Za Kiery Tërrové / Stá čtyřicátá sedmá kapitola - Alexandr

„Povede se to příště, uvidíš… musí se to povést…“ šeptal ministr hospodářství, sedící na lůžku u své ženy a držící ji v náručí.

„Jsem hrozná!“ vykřikla s nevolí. „Měla… bych si vážit, že… nám Bůh přeje. A já tu zatím dokážu jen naříkat, že to není podle mých představ. Přitom by mohlo být hůř.“

„Vždyť já jsem na tom stejně, Agrippino. Taky jsem si myslel…“

„Ne, už dost, Alexandře!“ vymanila se z jeho objetí. „Buďme rádi za to, jak to je. Jak jste říkal, třeba se to povede příště.“

„Kéž by,“ přikývl a políbil ji na čelo.

Chtěla něco odpovědět, ale vtom se rozlétly dveře. V nich stál Lucius Tërr s přenosnou truhlicí v ruce a brašnou na rameni. „Promiňte, jen jsem považoval za slušné oznámit vám, že odcházím. Nadobro.“

„Proč?“ podivila seupřímně Agrippina. „Nám tu nezavazíte, že ne, Alexandře?“

„Jistěže ne, jste můj bratr!“

„Ne, o to nejde,“ polkl Lucius. „My… pohádali jsme se s Vladimírem Nikitičem. Už s ním nemůžu dál… pracovat… musím odsud.“

„Třeba se to ještě urovná, počkejte,“ mírnila ho švagrová.

„Ne, neurovná,“ mírně se ušklíbl mladý lékař. „Přišel jsem za ním včera po tom banketu a… chtěl jsem se ho zeptat, jak si to užil, donesl jsem mu víno. Byl hrozně divný, skoro naštvaný. Řekl mi, že… no, že už spolu nemůžeme pracovat, protože nemůže trávit tolik času s někým, komu musí lhát, že ani lhát moc neumí, ale že nemůže jinak, protože ho váže nějaká přísaha… nevím. Prý je pro něj lhaní i to, že mi neřekne – nebo nemůže řít – něco, co bych podle něj vědět měl… moc jsem mu nerozuměl. A on mi odmítl cokoliv víc vysvětlit. Vyhodil mě. Ale to víno si vzal, než jsem odešel, už pil. Podle jeho nálady bych se vsadil, že se opil, jak zákon káže. No, on je zámecký lékař, vy tu máte monsieur d’Elzzbierppe, takže já musím jinam, ideálně co nejdál od Vladimíra a jeho nesrozumitelných řečí… Řekl jsem si, že se podívám do Francie a navštívím našeho bratra Pierra Louise, třeba u něj najdu službu.“

„Jak myslíte. Ale kdykoli se budete chtít vrátit, jsme tu pro vás. A pozdravujte Pierra Louise.“

„Budu,“ přikývl Lucius a odešel.

„Když se vrátil Lucius, možná přijel i poručík Fyr. Půjdu se po něm podívat, ano?“

„Ovšem,“ usmála se na něj.

Důstojníka nalezl v jeho komnatě. Postavil před něj pohár a džbánek vína a sám se se svým nápojem uvelebil naproti. René Adam Fyr si neohrabaně nalil. „Vypadáte líp,“ bystře si ho prohlédl Alexandr.

„Jo, líp,“ souhlasil ironicky a zvedl ruku. „Ty prsty budou vypadat líp až tak koncem ledna…“

„Mohlo by být hůř, však to jako gardista jistě víte sám nejlíp.“

„To máte pravdu. Co madame Agrippina? Včera jste se tvářil na hostině tak divně… div jsem se nebál, že…“

„Ne, kdepak, je v pořádku. Dítě taky. To jen…“ Alexandr mohutně upil vína. „Oba jsme si hrozně přáli dceru… a narodil se nám čtvrtý syn.“

„Vy jste blázni, oba dva,“ zakroutil hlavou s nepatrným úšklebkem, jaký dovedl nasadit prostě jenom on, poručík Fyr. „Víte vy, co bych já dal za dítě? Já si kdysi hrozně přál syna, to víte, aby byl gardista jako já… a tak.“ Pohrdavě se zasmál vlastní minulosti. „A dnes? Dnes bych, pane ministře, dal snad i vlastní život za to, abych měl jakékoli dítě, klidně i dceru, i deset dcer!“

„A víte, že ji nezplodíte v zadku nějakého kadeta, že ano?“ rýpl si Alexandr.

Poručík se na něj zle podíval. „Jistěže vím, pane ministře,“ odsekl ledově. „Ale není to tak jednoduché, jak si asi myslíte. Nebo mi na to snad půjčíte svou ženu? Ta syny evidentně umí…“

„Řekněte to ještě jednou a nebudete mít zlomené jen prsty!“

„Co je vám? Nepoznáte vtip?“

„Ne, poručíku, některé vaše vtipy opravdu nepoznám.“

Oba chvíli jen mlčeli a pili. Pak se Alexandr hystericky rozesmál.

„Co je?“ nechápavě na něj upřel zrak poručík.

„Nic, já jen… jsem úplně zoufalý! Tak hrozně, hrozně jsme chtěli, aby to byla dcera… vždyť nás už ani nenapadá pro toho chlapečka žádné jméno, už jsme všechna užili!“

Fyr se tiše smál.

„Ha, ha, ha!“ zašklebil se na něj ministr. Najednou se jeho tvář rozjasnila. „No jistě! Jsem to ale hlupák, poručíku Fyre! Pojmenuju ho René Adam!“

„Opovažte se!“ uhodil gardista do stolu číší tak, až několik kapek vína vystříklo na hladké dřevo.

„Proč? Vám by se to nelíbilo?“

„Nedal jsem to jasně najevo? Já jen… nelíbí se mi, že by se po mně mělo jmenovat… cizí dítě, když jsem nebyl schopen zplodit vlastního syna, kterého bych tak pojmenoval…“

Alexandr se rozesmál, ale rychle umlkl. „No jo, ale jaké jméno mu tedy mám dát?“

„Alexandr vás nenapadl?“

„Napadl, Agrippině se nelíbí. A mně už vlastně taky ne…“

„A co Publius Christian? Po ministrovi financí…“ nadhodil důstojník po dlouhé odmlce.

„Publius Christian! Vy jste hlava, pane poručíku! Že mě to nenapadlo, a to s ním sedávám v radě!“