexandrem Sallem panství Hossé, aby prohlédli škody, jež na zámku požár způsobil. Hospodář Sall potom vojáckému Fyrovi nabídl, že mu na opravy dohlédne. Důstojník rád přijal, prý kvůli množství času, které mu zabírá garda, pročež by on sám na podobné věci neměl prostor.
V praxi však, jak ministr postřehl, trávil takřka veškerý svůj čas u Salla doma. Něžně opečovával své vlasy, na centimetr přesně sestřižené podle gardových předpisů, tu a tam si hodil nožem na terč, aby nevyšel docela ze cviku, pozbyl však celkového drilu. Čeho však nepozbyl, byl gardový apetit, který způsobil na konci dne dokonale vylízané misky a talíře. Pán domu tomu zezačátku nepřikládal váhu, dokud si po jednom týdnu, kdy se důstojník vůbec neobtěžoval sejít za nimi ke společné tabuli, nepovšiml, jak destruktivní vliv to má na jeho dříve atletickou postavu. Hrubě se mu to líbilo, Fyr mu začal připomínat jeho bratra Pierra Louise, který to podle posledních zpráv, jež o něm měl, dotáhl tak daleko, že prakticky nemohl vstát z postele, jak byl těžký a objemný. V duchu už viděl Fyra, jak končí podobně. Zdálo se mu neuvěřitelné, kolik gardista za těch pár týdnů zvládl přibrat.
Fyr s nimi nicméně začal častěji jídat v jídelně, třebaže to nijak neměnilo jeho zvyk sníst svou porci na talíři, ať je sebevětší, do posledního drobečku. Zdálo se, jako by to dělal zcela bezmyšlenkovitě, jako by si to ani neuvědomoval, a nejspíš, myslel si ponuře Alexandr, si to skutečně neuvědomuje. Poručík se choval na první pohled stejně jako vždy, tu a tam mu ujel nějaký nevhodný drsný žert, který Alexandr sice výtečně pochopil, ale v kombinaci s tím, že mu byly přítomné dámy, pro něj jeho zábavnost značně polevovala. René Adam Fyr se rovněž jaksi nepostřehnutě postavil do role Agrippinina podčešího a víno, jež by jeho hostitelce teoreticky mohlo přinést smrt, nejprve ochutnával z vlastních dlaní. Ministr Sall se tomu nebránil a bral to jako drobné rozptýlení před samotným banketem. Se stejnou laskavou shovívavostí přistupoval i k tanci, který začal poručík prakticky každý večer provozovat s jeho dcerou Bernadette za doprovodu Hectorovy hry na loutnu.
Už byl u Salla skoro dva měsíce, když k jedné večeři přivedl Hugo d’Elzzbierppe i svou manželku. Marie-Catherine viditelně napadala na levou nohu, nacvičený úsměv v levém koutku úst poněkud kolísal a celkově vypadala žena nějak jinak. Nepromluvila, přítomné pozdravila ostýchavým zvláštním úsměvem a nechala se Hugem odvést ke svému místu u tabule. Alexandr Sall sedával v samém čele stolu, po jeho pravici Helmut, po levici Hugo d’Elzzbierppe. Po bocích mužů seděly jejich manželky, jen Agrippina Fössrová-Sallová měla své místo naproti svému choti a po její pravici si sedával poručík Fyr, o kterém jednou výstižně prohlásila, že podle všeho už asi není poručíkem gardy, protože si nevzpomíná, kdy ho naposledy viděla v uniformě, ale že se nejspíše stal poručíkem jejich kuchyně a jídla vůbec. Fyr si toho nevšímal a šel zase tančit s Bernadette a vykládat jí, jak by bylo hezké, kdyby byl o takových dvacet, pětadvacet let mladší… Tu a tam také něco zazpíval znělým basem, zpravidla v německém jazyce.
Pán domu už toho začínal mít plné zuby. Pohár jeho trpělivosti přetekl jen o dva dny později, když v jízdárně zkoušel nového grošáka, kterého koupil. Bůh ví, proč se tam objevil Fyr a začal se zajímat, čím se ministr Sall zabývá. Ten seskočil z koně, a zatímco k důstojníkovi promlouval, bezmyšlenkovitě ho hladil.
„Mohl bych ho také zkusit?“ otázal se k jeho údivu poručík.
„Proč ne,“ pokrčil rameny, trochu zlomyslně. Byl zvědavý a nezklamal se. Stalo se přesně to, co napůl očekával. Fyr se pokusil do sedla plavně vyšvihnout jako kdysi… ale tvrdě se mu postavila na odpor jeho nová hmotnost a objem. Pohyb, který ho měl dostat na hřbet koně, jím pouze smýkl po boku zvířete. Důstojník připravený na přistání v sedle se místo tam ocitl jak dlouhý, tak široký na zemi.
Byl to jen zlomek vteřiny. Ministr se ani nerozmyslel, jestli má smích potlačovat, nebo jej vypustit nahlas. Mechanicky k němu napřáhl ruku, aby mu pomohl vstát. Druhý, už opatrnější pokus, dopadl úspěšně. Jako by chtěl zvíře potrestat za trapný pád, prohnal Fyr koně prostorou, neznaje slitování. Když zastavil, pobavilo ministra, jak pomaličku a s rozmyslem se spouští dolů na zem namísto toho, aby prostě hbitě seskočil jako dříve.
„Pěkný kůň,“ ocenil Fyr a poplácal zmíněného tvora po krku. Rychle odešel, dřív, než na něho ministr stačil promluvit.
Odpoledne si dal Sall zavolat poručíka La Nal. „Jak se daří Kieře?“ zeptal se bez úvodu neutrálně.
„Dobře, pane.“
„A děti?“ To už dávno od Kiery přes Agrippinu věděl, že nejde o potomky Fyrovy, nýbrž La Nalovy.
„Ano… Alfrédovi s Arthurem se také daří dobře…“ zmateně odpověděl poručík. „Proč se ptáte, pane?“
„Jednak se zajímám o své synovce,“ opáčil ministr Sall, „a jednak se chci ujistit, že je všem třem dobře, než vás vyšlu na cesty.“
„Jistě. Kam mám jet?“
„Nejen vy, všichni čtyři. Celá vaše rodina. A kam pojedete, to je na vás. Mám pro vás glejt a dopis, který ubezpečí o vašich vojenských kvalitách kohokoli, u koho se rozhodnete hledat službu. Mám pro vás skvělého koně, kromě něj si samozřejmě vezmete i toho, který vám zde patří.“
„Rozumím, pane,“ pomalu přikývl poručík.
Jakmile se vzdálil, zašel Alexandr za Fyrem. Nepřekvapilo ho, že ho našel v komnatě nad malými medovými koláčky. Ten pohled ho rozzlobil. „Teď mě dobře poslouchejte!“ procedil, přešel k němu a koláčky posunul mimo jeho dosah. „Když jste sem přijel, neměl jsem s vámi problém. Považuji vás za přítele, zachránil jste mého syna… ale co je moc, to je moc! Neočekával jsem, že se tu budete jen válet, cpát se a nedbat svých povinností! Kde máte uniformu?“
„Sice vůbec netuším, co vám do toho je,“ skřípal zuby Fyr, „ale žádnou uniformu nemám. Mám nárok na dvě ročně a obě jsem už letos spotřeboval.“
„Jak se vám to povedlo?“
„Tak tu první jsem zničil tehdy na tom lovu, když mě zasáhl ten oštěp, a ta druhá mi teď shořela.“
„Takže čekáte do konce roku, než se zase ukážete v kasárnách?“ vypěnil zase Alexandr a neodolal, aby si nevzal jeden z koláčků. „Byl jste vůbec v kasárnách od té noci?“
„Ne,“ přiznal tiše. „Sbírám odvahu. Nevíte, co mě tam čeká! Jste jen vnější pozorovatel, nevíte, jak to chodí. Už tak se mi tam smějí, jsem čtvrtý poručík, to je pro ně míň než nic… a přitom tam dřu ze všech nejvíc… ale to sem teď nepatří. Bude to hrozně ponižující, muset tam přijít a žádat o novou uniformu a vysvětlovat, jak jsem o tu starou přišel… navíc… s tou novou ránou…“
„A vy si myslíte, že tím, že jste se tam teď půl druhého měsíce neukázal, si nějak pomáháte?“ ušklíbl se Alexandr. „Dělejte, co umíte, ale myslel jsem, že vás ta dnešní událost v jízdárně přiměje se nad sebou zamyslet! Nevím, jak dlouho vám to budou u gardy tolerovat, nedivil bych se, kdyby vás vyrazili! Sám mám sto chutí to udělat! Byl jsem trpělivý, dával jsem vám čas. Vím, jaké to je, přijít o manželku. Když zemřela moje první žena a s ní i matka Bernadette, taky jsem se zhroutil, ale překonal jsem to! Protože jsem něco dělal, poručíku, neseděl jsem a netloustl! A vy začnete taky něco dělat, můžete cvičit mladého Hectora v šermu nebo se alespoň dočasně ujmout role velitele mé ozbrojené posádky, La Nala jsem propustil. Vyberte si, ale…“
„Vy o tom nevíte nic!“ skočil mu do řeči poručík. „Jistě, taky vám zemřela manželka, ale to nelze srovnávat! Vám po ní zůstala Bernadette! Moje žena mi dítě porodit nestačila! Neopovažujte se se mnou srovnávat! Vy jste o deset let mladší, máte krásný dům, bohatství, postavení, ženu a tři syny a další dítě na cestě! Já nemám nic, a je mi už šestatřicet! Pořád jsem si říkal, kolik mám času, že jsem ještě přece mladý… a najednou je mi šestatřicet a nemám nic, ani ženu, ani děti… přitom jsem nestál o žádný pitomý titul hraběte, o žádné pitomé panství, se kterým, jak jsem se ujistil, jsou jenom problémy! Chtěl jsem jenom sloužit svému králi, bojovat za něj, když mi to jde, a mít rodinu! Chtěl jsem jenom ženu a děti! To, oč jsem nestál, mi zůstalo na krku, a kde je moje žena a dítě, které mi měla porodit? Na chvíli jsem byl šťastný… a ten pitomý oheň mi to vzal. Vůbec by mi nevadilo, kdyby spálil celé moje panství na popel, kdyby mi nebyl vzal Kieru a naše dítě! Já… nevím… nevím, jak dál. Nechci se oženit a mít první dítě někdy v osmačtyřiceti! Teda… nechtěl jsem. Ale jak to teď vidím, nějak přesně takhle to dopadne, když teď začínám od nuly. Tak mě laskavě nesuďte, vy, který máte čtyři děti… z toho tři syny…“ Umlkl.
„Postavení máte taky,“ namítl Alexandr. „Nemyslím si, že by poručík gardy byl zrovna málo.“
„Čtvrtý poručík gardy,“ upřesnil hořce. „Vy tomu nemůžete rozumět. Nebojte,“ do jeho hlasu se vrátila agrese. „Pojedu do kasáren. Na konci října se koná slavnost gardy. Celá garda má volnou noc, krále střeží nejlepší obyčejní vojáci… ne že by se s gardou mohli srovnávat… pojedu tam a vyzvednu si tu novou uniformu, vezmu si z kasáren i civilní oblečení, abych tu pořád nechodil ve vašem… nebo líp, když už mě tu nechcete, rovnou se do kasáren zase odstěhuju. Moje panství si klidně nechte, aspoň tak splatím dluh, který u vás mám.“
„Já nestojím o Hossé, poručíku, mně se jedná o vás! Myslel jsem, že jsme přátelé, nelíbí se mi přihlížet, jak se ničíte. A vy se ničíte, čekal bych, že dnešek vás o tom zpraví! Říkáte, že se vám tam smějí, co myslíte, že udělají, až se vám tohle stane u vašich kadetů? Přes smích ani neuslyší vaše rozkazy! Pokud vás vůbec poznají, až tam přijdete, sám s tím mám trochu problém. A nemluvím o té ráně, vůbec ne. Vy možná, pane poručíku, tu novou uniformu, kterou si vyzvednete, ani neoblečete! Jestli vás u gardy nechali s vašimi jizvami, bál bych se, zda budou stejně laskaví i k vaší… nové postavě. A když už jsme u toho, kdy jste naposledy seděl na svém koni? Ani se neopovažujte odpovědět! Sám s ním jezdívám ven, aby v maštali dočista nezapomněl, jaké to je, někoho vézt. A je to pro mě zatracený risk! Snad vás vůbec uveze, až na něm zase někdy pojedete!“
„Alexandře, už ho nechte,“ ozvala se ode dveří Agrippina.
Obrátili k ní pohled.
„Sám přeci víte, čím si prochází, je na tom hůř než vy, tak potřebuje víc času… aby se vzpamatoval. Vám také trvalo asi půl roku, než jste se přes smrt Christine přenesl.“
„Já neseděl za stolem a nesnažil se zdesetinásobit svou váhu!“ vyjekl Alexandr rozzlobeně. „A on je voják, gardista, tak by měl něco vydržet, ne?!“
„Můžete ale vydržet něco… a něco. Je rozdíl v tom ležet v lese s oštěpem v boku a snažit se bránit vlkům a v tom truchlit pro zesnulou těhotnou manželku!“ zavyl Fyr.
„A že je to zatraceně sladké truchlení, že?“ ušklíbl se Alexandr. „Tak si třeba praskněte. Ale… svlékněte si předtím moje oblečení, nemusí prasknout s vámi.“ Praštil miskou o stůl, až z ní několik koláčků vyskočilo, a odkráčel.
O necelé dva týdny později se v předvečer slavnosti gardy poručík chystal na cestu. Agrippina se s ním přišla rozloučit. Už seděl v sedle svého bělouše, Alexandr ho mlčky pozoroval ze dveří.
„Přese všechno, co vám manžel řekl, já vás tu vždycky ráda uvidím,“ prohlásila Agrippina. „Doufám, že až se mé dítě narodí, půjdete mu za kmotra… A Nikolaj vás má nejradši ze všech, mohl byste s ním chodit ven… Prosím, vraťte se. Nějak už manžela uprosím, aby vás tu nechal, aspoň do doby, než bude váš zámek zase obyvatelný. Vždyť co to je za bydlení, v kasárnách…“
Kývl hlavou. „Ano, madame. Vrátím se pozítří… když přežiju.“
„Jak… přežijete…?“ užasla.
Nasadil svůj charakteristický výraz, o kterém bylo tuze zatěžko soudit, zda jde o úsměv, nebo úšklebek. „Taková je gardová slavnost. Jsme gardisté. Když se víc napijeme… dovedeme dělat pěkné kousky. A gardová slavnost je i pro kadety, je to… jedno z vyřazovacích kol, jedno z sít. Může se ale najít nadaný jedinec, který sejme i důstojníka… Řekl bych to asi tak, že jde o slavnost, ale zároveň o boj. Nikdo neví, jestli se vrátí se štítem, nebo na štítu.“
„Vy se prosím vraťte s ním,“ hlesla slabým hlasem. Dotkla se jeho ruky svírající opratě.
Zase ten kříženec mezi úšklebkem a úsměvem. Důstojník se skoro uklonil. „Budu se snažit.“
Pozítří se ovšem nevrátil ani se štítem, ani na něm.