Za Kiery Tërrové / Stá padesátá kapitola - Charles

Svatba se podle plánu konala v první třetině měsíce března, nedbajíc na počasí, které se ji pokoušelo vyřadit z programu. Byl dán termín, kdy se bude ministr ženit, a taky se ženit bude, třebas v mrazu. Zásnuby byly ohlášeny již loňského listopadu a svatbu vystrojilo samo Jeho Veličenstvo. Na snoubencích mohli všichni oči nechat. Ministr d’Elzzbierppe na sobě měl oděv své milované modré barvy a na krku masivní řetěz rady, kromě něj však také jemnější řetízek zatížený velkým rubínem. U pasu měl lehký fleret zdobený drahokamy, které se zeleně třpytily. Jeho nastávající se skvěla v oslnivých měkce šedých šatech, které se na první pohled zdály být prostě bílé a člověk se musel dlouho pozorně dívat, než mu došlo, že bílé nejsou. Jejich spodní lem a konce rukávů nad krajkovými manžetami byly zdobeny droboučkými rubíny a stejné drahokamy zářily i v jejích vlasech, kde byly nějak propleteny mezi havraními kadeřemi. Nijak však nedokázaly mladé ženě přidat na kráse, ani ony, ani stříbrný pás.

„Povedený páreček...“ ušklíbla se Lucie Jankovljevová (svoje rodné jméno přestala používat úplně a neobtěžovala se ani pomyslet na obyčej jeho uchování alespoň v psané podobě). „On jednooký, ona ošklivější než...“

Vladimír Nikitič Jankovljev sevřel dlaněmi v rukavicích její tvář, prudce ji k sobě obrátil a políbil. Líbal ji neobyčejně dlouho, a když se konečně odtrhl, lapal po dechu.

Charles Näüs, který to slyšel i viděl, okamžitě vytušil, že v tom gestu nebylo ani stopy po lásce lékaře k nové manželce. Muž to udělal z důvodu více než prozaického: chtěl ji rychle umlčet. Vyznal se. Charles sám dobře věděl, že být lékařem není jen tak. Znamenalo to současně být důvěrníkem, zpovědníkem... diplomatem. A diplomacie si žádala (nejen) dnes mlčet.

„Ta komedie přímo bije do očí,“ poznamenal navzdory diplomacii jeho otec. Michel Näüs býval vrchním chirurgem gonské armády, ale nyní tuto funkci již sedmým rokem zastával Charles. Syn teď sledoval otcův pohled upírající se na muže rychle kráčejícího několik kroků před snoubenci a mávajícího dvěma korouhvemi – praporcem se znakem rodu červeného šípu a vládnoucího rodu Hulaimé. „Je to maškara... Víc nastrojená nebyla snad ani princezna Saforovová, když si před víc než dvaceti lety brala tehdejšího korunního prince.“

Charles Näüs pokrčil rameny, na tehdejší slavnost si příliš nepamatoval. Jen na to, že se tehdy opil pivem, které jemu a několika dalším chlapcům přinesl rozcuchaný zrzek... jak se jen jmenoval... Ach, no ovšem! René Fyr! Byl o pár let starší než Charles, možná nejstarší... ano, nejstarší ze skupinky, která se tehdy na dvoře sešla a popíjela... a rozprávěla... a potom zvracela... a neměla ponětí, že za skoro pětadvacet let bude někdo kuchtíkem na zámku několik mil odtud, někdo bude poručíkem královské gardy a někdo vrchním vojenským chirurgem. Tehdy to bylo jedno, všichni dostali od svých otců třináct ran, budoucí kuchtík, stejně jako budoucí vrchní vojenský chirurg... třináct ran podle věku nejstaršího z uličníků... třináct ran pěkně na holou...

„Vaše Veličenstvo,“ zaslechl poblíž tichý hlas. „Prosím za prominutí své drzosti, ale... nepřeháníte to už? Není to trochu příliš?“

„Proč?“ lhostejně se otázal panovník.

Ministr hospodářství natahoval ruce k železnému útlému koši s řeřavými uhlíky. „Je nutné píchat do vosího hnízda? Jistě, svatba, budiž... to by ještě člověk pochopil, ale Vaše Veličenstvo s odpuštěním strčilo k těm vosám celou ruku... takhle okatě to podporovat...“

„Octavianus d’Elzzbierppe není žádný hlupák. Netají se se svým postojem k nám, tak se ani my nebudeme tajit se svým postojem k červenému šípu. A co, že se tu pořádá taková pěkná oslava! Ministr d’Elzzbierppe nám slouží dobře a narozdíl od jeho jiných příbuzných věrně, tak proč bychom to neodměnili?“

„Samozřejmě, Vaše Veličenstvo,“ strojeně se usmál Alexandr Sall, položil si dlaň na prsa a uklonil se.

Král byl ve výtečném rozmaru a také se na něj usmál, upřímně.

Charles Näüs si dal záležet, aby se pohled ministra hospodářství, když od panovníka odcházel, setkal s pohledem jeho. Když se potom chirurg ohlédl za králem, rozmlouvalo už Jeho Veličenstvo se svým synem Charlesem a jeho ženou. Oba mladí byli oděni v měkce růžovém šatu s bílými rukavičkami, král měl oblečení žluté. Neměl paruku a vlastní, nyní již spíš šedivé, než blonďaté vlasy, řidší, než kdysi, měl rozpuštěné. Nevypadal už tak mladě a silně jako tenkrát při zásnubách plukovníka d'Agoulle a ruské princezny, z nichž ho Näüs pamatoval. Tenkrát mu bylo tolik co vrchnímu vojenskému chirurgovi nyní. Přesto, pomyslel si Näüs, by nepochybně ještě dnes dokázal v případě potřeby cválat se šavlí v ruce vstříc nepřátelům. On by to aspoň opravdu udělal, ohrnul chirurg ret. Výhoda vojáka na trůnu. Není jako jeho předchůdce, Richard VI., kterým jsem vždy tak trochu opovrhoval, jelikož v době války zalezl do svého paláce a skryl se mezi přepychem a pohodlím, jichž se vojákům v ležení nedostává... Ne, současný panovník by něco takového neudělal. A možná, pomyslel si ponuře, se mu ještě dostane příležitosti to dokázat.

Že je ministr financí ze sňatku nadšen podstatně méně než jeho nevěsta, potvrdil Näüsovi rezervovaný tón jeho naprosto bezvarvého hlasu, když ke své příbuzné nuceně hovořil u oltáře. Pak konečně nastaly zábavy, na které se chirurg těšil. Oslavy trvaly až do bílého rána. Charles Näüs miloval tanec. Užíval si jej při každé příležitosti, protože v ležení, zvláště pak po bitvě, kdy měl ruce doslova plné práce a nevěděl, kam dřív skočit, se těch příležitostí naskýtalo pomálu. Miloval rychlý, rozverný tanec lidového rázu, při kterém mohl prakticky neomezeně osahávat půvabné tvary markytánek, děveček a služebných. Obzvláště poslední měsíce to však jen doteky skončilo, protože měl chirurg jinou stálou milenku. Pokud šlo o jeho zákonitou choť, byli si vzájemně dokonale lhostejní a nezajímali se, co a s kým ten druhý dělá. Formálně však svazek trval dál, také kvůli dvěma synům, Michelovi a Alexandrovi.

Hned druhý tanec věnoval neteři nevěsty, Antigoně. Zašilhal ke své milence, ale pak si řekl, že se předtím, než ji požádá o tanec, ještě pověnuje stolům s občerstvením. Právě se sice naobědval, jenže chuť mu zůstala a ke všemu se kolem stolů neustále někdo ometal, takže hrozilo, že za chvíli nebude moc z čeho vybírat. Charles Näüs dal přednost bohatému výběru. Tanečnice mu neuteče.

Objevil pečená křidélka, jejich počet byl nepochybně již značně prořídlý. Rychle si jedno vzal a posunul se s ním k vínu, které se hotovil čistou rukou nalít. Vedle stála mísa oliv. Ty líně napichoval na stříbrné párátko ozdobené nádherným modrým drahokamem vysoký statný muž s krátce ostříhanými šedivými ustupujícími vlasy a sveřepou vrásčitou tváří. Na sobě měl černo-zelenou uniformu s odznaky plukovnické hodnosti a vyznamenáními. Kolem krku měl po způsobu gardistů černý šátek. To už Näüs věděl, proč.

„Plukovníku de Taale!“ zvolal, upřímně překvapen.

„Kapitán Näüs,“ označil ho důstojník hodností i jménem, když na něj upřel pohled, a jeho vrásčitá tvář se ještě zvrásnila úsměvem. „Dlouho jsme se neviděli.“

„Dlouho,“ přitakal chirurg. „Upřímně mne překvapuje, že vás tu vidím stále v uniformě. Měl jsem za to, že jste již vojenského řemesla zanechal.“

„Na čas ano,“ přikývl krátce důstojník a opět se letmo usmál. V jeho chrupu se zablýskl a zatřpytil drahokam nahrazující jeden dolní přední zub, Näüs si ho z doby, kdy plukovníka viděl naposledy, nevybavoval. Vzhledem k tomu, jak vyšší důstojník šišlal, přišel patrně o více zubů, které už se ovšem nahrazovat neobtěžoval. „Můj syn je ale už dospělý a v tomto ohledu velmi schopný, ujal se role hlavy rodu místo mne a já se mohl vrátit do pole... Ještě leccos dokážu. A doma jsem se ubezpečil, že radši zařvu kulí v srdci nebo šavlí v lebce, než abych na smrt nečinně čekal v posteli.“

Näüs se raději zdržel komentáře. Zastával přesně opačný názor. Raději klidnou smrt. A hlavně klid před ní.

Od dalšího hovoru se šišlavým plukovníkem ho zachránila dcera ministra hospodářství. Tmavovlasá dívka přiběhla k nim a pověsila se staršímu důstojníkovi kolem pasu. „Strýčku! Že si se mnou zatančíte?!“

Gneus Marcelus de Taale rozhodně nebyl žádný její strýček, ne pokrevní, ale nikterak se tomu oslovení nebránil. Dřepl si, dlaní se opřel o dlažbu. S úsměvem dívenku pohladil po vlasech ve slušivém uzlu, přitáhl si ji k sobě a políbil ji na čelo. „Bude mi ctí, mademoiselle Sallová.“

Charles Näüs se za nimi díval a líně cumlal olivu. Neměl nejmenší pochybnosti... Ačkoliv oficiálně neměli do poslední chvíle vědět, kdo všechno v delegaci bude, chirurg už neomylně větřil fakt, že plukovník de Taale se ocitne po jeho boku. Neexistoval jediný další důvod, proč by byl jinak na svatbě přítomen a musel sem vážit dalekou cestu.

O hodinu později na Gnea Marcela de Taale narazil podruhé, tentokrát jej zastihl ve společnosti svého otce.

„Bratři Rodovi, říkáte?“ kroutil hlavou Michel Näüs. „Padli před několika lety v boji s červeným šípem. Přesněji řečeno... Pierre padl v boji s červeným šípem – ach, Charlesi, skvěle, že ses nachomýtl! Pověz tady plukovníkovi o bratřích Rodových.“

Charles Näüs přimhouřil oči. „Jaufré a Pierre Rodovi? Nerozlučná dvojka... skoro až do samého konce. Ano, Pierra střelili do břicha. Pořád jsem si myslel, že... ho z toho dostaneme...“ Pokrčil rameny. „Bůh si ho stejně povolal k sobě. Jaufré ho přežil asi o čtrnáct dní, zahynul na nějakou nemoc, těch bývá v táborech málem stejné množství jako samotných vojáků.“

„Škoda jich...“ promnul si plukovník de Taale hladce oholenou bradu. „Je si dobře pamatuji. Byli to také lékaři. Vlastně to byli oni, kdo tehdy... provedli operaci plukovníka Fyra...“

„O tom jsem slyšel,“ přitakal Näüs. „To byla ta, k níž se nachomýtl plukovník d’Agoulle?“ Ušklíbl se. „Prý od té doby nepozřel maso...“

Plukovník de Taale se na něj tvrdě zadíval. „Každý reaguje jinak. A jako chirurg přeci nejlíp víte, jaká je to záležitost, taková amputace.“

„Ano, vím,“ připustil. „Moje první zkušenost byla s granátníkem, kterému... granát vybuchl v ruce. Když jsem ho uviděl, rovnou na obvazišti jsem se pozvracel... ale člověk přivykne, všemu.“

„Když je k tomu donucen,“ nespustil z něj tvrdý pohled starý plukovník.

„Omluvte mne,“ vzdálil se mladý Näüs. Zamířil ke své milence a opět ji požádal o tanec. S úsměvem vložila svou hebkou ručku do té jeho.

Neměl zájem účastnit se ukládání na lože, zjevně stejně jako královna Katariina. Pobaveně sledovali, jak průvod v čele se samotným panovníkem vyráží k paláci. Přitom ukusoval medový koláček.

Jeho milenka mu položila s úsměvem ruku na předloktí. Krátce pohledem ukázala k obloze, která již začínala světlat. „Nepůjdeme také do paláce? Na vlastní lože?“

Vřele se na ni usmál a polkl poslední sousto sladkého medového těsta. Přikývl. Bylo načase jít na lože. Za několik málo hodin bude delegace vyrážet na cestu. Silněji stiskl ruku své vzácné plavovlasé milenky. Bude příjemné se ještě předtím naposled pomilovat...

 

Družina byla početná. Chirurg zaznamenal, že se ve svých odhadech nemýlil. Přítomen byl jak plukovník de Taale, tak ministr hospodářství, Alexandr Sall. Překvapilo ho však, že zde není Hugo d’Elzzbierppe. Zrovna toho tu čekal s největší pravděpodobností. Společnost jim dělal ještě Olbram Renaird, ministr války, a vrchní písař. A samozřejmě početný gardový doprovod tvořený jednotkou pod velením prvního poručíka, Jean-Baptista Üffäho. Nešla mu na rozum poslední věc – jak do této skupiny zapadá on, vrchní chirurg, proč se i on dostal na tuto misi.

Doprovázena korouhevníky, tambory a dalším lidem, zamířila delegace směle na východ. Byli na cestě čtvrtý den, když brzy dopoledne dospěli na dohled asi největší překážce, která na ně cestou čekala. Řeka Ttrav tu byla široká, na pohled klidná hladina odrážela tápající sluneční paprsky. Nevedl přes ni most, bylo nutno ji přebrodit. Průvod popohnal první koně do vody. Zvířata neklidně frkala a hleděla si na protější břeh pospíšit.

„Jsme všichni?“ otázal se Olbram Renaird, když se shromáždili na opačné straně.

„Ještě kapitán Näüs,“ ukázal poručík Üffä. „Zdržel se ve křoví...“

Uhlově černý valach se zastavil kousíček od vody a odmítal jít dál. Pohazoval hlavou, hrabal kopyty, zarýval je do půdy pod sebou. Chirurg na jeho hřbetě už začínal zuřit. „Tak poslouchej, pitomé zvíře,“ procedil a zalovil v brašně. Sevřel rukojeť jezdeckého biče. „Trčíme tady na místě už dlouhé minuty. Koukej překročit tu řeku, komediante, tví druhové to zvládli!“ Přetáhl zvíře přes stehno. Valach slabě zařičel a neochotně udělal několik kroků. Divoce stříhal ušima. Chtěl se vzepnout, ale jezdec ho udeřil znova. Vraník vystřelilvpřed, jako by chtěl řeku přeletět. Voda se rozstřikovala o zběsile uhánějící kopyta. Další šlehnutí. Kůň hlasitě zaržál a vzepjal se. Näüs se neudržel. Zaklel stejně hlasitě jako jeho kůň a se žbluňknutím spadl do řeky. Valach byl ve vteřině na druhém břehu. Skoro jako by se mu vysmíval, otočil se na chirurga a slabě zaržál.

Charles Näüs se nebál, uměl plavat, dobře a rychle. Rychle se vzpamatoval i z pádu do studené vody – jenomže ne dostatečně rychle. Toho tvora si vůbec nevšiml a nikdy se už nedozvěděl, co byl zač. Udělal prvních pár temp, když ucítil, že se mu něco zakouslo do nohy. Zalapal po dechu, víc překvapením, než bolestí, kterou pro chlad vody víceméně nevnímal. Pokusil se přidat na rychlosti, ale bolest rapidně zesílila. Raději toho rychle nechal. Zoufale se rozhlédl. Na dosah ruky nalezly jeho oči na hladině plovoucí jezdecký bičík. Hmátl po něm a co nejopatrněji, ale rychle se otočil. Neviděl nic, jen vodu zrudlou krví. Jeho krví. Mírně zahýbal poraněnou končetinou, odhadl vzdálenost a prudce švihl bičíkem. Do vzduchu vystříkla rudá voda. Zuby pod hladinou opustily jeho maso. Chirurg snadno odolal pokušení udeřit ještě jednou, otočil se a rychle zabral ke břehu, kam právě dobíhali dva gardisté, z nichž jedním byl poručík Üffä.