Za Kiery Tërrové / Stá čtyřicátá pátá kapitola - François (upraveno)

François opatrně vystoupil na vrchol skály, v jejíž rozlehlé puklině se poslední dva měsíce úspěšně ukrýval. Mhouře oči proti neuchopitelnému tekutému zlatu zapadajícího slunce, nadšeně se rozhlížel kolem sebe. Byl psanec, musel se schovávat a měnit místo pobytu. „Také tady jsem už příliš dlouho,“ vzdychl. Zvykl si hovořit nahlas, aby slyšel řeč alespoň nějakého člověka, byť jím byl on sám. Přišlo mu, že kdyby nemluvil, přestože neměl ke komu, jednou by musel dar řeči docela ztratit. „Když ten pohled je tak líbezný… a mám se tu docela dobře, báječně! Pár kroků odsud mám průzračný pramen s dobrou vodou…“ pohlédl na svou levou ruku „… a rybičkami…“ Položil dvě vyvrhnuté malé ryby ke svým nohám.
I kdyby jeho slova oslavující tento kout země někdo zaslechl, nerozuměl by jim. François držel mezi zuby připravený šíp a druhý, již založený v luku, svíral v pravé ruce. Mírnými pohyby čelistí lehce otáčel šípem v zubech a stál tam jako by nehybný, s pažemi podél těla, hledě do dálky. Slunce, němě oznamující konec dalšího dne, vrhalo zlatavé odlesky do jeho dlouhých, čerstvě umytých vlasů. A jak tam tak ten voják postával a jediné, co se z něj hýbalo, byly jeho zelené oči těkající sem a tam a bloudící po skalách, zničehonic sebou škubl do strany, přikrčil se a udělal kotoul, který ho přemístil doleva za velký balvan. Ulevil si nejsprostší kletbou, jakou jen znal. Pomalu se otočil na břicho a odvážil se na okamžik vyhlédnout zpoza toho kusu šedé skály. Ne, nebyl to klam… Kousek pod ním na protější straně v jedné puklině jako by předtím zahlédl pohyb. Když se tam podíval nyní, jasně viděl lesknoucí se body. Oči, pochopil a rychle se stáhl zpátky za balvan. Horečně uvažoval. Mohlo by to být zvíře, ale… nějak se zdráhal tomu uvěřit. Jenomže stejně na té skále stál už kolik dlouhých minut, ten tajemný tvor naproti si ho mohl všimnout stejně dobře, jako si on všiml jeho, a ještě mnohem dřív! Vztekle mávl lukem a vzápětí zdvihl paže, napnul tětivu a vyhlédl zpoza skály. Černá jeskyně naproti vypadala jako prázdný oční důlek v našedlé lebce. A vlastně asi ne zas tak prázdný, připomněl si François. Přeci se tam hýbá nějaký červ… Nechtělo se mu šíp vypustit. Na protější stranu by se pro něj těžko dostal a v té tmě jeskyně mohl snadno minout. I kdyby se navíc trefil, nikdy by se nedozvěděl, co nebo koho zastřelil. Posadil se do tureckého sedu, luk složil na kolena a jedním okem vykukoval zpoza balvanu a kontroloval jeskyňku naproti. Mohl jen čekat a pozorovat zatím dlouhé stíny, které jako by se skalám, jimž patřily, ukláněly až k zemi. Horniny, jež se nad nimi pánovitě tyčily se vším majestátem přírody, získaly při západu slunce překrásný barevný nádech. Jako by se sem, do té jednotvárné únavné šedi, na pár chvil nastěhoval nový život, jiný život než jaký představoval François a těch pár broučků, které dosud zahlédl přebývat v úzkých puklinách v kameni.
Konečně se ze tmy jeskyně vydělila silueta. Po stezce zamířil směrem k jihu vysoký hranatý muž. Ještě dřív, než si stačil uvědomit barvu uniformy, věděl François, že jde o gardistu. Vycenil zuby a zvedl luk, natáhl tětivu a namířil na pomalu kráčející nebezpečí rýsující se proti šedému pozadí skal. Pomaličku se otáčel tak, aby neustále mířil na tu postavičku. Vystřelit, nebo ne? Horečně uvažoval. Kdyby vystřelil, šíp by byl ztracen, netušil, jak by se na druhou stranu rokle dostal. Nemůže s jistotou vědět, že ho ten gardista viděl, a i kdyby ano… I kdyby ano, došlo mu najednou, koho viděl? Jen nějakého muže stojícího na skále a prohlížejícího si okolí. Mohl by si na tu dálku všimnout luku? A stejně by nemohl vědět ani tušit, že tady stojí on, François Joseph, zrádce, dezertér a vyvrhel. Naopak, kdyby teď vystřelil a trefil, o čemž nepochyboval, ten muž by se určitě podíval, odkud šíp přilétl… a potom teprve by ho spatřil, čímž by François docílil nechtěně přesně toho, čeho se obával, že se stalo již předtím. A tak, když muž zmizel za zákrutou a ztratil se mu z dohledu, ho zase tolik nemrzelo, že včas nevystřelil. On taky zrovna nestál o zbytečné zabíjení. Nebyl přece obyčejný voják, ale bývalý gardista, pokud tedy vůbec něco jako bývalý gardista mohlo existovat, čemuž nevěřil. Jednou gardista, vždycky gardista. A když ještě právem oblékal zeleno-černou uniformu, nikdy nezabil zbytečně. Chránit svého krále zbytečné nebylo. Teď už ovšem krále dávno nechránil… Pokrčil rameny, zvedl ze země svou rybí večeři, otočil se a scházel zase dolů ke své puklině.

Uplynul víc než týden a François na příhodu s gardistou skoro zapomněl. Dál si lehkomyslně užíval výhod svého současného úkrytu. Jednou odpoledne se právě vydal na lov ryb, když s hrůzou spatřil, že k němu od jihu míří postava. Muž byl rozhodně menší než on, měl nazrzlé dlouhé zcuchané kadeře a v opálené tváři mnoho jizev. Košile na něm visela v cárech a odhalovala na jeho těle řadu nepříliš zhojených šrámů. Na botách a u opasku měl pouzdra s noži, u pasu mu visela také šavle a na zádech měl toulec se šípy a luk. V rukou ale nedržel žádnou zbraň, nýbrž pruh bílého plátna, který zdvihl nad hlavu. Přesto na něj François namířil šíp. „Stůj!“ vzkřikl velitelsky.
Zrzek váhavě zpomalil, až se zastavil docela. Bezvýrazně opětoval pohled výhružně se lesknoucímu hrotu.
„Kdo jsi?!“ štěkl François.
„Někdo jako ty.“
„Jako já?“ Naštvalo ho, když ve svém hlase uslyšel překvapení. Skutečně je cítil, ale nelíbilo se mu, že by o něm měl ten muž také vědět. „Jak to sakra myslíš, jako já?! Dělej, mluv! A udělej přitom dva kroky dopředu a jeden doprava, pomalu! Ať jsi u té skály!“
„Jsi François Joseph?“
„Otázky tady kladu já!“ vřískl. Skoro nepostřehnutelně pohnul lukem a vystřelil proti nezvanému návštěvníkovi šíp. Sledoval nefalšovanou hrůzu, která se mihla v jeho očích, a hrot šípu, který se zanořil do úzké pukliny v kameni mezi nazrzlými vlasy a napnutým cárem plátna nad mužovou hlavou. Pak ho přemohla zvědavost: „Jak to víš?“
„Slyšel jsem o tobě. Prý tě vyhodili od gardy. Jako před asi dvěma týdny mě.“
„Proč bych ti měl věřit? Nemáš uniformu, jen ten roztrhaný hadr, co kdysi asi byl košile. Jak z toho mám poznat, že jsi od gardy?“
„A kde bych jinak vzal ty zbraně? Pomalu vytáhnu jeden ten nůž, ano? Dám ho na zem a kopnu ho směrem k tobě, můžeš se přesvědčit, že je to gardová zbraň.“
„Dobře, ale pomalu!“ François založil do luku nový šíp. Když mu u nohou přistál zrzkův nůž, pozorně si ho prohlédl. „Je to gardová zbraň, ale to nic nedokazuje!“
„To nic nedokazuje?“ ušklíbl se pobaveně muž. „A jak bych k němu asi přišel, kdybych nebyl od gardy, he? Můžeš mi to prozradit? Mně teda způsob nenapadá, kdybych nebyl sám gardista a s někým od gardy bych se střetl, na takových devadesát osm procent bych tady před tebou teď nestál, nemyslíš? Nebo jsi zapomněl, jak to u gardy chodí? Vzhledem k tomu šípu bych neřekl.“
Pomalu spustil luk, schoval šíp do toulce a zdvihl ze země zrzkův nůž. Přešel k němu. Druhý muž zatím spustil ruce, plátno si zavázal kolem krku a vytáhl ze skály šíp. Zbraně si vyměnili.
„François,“ představil se zběh.
„Adam,“ opáčil vesele zrzek.
„Tak fajn, Adame,“ usmál se François. „Přidáš se ke mně při lovu ryb?“

Zpočátku bylo mít společníka velmi příjemné. Bylo nadherné slyšet zase jiný hlas a dovídat se nové informace. Hned druhý den si vzájemně sdělili, proč je od gardy vyhnali. Příčina Adamova propuštění byla nabíledni. „To víš,“ krčil zrzek rameny. „Nelíbily se jim moje jizvy. Jednou mě přepadli, bylo jich moc a byli příliš rychlí. Pobodali mě. Tohle je památka. A víš sám…“
„Jistě,“ přikývl François a ukázal jizvu na ruce. „Můžeš chránit krále, ale jen do chvíle, než tě někde škrábnou. Pak musíš dát gardě vale…“
Třetího dne v noci se François probudil a postřehl, že je Adam pryč. Snad si šel ulevit, pomyslel si a spal dál. Jenomže o dva dny později se situace zopakovala. Jakmile se zrzek vrátil, obořil se na něj: „Kde jsi byl?!“
„Byl jsem provodu,“ zdvihl Adam lahvici. „Chceš?“
„Proč máš s sebou šípy?“ ukázal na toulec za jeho ramenem.
„To víš, zvyk,“ pokrčil klidně Adam rameny, zbraně odhodil a zase si lehl.

„Jsi ženatý?“ zeptal se Adam sedmého dne, když společně stáli na vrcholku skály, obdivovali konec dalšího z dní a o kus dál se jim zatím lahvice plnily vodou. „Je nějaká madame něco-Josephová?“
„Ne, nestihl jsem to,“ smutně se usmál François. „Ale ženské mi chybí, mon ami, nevíš, jak. Kdyby tady nějaká byla… vrhl bych se na ni rychleji než na nepřítele.“
Adam se zasmál.
„Ty ženatý jsi?“
Smích okamžitě ustal. „Byl… jsem,“ s drobným zaváháním odpověděl zrzek. „Dokonce… čekala moje dítě…“ Hlas se mu zlomil.
„Co se stalo?“
Dlouho mlčel. „Zemřela. Už je to víc jak čtvrt roku.“ Zase se odmlčel. „Už mám jinou dívku, kousek odsud v jedné vsi. Jmenuje se Helena a krásou předčí snad i svou trójskou jmenovkyni. Rád bych ji navštívil…“
„Ty můžeš,“ odfrkl François. „Ty nejsi odsouzený tady k tomu šedému vyhnanství. Tobě nejdou po krku.“
„Víš, jak jsi říkal, že bys taky chtěl holku… mohl bych tě dostat do nevěstince.“
„To myslíš vážně?“
„Proč ne?“
„Já ti nevím… teď jsem si vzpomněl, že se tu nedávno potloukal nějaký gardista… Co tu dělal, ví Bůh, ale…“
„Prosím tě, ten už bude dávno pryč! Víš přece sám, jak je to u gardy, rychle splníš nějaký většinou tajný úkol a hned pospícháš zpátky do kasáren! Není se čeho bát. A pak, Samozřejmě tě tam doprovodím, ve dvou budeme mít větší šanci se ubránit, třeba i gardistovi, ne?“
Françoisovi se vrátila dobrá nálada. „Tak platí,“ usmáli se na sebe. „Ale až pozítří, prosím tě. Nějak mě…“ slabě zakašlal „… škrábe v krku, zítra bych nechal lov na tobě, já to zkusím vyležet a uvidím, co z toho bude.“
„Jasně. Jestli chceš, zajdu ti do vesnice pro nějaké léky…“
„Zkusím to zvládnout, já tyhle svinstva nesnáším,“ odbyl ho François náhle nakřáplým hlasem.
Tu noc se Adam zase někam vytratil i s toulcem a lukem. François předstíral, že o tom nic neví, druhý den skutečně proležel a v noci, když Adam usnul, mu nenápadně prohledal věci. Netrvalo dlouho, než našel v toulci kromě šípů i brk, maličkou lahvičku inkoustu a pergameny. Zmocnil se ho běs. Adam si z něj celou dobu dělal šašky! Vztekle popadl nůž a jeho jílcem uhodil svého společníka do hlavy. Pak ho rychle svázal provazy, které našel v jeho brašně. Svázal mu ruce i nohy a sebral mu nože. Pak ho polil vodou.
Trvalo jen několik málo vteřin, než Adamovi došlo, co se stalo. „Co se mnou uděláš?“
„To, co jsi ty dělal poslední dny se mnou,“ ušklíbl se chladně François. „Já ale nebudu jednat tak v rukavičkách!“ Nakopl ho, aby ho přetočil na břicho, a jemně mu opřel nohu o bedra. Sklonil se, uchopil jeden jeho prst a pomalu jej začal tlačit ke hřbetu ruky.
„Co chceš vědět?!“ pokoušel ho Adam setřást.
„Začneme jednoduše. Tvoje jméno. Opravdu se jmenuješ Adam?“ zlomil mu François malíček.
„Ano, jmenuju!“ zavyl muž pod ním.
François uchopil jeho prsteník. „To, že jsi od gardy, ti věřím. To, že tě vyrazili, taky. Zeptám se na něco jiného – jestli už nejsi u gardy, kdo tě sem poslal?“
„Šel jsem sám!“
„Nelži!“ zařval François. „Někomu dáváš zprávy, nejsem idiot, za něhož jsi mě nejspíš měl! Chci vědět, komu!“
„Nikomu, přísahám! Píšu Heleně, ty zprávy jsou pro ni, tebe se vůbec netýkají!“
„Nevěřím ti! Ale už mě tvoje lhaní nebaví. Budeme pokračovat večer, dobře si rozmysli, co mi budeš vykládat tentokrát!“
Večer, sotva se François najedl, aniž by Adamovi nabídl, výslech skutečně pokračoval: „Takže se tě zeptám znova, Adame. Komu posíláš zprávy?“
„Heleně! Říkal jsem ti to už včera. S tebou nemají nic společného, jen jí píšu, že jsem v pořádku a nemusí se o mě – “
François mu zlomil prsteník. „Co jsi se mnou měl za lubem? Tak hezky jsi mě lákal do toho hampejzu, že bych ti to málem spolkl. Kam bys mě byl zavedl, co?“
„Do hampejzu, opravdu,“ vyhekl Adam. „Nechal bych tě tam a sám bych šel za Helenou…“
„Jak ta tvoje Helena vypadá?“
„Modré oči, zrzka…“
„Dobře. Možná ti uvěřím i Helenu. Ale stejně se mi na tobě něco nelíbí! Tak fajn, pokračování zítra, Adame. Unavuješ mě.“
Třetího dne se na Adama rozběsnil. „Já věděl, že tu něco nehraje, ty pancharte!“ Tentokrát mu zlomil dva prsty najednou. „Zeptám se tě naposled: kdo tě poslal? Komu píšeš ty vzkazy?! A tentokrát chci slyšet pravdu!“
„He…“
„Nelži! Varuju tě! Žádná Helena neexistuje, já chci, abys mi řekl pravdu, jinak ještě budeš s vděkem vzpomínat na dobu, kdy jsem ti jen lámal prsty! Ta tvoje historka, milý Adame, má totiž jednu zásadní chybu. Helena, jestli vůbec je, je vesničanka. Víš, co z toho vyplývá? Zamysli se dobře nad tím, co jsi mi řekl! Helena je vesničanka, ale ty jí posíláš vzkazy? Copak ona umí číst?! Opovaž se mi ještě jednou zalhat, Adame!“
„Tak dobrá…“ otráveně zahučel zrzek. „Nechtěl jsem se před tebou vytahovat, když jsi byl tak nešťastný z těch ženských… Helena není vesničanka. Je totiž…“
„A proč bych ti měl věřit? Ať mi řekneš cokoliv, kde mám záruku, že to není další lež?!“ prskal François. Měl takový vztek, cítil takovou zradu… Vnímal jen Adama ležícího v poutech před ním.
„Hej! Nech ho být!“ uslyšel najednou za svými zády. Chtěl se otočit – ale už to nestihl. Zničehonic se ocitl ve smrtícím sevření silných paží, které mu sevřely krk a bradu. Otevřel ústa, aby vykřikl, i když tušil, že to nebude k ničemu. Stihl se jen nadechnout. Pak ucítil, že mu paže prudce trhly hlavou, a před očima se mu rozprskl černý ohňostroj, který se ve vteřině roztáhl po celém jeho zorném poli.