Za Kiery Tërrové / Stá čtyřicátá devátá kapitola - Vladimír

Tu noc, kdy Lucius Tërr odjel, se Vladimír skutečně opil. Pil na vztek i žal a ráno si toho mnoho nepamatoval. Nemusel si pamatovat. Služebná s trochu kratšími tmavě kaštanovými vlasy a hnědýma gonskýma očima, která ležela vedle něj, hovořila za vše. Dlouhou půlhodinu věnoval lékař tomu, že se pokoušel si vzpomenout, jestli se spolu mohli opravdu milovat. Pak to vzdal a dívku vyhodil.

Docela na ni zapomněl. Myšlenka, že by s ní mohl něco mít, mu připadala tak bizarní, že jí nepřikládal žádnou váhu a spíše se jí v duchu smál. Plně se ponořil do své práce, zajímaly ho především prsty poručíka Fyra… on ho totiž zajímal vlastně spíš poručík Fyr než jeho prsty, ale důstojník si lékaře nevšímal. Vladimíra to ani moc netrápilo, Fyra by stejně měl jen jako takové povyražení a lék na své vzpomínky. Vztah, který přes čtyři roky kvetl mezi ním a Luciem, nedokázal jen tak hodit za hlavu. Často si na Lucia vzpomněl, ničeho však nelitoval. Naopak si víc a víc uvědomoval, že je dobře, že mu dal vale.

Často za ním teď přicházela hraběnka Tërrová. Dával jí odvary, které měly zmírnit její bolesti, a ona pro ně chodila znova a znova, přestože jí říkal, že neví, zda budou mít kýžený účinek. Zjevně jej měly.

„Nevíte… něco o Luciovi?“ nevydržel to jednoho dne koncem ledna.

Přikývla. „Ale jistě, psal mi z Francie, našel službu u svého nevlastního bratra… u bratra ministra Salla.“ Chvíli se na Vladimíra užasle dívala. „Vám vůbec nepíše? Myslela jsem, jací jste nebyli přátelé…“

„To jsme byli,“ tiše vzdychl. „Byli…“

Mohl být začátek února, když si vyrazil na projížďku a nějak se zapomněl. Když se vracel, byla už tma a stráže mu div nezavřely bránu před nosem. Na nádvoří sesedl z koně a odvedl ho do stájí. Pak zamířil k paláci.

„Monsieur Jankovljeve?“ uslyšel najednou ze tmy hlas.

Zpomalil a rozhlédl se kolem. U studny zahlédl nějakou siluetu.

„Ano, to já na vás mluvila,“ řekla ta silueta.

„Co potřebujete?“ zamířil k ní.

Dlouho mlčela. O krok ustoupila a odhalila tak lucernu, kterou měla postavenou na kraji studnice. Ta jí vrhla světlo do oválného obličeje s plnými rty lemovaného rozpuštěnými hnědými vlasy.

„Ty?“ podivil se Vladimír, když ji poznal. „Co chceš?“

„Nezdržím vás dlouho,“ ujistila ho mírně. „Jen jsem vám chtěla něco říct. Myslím, že byste to měl vědět, monsieur, kdybyste náhodou měl zájem… nás tu a tam navštívit. Já vlastně ani nevím, jestli si na tu noc po Vánocích pamatujete… já ale ano. A už nikdy nezapomenu. Nosím totiž pod srdcem vaše dítě.“ Mírně pokrčila rameny.

Zůstal na ni němě zírat.

„Jak jsem říkala, jen si zkrátka myslím, že byste to měl vědět. Jak s tou informací naložíte…“ Nechala větu viset ve vzduchu, ani se nepokusila o naznačení otázky. Pomalu vztáhla ruku po lucerně a i s tím světlem odcházela.

Díval se do tmy, kde tušil studnu. V hlavě měl tisíce myšlenek, vrhaly se jedna přes druhou, šplhaly po sobě a snažily se prodrat až k jeho absolutnímu jasnému vědomí… Dítě? To bylo to poslední, čeho by se nadál! Vždyť ještě přede dvěma měsíci byl s Luciem… Připadalo mu to tak dávno… jako by vzpomínal ne na svůj vlastní život, ale na život někoho jiného, o kom slyšem jen vyprávět.

Otočil se na dívku. „Jak se jmenuješ?“

„Lucie,“ odvětila překvapeně. Měl dojem, že k němu obrátila tvář.

„Lucie…“ opakoval. Jako by dostal pěstí do žaludku. To jméno jím otřáslo. Rychle se však vzpamatoval, když pomyslel na to dítě. On sám své rodiče nikdy nepoznal. Jeho matka zemřela při porodu a jeho otec se prý utrápil… Vychoval ho dědeček, i ten však brzy zemřel a od té doby žil Vladimír Nikitič sice oficiálně v poručnictví plukovníka d’Agoulle, reálně však vyrůstal sám s pár vrstevníky, dětmi plukovníkových sloužícich. A s Alexandrem Sallem, ovšemže. Zachvěl se při vzpomínce na ty hrozné věci, které mu ministr hospodářství jako malý chlapec prováděl. Věděl, co to je, vyrůstat bez otce, bez obou rodičů. A nechtěl pro své dítě totéž. On bude lepší rodič než jeho nezodpovědný otec!

„Lucie,“ oslovil dívku znova. Skoro nemohl uvěřit vlastním slovům. „Jestli chceš… vezmu si tě za ženu. Budeme řádná rodina.“ Pokusil se na ni usmát.

Svatba se konala dopoledne 22. února roku Páně 1733. Na nevěstě těhotenství zatím znát naštěstí nebylo. Vladimír Nikitič s ní ovšem svatební noc prožít odmítl. Dne 10. října mu Lucie těžce povila syna. Po otci dostal jméno Vladimír Vladimírovič.