Za Kiery Tërrové / Stá čtyřicátá osmá kapitola - René (upraveno)

Princezna René Hulaimé seděla před zrcadlem ve své komnatě a nechávala jemné a obratné prsty hraběnky Tërrové, aby jí splétaly dlouhé, popelavě světlé vlasy do objemného copu spadajícího jí přes rameno. Konkubínu svého otce měla ráda, velmi. Vlastně víc než svou skutečnou matku, Katariinu Bour. Ta byla ledová, zahořklá, neusmála se, jak byl den dlouhý. Kiera Tërrová byla naproti tomu energická a veselá, i když byla o patnáct let starší než králova manželka.

„Jaké šaty si mám vzít?“ vyskočila nedočkavě, sotva hraběnka skončila s copem a vlasy jí svázala jemně růžovou stužkou. „Chci být krásná… doslova k nepoznání!“

„Jistě budete, má paní,“ slabounce se pousmála hraběnka. „Půjdou k vám tyhle,“ podala jí lehké, trochu volné červené šaty, s nimiž René usmiřoval jen pozoruhodně hluboký výstřih. Byly poněkud zastaralé, ale René se zalíbily. Co nejrychleji je oblékla a rezolutně odmítla stříbrný pás, kterým ji chtěla hraběnka dozdobit.

„Nechám je tak,“ pravila okouzleně a točila se před milenkou svého otce kolem své osy. „A teď… teď to nejdůležitější,“ prohlásila sveřepě, vzpřímeně se postavila k zrcadlu a nasadila si masku, která působila dojmem, jako by z ní šlehaly plameny. Jen při pohledu na ni bylo jednomu teplo… Otočila se na svou rádkyni.

„Krásná k nepoznání,“ usmála se upřímně hraběnka.

„Bojím se,“ vyhrkla znenadání princezna a přistoupila k ní.

Komtesa ji jemně vzala za ruce. „Čeho, dítě? Není se čeho bát. Vy to máte vlastně vzrušující a zábavné. Co já bych dala za to, kdybych to mohla prožít stejně…“ Sevřela rty, až jí zbělaly. „Běžte už do sálu, Výsosti. Já ještě musím… pro něco si ještě musím zajít.“

Chvilku na ni ostražitě hleděla, ale pak přikývla a sešla dolů. Sál už byl plný hostů. Bál Vyvoleného právě začínal. René ze zdvořilosti vystřídala pár zájemců o tanec s ní, ale stále se po očku dívala na jediného. Krásná k nepoznání, běželo jí s uspokojením hlavou. Ano, přesně taková chtěla… potřebovala dnes být. Jeho zatím poznala na první pohled, i když byl v civilu. Měl na sobě červený oděv, který mu nesmírně slušel, a jeho divoké a vzpurně rozpuštěné nazrzlé vlasy by poznala snad i poslepu. On si ostatně nedal s maskou přílišnou práci a vzal si jen jakousi pestrobarevnou škrabošku. Pokud viděla, příliš netančil, snad jen jednou ho zahlédla v kole s jakousi mladou dívenkou, ještě děvčátkem, které mu chvílemi stálo na nohou. Stiskla rty. Ta holka, ať už to byl kdokoliv, byla se svou nádhernou hustou hřívou rozpuštěných tmavých nazrzlých kadeří a oválnou tváří s modrýma očima tisíckrát hezčí než ona, princezna! A přitom to ona, princezna, si dělala na jejího tanečníka zálusk!

Hodně pila, i když si dávala pozor, aby se skutečně neopila. V průběhu noci však do sebe obrátila dost šampaňského, aby to později mohla alespoň předstírat. Zrzka v červeném nakonec donutila k tanci těsně před půlnocí. S úderem dvanácté mu podala umělou růži. Roztržitě ji uchopil obvázanými prsty, protože zdravou rukou držel ruku dívčinu. Usmál se na ni. Jako celou dobu, kdy spolu tančili, i teď jí poskočilo srdce. Ví, kdo je? Ví, že tančil s princeznou? Jistěže ne… jak by to jen mohl tušit? Ostýchavě mu úsměv opětovala a odvedla si ho do komnaty. Než si sňala masku, sfoukla voskovice, aby ji nemohl spatřit. Srdce jí bušilo. Na slabých nohou přistoupila k lůžku a nadzvedla pokrývku, pod níž on, rychlý jako vždy, už nenuceně ležel. Vklouzla k němu a objala ho kolem pasu. Upřeně se dívala do téměř neproniknutelné tmy, kde tušila jeho tvář. Kdyby nebylo těch jizev… byl by to krásný muž. A i tak měl v sobě něco okouzlujícího. Sílu, statečnost… atributy gardisty. Snažila se nedat najevo nervozitu. V jeho náruči jí ostatně rychle pozbyla. Trošku se ho bála, ale on se evidentně usilovně snažil být něžný. Sama René ho brzy od tohoto jeho záměru odradila. Shledala, že se jí to vlastně líbí. Skoro ho ponoukala, aby přitvrdil. Nakonec se jí zalíbil ještě jednou věcí – ani ho nenapadlo ji opustit předčasně. Zařekla se, že na tuto noc nikdy nezapomene. Byla její první v každém směru a René zároveň již dopředu věděla, že pokud jde o tohoto muže, bude i její poslední. Tím spíš nechtěla promarnit ani chvilku. Nezkušeně se v něm znovu a znovu pokoušela probudit novou touhu. Nakonec ani nevěděla, kdy usnuli a kdo začal dřímat jako první. Usnula s myšlenkou na to, jak jako by si byli s tím mužem souzeni. Narodili se přeci ve stejný dubnový den… jenomže on o dvacet let dříve.

…

Po probuzení chvílku Renému Adamovi Fyrovi trvalo, než pochopil, kde je. Nakonec k tomu došlo velmi nemile. Jak se tak rozhlížel kolem sebe, uviděl po svém boku na lůžku… Zalapal po dechu. René Hulaimé! Omráčeně na ni zíral. Ještě nikdy ji neviděl s copem, vypadala… úplně jinak než obyčejně. Jak to, že ji nepoznal, rval si vlasy důstojník. Na zadní straně víček se mu mžikem vybavila uplynulá noc. Bál, tanec, růže… a ty hrozné, jenomže příjemné – nebo spíše příjemné, jenomže hrozné – věci, které spolu potom podnikali tady, za závěsy lůžka… Polil ho pot. Propáníčka, kdyby byl jen tušil, že je to princezna… Tichounce sám na sebe zavrčel. Jistě, ano, chtěl jsem… chci dítě… ale ne takhle! Po očku se znovu podíval na spící dívku. Pomalu se uklidnil. No co, pomyslel si. Spal jsem už s bezpočtem ženských a v žádné z nich moje sémě nezažehlo jiskru nového života. Pravděpodobnost, že k tomu dojde zrovna u René Hulaimé, je malá… Zakroutil hlavou. Pořád mu to nešlo na rozum. Přeci se nijak nesnažil maskovat, nadto kolik mužů na Bále mělo zlomené čtyři prsty… To ho princezna opravdu nepoznala? Ale hodně toho vypila, vzpomněl si pak. Možná prostě jen strčila růži prvnímu, s kým ve chvíli půlnoci zrovna tančila, ani si ho neprohlížela. On sám měl ostatně větší podrobnosti trochu v mlze, mozek jako by měl obalený vrstvami plátna, vjemy k němu putovaly zoufale pomalu… Raději nad tím přestal dumat z obav, k čemu by se při ještě hlubších úvahách asi mohl dobrat.

Vstal, tiše, aby Její Výsost nevzbudil, rychle se oblékl a nenápadně se vytratil. Pro jistotu se cestou ke kasárnám zastavil v kapli a několikrát se za nezdar věci pomodlil. Pak však doslova utekl, protože v něm začala v té atmosféře doléhat obava, že by Pán mohl jeho hlas ignorovat už jen proto, že tu poručík byl hostem více než sporadickým. Když už odcházel, bleskla mu naděje. I kdyby princezna obtěžkala, přeci by si mne nemohla vzít! Jeho Veličenstvo by to nedovolilo, vždyť nejsem… A jiskřička pohasla. Ne, uvědomil si skoro mrzutě. Jsem šlechtic.

…

Ale jeho modlitby vyslyšeny byly. René Hulaimé neobtěžkala, pročež se její otec rozhodl v únoru v den svých narozenin uspořádat další Bál Vyvoleného. Své dceři se svěřil, jak tím pobouřil řadu aristokratů, v jejich čele samozřejmě plukovníka Syma. Spílali mu, že boří tradice, na něž by měl brát ohled a ctít je. Král byl jiného názoru, tvrdil, že tradice jsou sice teoreticky dobrá věc, ale v praxi jen překážejí. I tradice se přeci musejí vyvíjet, nelze zcela stagnovat. Kromě toho, on je přeci král, korunovaný a pomazaný, a král je zákon. Může si tedy s Bálem Vyvoleného dělat, co se mu zamane. On je král, a je tužbou snad každého panovníka, aby u vlády zůstala jeho dynastie. Pravda, reprezentoval jen vedlejší linii, stále však rodu Hulaimé, kromě toho nyní vládl on, o tom se nedalo diskutovat. Jenomže někteří dvořané vedeni Venceslavem Symem jako by v něm stále viděli jen regenta. „Což nechápou,“ div ne s hlavou v dlaních naříkal král, „že se jen snažím zabránit tomu, aby se opakovalo to s Mikulášem Arianovičem? Ten mládenec by se byl co nevidět ujal vlády, kdyby nebyl spadl z té věže, což mu přineslo smrt. Vždyť já sám vím nejlépe, o čem mluvím, měl jsem čtyři děti, dnes jsou naživu dvě, myslím ty legitimní, i když jejich legitimitu také zpochybňují. Já sám vím nejlépe, že potomků, obzvláště těch legitimních, nikdy není dost, zejména v královské rodině, a my teď jsme královská rodina, já, Charles i vy!“

Pokud šlo o René, té to bylo zcela jedno. Ještě stále se nevzpamatovala z Mikulášovy smrti a stále ho milovala. Současně už však nebyla zcela dítě a věděla, že je nutné, aby splnila své povinnosti. Ty sestávaly zejména z manžela a dětí, které by teoreticky mohly jednou skutečně usednout na trůn. Její bratr Charles byl sice korunní princ a měl už dva syny a jeho žena byla znovu těhotná, jenže… člověk nikdy neví. Potomkem, kterého doufala, že počne v noc prosincového Bálu, si chtěla jen udělat radost. Snila o dítěti, teré by bylo tak krásné jako ten zvláštní gardový důstojník… Co naplat, nepovedlo se to. Další příležitost už nebude, ale pořád ještě může počít jiné, zcela legitimní dítě. Věděla, že její otec se nevzdá, dokud mu s manželem neukážou zdravého potomka… a možná ani potom ne. Vzala si tedy na Bál stejnou masku jako o Vánocích a šla pátrat po mladém aristokratovi, který by ji na tomto Bále zaujal.

Ten den se konaly hned tři slavnosti. Damon Hulaimé slavil čtyřiapadesáté narozeniny, René prožívala svůj již druhý Bál Vyvoleného a ženil se zámecký lékař, Vladimír Nikitič Jankovljev.