Za Kiery Tërrové / Stá čtyřicátá šestá kapitola - Vladimír

Kromě něj byl v trůnním sále přítomen král Damon, jeho choť, hraběnka Tërrová a plukovník gardy, Venceslav Sym. Poručík Fyr předstoupil a za ním nesli dva kadeti rakev, kterou položili králi k nohám. Když odklopili víko, pokýval panovník hlavou. Pokynul Vladimírovi, který přešel k němu a prohlédl tělo. Samozřejmě potvrdil smrt dotyčného muže.

„Úkol splnili,“ pohlédlo Jeho Veličenstvo na poručíka. „Josepha nám přivedli… či vlastně přinesli.“ Náhle pohledem probodávalo vrchního velitele gardy. „Řeknou to oni, pane plukovníku? Nebo máme snad my…?“

„Rád vám tu čest přenechám, Vaše Veličenstvo,“ suše opáčil Sym.

„Dobrá. Pane poručíku, úkol splnili. Smějí zůstat u gardy, budou-li cvičit mladé kadety stejně skvěle jako dosud.“

„To slibuji, Veličenstvo.“

Král pokýval hlavou. „Nuže, mohou odejít, pane plukovníku, Vaše Veličenstvo,“ obrátil se na svou náhle poněkud zelenou manželku. Pak se podíval na hraběnku. „Komteso Tërrová, také se prosíme vzdálí.“

Komtesa přikývla a ve výsledku odešla jako první. Královna povstala, vzpřímená, hrdá a krásná, zároveň ve své skandinávské bledosti až jako by strašlivá. Odkráčela pomalu, důstojně, ani se neohlédla. Jí v patách sál opustil i Venceslav Sym.

„Vladimíre Nikitiči,“ obrátil se panovník na lékaře, „s nimi si přejeme později ještě hovořit. Smějí tu zůstat, pokud chtějí, ale nechť v takovém případě přísahají, že nic z toho, co tu uslyší, nebudou šířit dál.“

„Přísahám,“ klidně odpověděl Vladimír. Byl už zvyklý. Život u dvora obnášel umění slyšet, často i neúmyslně, a mlčet o tom, nebo naopak povědět o tom dál.

„Jsme tu nyní sami, pane poručíku. Chceme slyšet pravdu. Kdo Josepha zabil? Byli to oni?“

„Ne, Vaše Veličenstvo,“ mírně sklopil hlavu důstojník. „Ve skutečnosti ho zabil Stefan, jeden z mých kadetů. Pravda, Vaše Veličenstvo, je taková, že kdyby nepřišel Üffä a s ním ostatní, určitě bych tu teď před vámi neklečel. Joseph mě odhalil a mučil…“ Hlas mu selhal.

„Svůj úkol splnili,“ mírně pronesl panovník, vstal a poklepal poručíkovi na rameno. „Nic si z toho nedělají. Věděli jsme, že je Joseph nebezpečný. Proto jsme je tam také neposlali samotné! Ale před plukovníkem Symem drží jazyk za zuby, jasné?! A tomu mládenci… Simon se jmenoval? To je jedno… Dají jim… něco na přilepšenou za jejich služby.“ Jako by se na důstojníka skoro usmíval. „Nebojí se, poručíku. Hvězda jejich slávy ještě určitě nezapadla! Teď mohou odejít, pro zbytek dne mají volno. Odpočinou si.“

Sotva za gardistou zapadly dveře, obrátil se král na Vladimíra: „Monsieur le docteur, také na ně máme prosbu. Uspořádáme pozítří takovou… trochu veselejší večeři, takový malý banket… pro přátele,“ tentokrát se opravdu usmál. „Rádi bychom, aby se dostavili a dali pozor na komtesu Tërrovou. Budeme jim vděční, když jí budou dělat společnost a pokusí se od ní dozvědět, co se to s ní v posledních týdnech děje. Připadá nám, že není zcela ve své kůži, a jim jako lékaři se snad svěří, jistě spíše než nám.“

„Zajisté, Veličenstvo,“ uklonil se Vladimír. Netušil, jak moc mu to jediné slůvko přeorganizuje život.

 

Na královo pozvání se dostavil Alexandr Sall, ovšem bez své manželky, která, jak Vladimír zaslechl, předešlého dne porodila. O bližších podrobnostech se ministr hospodářství bavit rezolutně odmítl. Přestože vystupoval zdvořile, byla z něj cítit podrážděnost a tím se odsoudil k jakémusi druhu samoty u té tabule, kolem níž sedělo množství dalších lidí. Mezi nimi byl například ministr financí, který nadšeně všechny zval na svou svatbu s Jeanne d’Elzzbierppe, Hugo d’Elzzbierppe, Helmut a další. Lucius Tërr pozván zjevně nebyl, což Vladimíra mírně překvapilo. Neměl však příliš čas se tím zaobírat, protože plnil svou povinnost a věnoval se hraběnce. Ta působila zcela zdravým dojmem, pomalu upíjela bílé víno, jedla, na všechny strany rozdávala úsměvy a živě konverzovala na různá témata.

A najednou zbledla jako plátno, vyletěla od stolu a klopýtala jako smyslů zbavená k terase. Vladimír se vymrštil a chtěl jít za ní, ale předběhl ho poručík Fyr. To už se zvedal i zneklidněný král. Když ti dva bok po boku vešli na terasu, důstojník už bezvýrazně stál u hraběnky, která visela přes zábradlí, železným stiskem chránil její vlasy, tvář měl obrácenou k Vladimírovi.

„Kiero!“ slabě zaúpěl Damon Hulaimé a jemně ji objal kolem ramen. Díval se, jak se pomalu napřimuje, ve tváři soucit, znepokojení a obavy.

„Měl byste se vrátit k tabuli, Veličenstvo,“ pomalu a opatrně nadhodil poručík. „My to tu s Jankovljevem zvládneme. Vy se věnujte hostům.“

Damon Hulaimé se k němu otočil s běsem v očích, rychle se však upokojil. „Pravda,“ musel chtě nechtě uznat. „Ale dají nám zprávu!“ Vykročil ke dveřím, ale ještě se otočil na hraběnku. „Vědí, Kiero, teď nás tak napadlo…“ ještě chvilku váhal „… nejste těhotná?“

Ta prostá otázka, tak nečekaně vypálená do vzduchu, hraběnku evidentně naprosto šokovala. Čelist jí poklesla, oči dostaly až komicky nevěřícný výraz. „Těhotná…?“ zalapala po dechu, v hlase zmatek, jako by musela vzpomínat, co to slovo vlastně znamená. „Ne, Veličenstvo,“ skoro se ušklíbla. „Ne, rozhodně nejsem těhotná. To z té hlavy se mi teď udělalo zle… přišlo to tak náhle a… intenzivně…“

Panovník jen nepatrně přikývl, odvrátil se a odešel. Poručík s Vladimírem hraběnku opatrně podepřeli. „Pojďte, madame,“ řekl důstojník měkce. „Doprovodíme vás do vaší komnaty.“

Když je Fyr nechal o samotě, Vladimír se na hraběnku zkoumavě zahleděl. „Skutečně vás nemám prohlédnout? Jste si jistá, že…“

„Jsem!“ sykla podrážděně. „Nenosím v sobě nový život a už nikdy nebudu. To z té hlavy se mi udělalo zle… rozbolela mě tak prudce…“

Přiložil jí hřbet ruky na čelo. „Horkost nemáte. Takže vás bolí hlava?“

„Příšerně…“ vyhekla, klesla na židli a zvrátila hlavu. „Už poslední dva měsíce mě docela často rozbolí, Vladimíre Nikitiči. Zprvu… jsem si myslela jen, že je to divné, jenže… teď se doopravdy bojím. Asi bych za vámi brzy sama zašla…“

„Co se stalo?“

„Já… začala vidět… věci a osoby… které tu nejsou,“ vymáčkla ze sebe těžce. „Přijdu třeba do své komnaty… a mám pocit, jako by tam byl nábytek, který tam ve skutečnosti být nemůže… třeba stůl, který si pamatuji z dětství… Nedávno jsem se v noci probudila… a na kraji postele seděl… seděl… můj nevlastní syn, který ale před patnácti lety zemřel! Nebo jsem tuhle mluvila s vnukem Matyášem, ale místo něj jsem u sebe viděla Philippu, když byla v jeho věku…“

Vladimír se s každým jejím slovem mračil víc a víc.

Když k němu obrátila pohled skelných očí, objevila se v nich přímo panika. „To je to tak zlé?“

„A co jsem si myslela? Že je to zcela v pořádku, když máte takové symptomy?“

„Jistěže ne… jen… asi jsem pro tu bolest moc myslet nedokázala…“ přiznala. „Jak… moc je to vážné?“

Skoro neslyšně jeho rty vypustily ven jediné mrazivé slovo. „Smrtelně.“

Zůstala na něj zírat.

„Setkal jsem se s jedním takovým případem krátce poté, co jsem v Padově nastoupil na univerzitu,“ těžce řekl Vladimír. „Byl to muž kolem šedesátky, stěžoval si, že ho už půl roku hrozně bolívá hlava a že má také vidiny. Začínal si myslet, že je blázen, ale pro tu bolest hlavy si říkal, že je to nějaká nemoc. Zkoušeli jsme na něm všechno možné, čemu jsme se naučili. Bojoval víc než rok, ale byl na tom podle všeho pomaličku hůř a hůř. A nakonec to s ním dopadlo tak, že na něm moji spolužáci prováděli autopsii.“ Odmlčel se. „V jeho mozku… našli něco, co tam nepatřilo. Jakousi… neznámou hroudu. My noví jsme byli úplně bez sebe… Pak jsem se dozvěděl, že ke konci ten muž už nemohl ani mluvit… a jiné věci.“

Nastalo dlouhé ticho, jako by tu měli oba zůstat již navždy sedět, ale již nikdy nepromluvit ani slůvko.

„Kolik?“ zeptala se pak hraběnka slabým hlasem.

„To nedokážu říct. U toho muže to bylo něco přes rok, ale zase ho to trápilo déle než vás… Opravdu nevím, je mi to líto. Může to být půl druhého roku nebo klidně dva roky… může to být taky třeba dvacet let… nevím.“

Přikývla, pomalu vstala a vykročila ke dveřím.

„Doprovodím vás!“ vyrazil k ní.

„To je dobré, vážně. Je mi trochu lépe…“ Po rtech jí přelétl ironický úšklebek. „Zvládnu to.“

„Komteso Tërrová,“ chytil ji naléhavě za ruku. „Neproveďte… žádnou hloupost, prosím vás. Já… umím si představit… vím, že kdyby šlo o mě, byl bych v pokušení… ale Lucius vás miluje, vzhlíží k vám a…“

„Nebojte, Vladimíre Nikitiči. Já v pokušení nejsem. Život mi podle všeho už ukrojila ta… záhadná nemoc, proč bych si jej ještě víc zkracovala sama? Je to v rukou našeho Pána, ne v mých. Já nemám právo do toho zasahovat.“

S úlevou přikývl.

„Monsieur le docteur… něco pro mne prosím udělejte. Neříkejte o tom Luciovi. Nikomu. Prosím vás.“

„Dobře… jak si přejete, paní hraběnko…“ přikývl zaraženě.