Za Kiery Tërrové / Stá padesátá první kapitola - Jean-Baptiste

První poručík gardy nervózně přešlapoval na místě a přihlížel, jak si vrchní chirurg vyhrnuje zkrvavenou nohavici. Noha na první pohled nevypadala dobře. Z hluboké rány energicky tekla tmavá krev, které už nemělo být souzeno dostat se do plic, aby se tam okysličila. Zranění se v souladu s tím, že bylo způsobeno horní a dolní čelistí, táhlo po obou stranách lýtka. Ze stejného důvodu se zdaleka nejednalo o čistý řez. Gardový důstojník by byl přísahal, že chirurg, jak si nohu prohlížel, trochu pobledl. Rovněž by mohl odpřisáhnout, že když požádal: „Brašnu, podejte mi, prosím, mou brašnu,“ jeho hlas byl nápadně zesláblý. Üffä pohnul svaly, aby mu zavazadlo podal, ale předešel ho starý plukovník, který dosud seděl na koni vedle oře ministra Salla. Nyní se nahnul do strany, chytil jednou rukou otěže Näüsova vraníka, druhou rukou odepjal brašnu od sedla. Popojel k nim a hodil zavazadlo do trávy vedle velmože. Spolu s Üffäm se nehnutě díval, kterak chirurg brašnu otvírá, přehrabuje se v ní, vytahuje a otvírá nádobku s nějakou pronikavě páchnoucí mastí, ale vzápětí ji odkládá stranou a znovu noří ruce do brašny. Muž si lýtko pevně ovinul tenkou vrstvou plátěných obvazů, na ni nanesl mast a pak nohu zafačoval ještě jednou.

„Pomozte mi vstát,“ požádal unaveným hlasem své druhy. Plukovník de Taale mu nabídl své rameno, aby se o něj opřel, poručík Üffä přiskočil z druhé strany.

„Kapitáne Näüsi,“ oslovil chirurga trochu přiškrceně, „nechcete se vrátit?“ Vyměnil si pohled s plukovníkem.

„Dám vám jednoho gardistu jako doprovod,“ velkoryse nabídl ministr Renaird.

Jenže chirurg okamžitě vrtěl hlavou. „Nepřichází v úvahu, pane ministře.“ S heknutím a tichým zasyknutím se vyhoupl do sedla svého valacha. „Nemohu se vrátit. Nehodlám riskovat oslabení počtu vaší stráže. Ani o jediného muže. Nemůžete tu na něj čekat a mně se nelíbí ani představa, že by delegace pokračovala bez něj. Kdepak, pojedu dál. A vůbec, pojeďme už, ten koráb nesmí odplout bez nás! Nelze se zdržovat.“

„Jak myslíte,“ kývl po sotva znatelném zaváhání hlavou ministr války. „Vy jste lékař. Pane plukovníku, pane poručíku, zpátky do sedla, jedeme!“

Hned první noc, když se ubytovali v zájezdním hostinci u cesty, zbyla na Jean-Baptista Üffäho relativně malá jizba, kterou musel sdílet s vrchním chirurgem. Potěšení z toho neměl ani jeden z nich. Charles Näüs si dlouho donoci pečlivě ošetřoval a zašíval nohu a osvětloval místnost voskovicemi, aby na práci viděl. Gardista měl pocit, že světlo vidí i skrz zavřená víčka. Vrtěl se, převracel se v lůžku, až už toho měl plné zuby. „Bude vám to trvat ještě dlouho, kapitáne? Rád bych spal... Chcete pomoct? Půjde to rychleji...“

„Nepůjde,“ zabručel nesoustředěně chirurg. „Nemluvte na mě, poručíku.“

Üffä vztekle udeřil zaťatou pěstí do slamníku. „Víte, co, kapitáne Nä¨

usi?“ vyletěl. „Už toho mám opravdu dost. Přál bych si, abyste se mnou konečně začal jednat jako se sobě rovným, kterýmt aky jsem.“

„Jak jste řekl,“ opáčil chladně důstojník a jeho ruka s jehlou ztuhla. „Jsem kapitán, vy poručík. Nejste mi rovný.“

„Jsem poručík gardy,“ ledově upozornil Üffä. „To se vyrovná, na to nezapomínejte.“

„Já jsem šlechtic, vy ne,“ zabručel lhostejně a povýšeně Näüs, ukousl nit, spustil zraněnou nohu na zem a sklonil se, aby zašil druhou stranu lýtka.

„Já jsem u gardy,“ procedil tvrdošijně důstojník zeleno-černé uniformy. Hbitě se zvedl z lůžka.

„A teď jdete kam?“ otázal se důstojník černo-zelené uniformy směrem k prknům skřípající podlahy.

„Povalit na seno tu Röm, která nás obsluhovala. Když už mám být vzhůru, aspoň vyplním čas nějakou činností.“

„Bavte se,“ zabručel unilým tónem chirurg. „Snad od té Röm nechytíte vši.“

„I s holkou s vešmi v mrazu na seně budu spát raději než tady s vámi,“ odsekl podrážděně poručík a praštil dveřmi.

 

Palác v Elzzbierppe, rezidence to rodu červeného šípu, byl ještě velkolepější a skvostnější než Château La Maison du Roi v Ykkhó. Narozdíl od dvoupatrové budovy sídla krále Damona I. měla tato stavba poschodí hned tři a celkově byla rozlehlejší. Výraznou, do očí bijící červenou barvou připomínala poručíku Üffämu zámek ministra Salla, kam jednou doprovázel Helmuta, tím však jakákoli podobnost končila.

Shromáždili se v poměrně malé místnůstce, kde čekali na přijetí u pána domu. Museli odevzdat zbraně, plukovník de Taale zuřil. Do tichého šepotu mezi ostatními členy delegace znělo slabé vrzání prkenné podlahy, kterou rozeznívaly de Taaleho kroky, když bezcílně přecházel sem a tam. Komnata byla tmavá a navzdory obložení stěn chladná. Poručík Üffä měl podezření, že nádherný mramorový krb je vyhaslý schválně. I on se bez nožů a především šavle cítil notně nesvůj, nervózně zatínal a rozevíral pěst a pravou rukou přejížděl po opasku v místě, odkud mu byla odepnuta pochva se zbraní.

Audienční sál představovala ohromná místnost, kde by se podle Üffäho mínění v případě nutnosti mohli shromáždit snad všichni obyvatelé bílé Elzzbierppe. Nyní tu však bylo lidí jen třiadvacet. Šestnáct členů delegace stanulo v nacvičeném útvaru uprostřed obrovské místnosti, nápadně teplejší než salonek, odkud sem muži vešli. Ministři stáli bok po boku, vedle Alexandra Salla se hrdě pokoušel tyčit plukovník de Taale, za nimi klidně stál poručík Üffä, za ním deset Taaleťanů s nehybnými výrazy ve tvářích nesli jistě těžkou masivní okovanou truhlici. Po boku ministra Renairda stál písař a o kousíček dál Charles Näüs, viditelně přenášející váhu svého těla na zdravou nohu. Tvářil se sice naprosto neproniknutelně, ovšem jeho přivřené oči prozrazovaly jeho skutečné emoce, lhostejnost k celé audienci, opovržení a především naprostou nechuť vůbec být členem delegace. Další čtyři muži, kteří stáli v místnosti, byli vojáci, dva hlídali nyní zavřené dvoukřídlé dveře, dva stáli s nepřítomnými výrazy za křesly, na nichž seděl zámecký pán a po jeho pravici jeho nejstarší syn. Třiadvacátou osobou přítomnou jednání byla příslušnice něžného pohlaví. Üffä by si jí v první chvíli dozajista vůbec nebyl povšiml, kdyby si s ní Albert d’Elzzbierppe nevyměnil pohled. Dívka seděla na širokém parapetu okna na žlutém polštářku, klidně, s rukama v klíně. Ačkoliv byla trošinku při těle, byla velice pohledná. Červené šaty, které měla na sobě, pozoruhodným, přesto slušivým způsobem kombinovaly francouzskou a gonskou módu. Na náhrdelníku, který upoutával pozornost k na tak mladou dívku až překvapivě bujnému poprsí, se v hlubokém výstřihu střídaly černé a rudé drahokamy. Krk dívce objímala široká červená mašle, tmavě kaštanové vlasy lemující oválný obličej s plnými rty byly natupírované a lehce posypané bílým pudrem. Dívka byla vůbec nalíčená jen velmi decentně a krása, která z ní vyzařovala, byla její přirozenou vlastností. Na obnažených předloktích, jen minimálně skrytých bílými krajkovými manžetami rukávů, měla husí kůži. Na levé ruce objímaly její prsty zlaté prsteny s rubíny, jeden prsteník a dva prostředník. Její výraz působil klidně, div ne znuděně, ale její oči, které se jakýmsi záhadným způsobem zdály být hnědé, šedé, zelené a modré zároveň, si delegaci prohlížely s velkým zaujetím. Poručík se zachvěl a stiskl ruce v pěst. Něco ho přimělo se podívat na plukovníka de Taale. Opatrně a co nejméně nápadně pohlédl do jeho tváře. I jeho oči se upíraly na dívku a jeho rty se na ni jaksi záhadně, vědoucně a tak nějak potěšeně usmívaly.

Také v očích Alberta d’Elzzbierppe, hnědých jiskrách pod hustou hřívou černé paruky z pravých vlasů, se dal číst zájem. Pouze oči Octaviana d’Elzzbierppe byla tvrdá, výsměšná lhostejnost, která nijak nekorespondovala s rapíry, které měli oba aristokraté připevněné za opěradla křesel a jejichž jílce s nádhernými koši a jednoduchými záštitami vyčuhovaly nad jejich levými rameny.

„Mír?“ udiveně pronesla hlava rodu červeného šípu po proslovu Olbrama Renairda. „Vy chcete mír?“ Strojeně, velice zdařile strojeně se usmála a zabubnovala prsty na opěrce trůn připomínajícího křesla. „Zajisté víte, vznešený pane ministře, že mír něco stojí. Zasedáte přeci v královské radě, jak dokládá váš řetěz.“

Poručík Üffä sice nebyl ani ministr, ani diplomat, nebyl vůbec politik, ale okamžitě narážku pochopil. Stejně bystře si zjevně počínal i mozek ministra hospodářství.

„Nestačí vám privilegium, kterého jste dosáhli? Dvě místa v královské radě, to nemá žádný jiný rod, dokonce ani ostatní rody šípů!“

„Dvě místa v radě,“ hlasem chladným a ostrým jako led pronesl Octavianus d’Elzzbierppe, „to je příliš malá cena za vyhnanství na tomhle ostrově.“

„Guille je vaše léno, nejste zde ve vyhnanství...“

„Slovíčka,“ mávl rukou starý velmož. „Mne neoklamou. Já se v takových slovíčkách vyznám. Guille je naše léno asi stejně, jako zde byl Mikuláš Arianovič Hulaimé na přátelské návštěvě.“

Ministr Sall při zmínce o nevlastním bratrovi slyšitelně zaskřípal zuby.

„Kdepak,“ obdivuhodně pomalým pohybem zakroutil starý d’Elzzbierppe hlavou, „mír vás musí stát víc. Musí vás stát víc, abychom to tu déle snesli.“

Poručík Üffä sice nebyl ani ministr, ani diplomat, nebyl vůbec politik, ale i tentokrát okamžitě pochopil, v jakém mistrovsky skrytém významu Octavianus d’Elzzbierppe dokonavý vid slovesa užil.

Hlava rodu červeného šípu monotónně pokračovala: „Mír vás musí stát víc. Požadujeme čtyři křesla v radě.“

Někdo slyšitelně zalapal po dechu. Příslušníci rodu červeného šípu se na svých křeslech ani nehnuli.

„Čtyři?“ skoro zahřměl Olbram Renaird. „To nepřichází v úvahu! Za chvíli budete chtít hned šestnáct, ne?!“ ukázal svou znalost matematiky ministr války. „Jeho Veličenstvo vám nedá ani tři křesla, natož teprve čtyři!“

Octavianus d’Elzzbierppe jen pomalým pohybem lehce nachýlil hlavu ke straně.

„Nejde to!“ hlasem nepřirozeně pevným a klidným důrazně řekl ministr války, jehož skutečné emoce ale prozradily ruce, které se v bezmocném gestu rozhodily do stran. „Jak bychom je obstarali, monsieur d’Elzzbierppe?! Máme dva šlechtice prostě jen tak bezdůvodně z rady odvolat?“

„Proč bezdůvodně?“ zeptal se hrozivě medovým hlasem Albert d’Elzzbierppe a strašlivě se usmál. „Důvod je přeci zřejmý, tedy... přinejmenším nám. Mír. Mír, který tak požadujete.“

Do nastalého ticha hlasitě zaznělo tiché zasyknutí Charlese Näüse, který si začal rukou nenápadně masírovat stehno.

„Přišli jsme s jinou... jak věřím, ekvivalentní... nabídkou,“ učinil drobný krůček vpřed plukovník de Taale. „Nechť si spolu pohovoří dvě šedé hlavy, monsieur d’Elzzbierppe,“ pravil s pohledem upřeným na hlavu rodu.

Octavianus váhavě přikývl. „Budiž, vyslechnout tu vaši... ekvivalentní nabídku... mohu.“ Po jeho tváři přelétl náznak úsměvu. „Odmítnout ji lze vždy, že ano.“ Konstatování, nikoli otázka.

Gneus Marcelus de Taale se ani nepohnul. Chvíli mlčel, než silným hlasem navyklým překřikovat bitevní vřavu promluvil: „Mír se odnepaměti stvrzuje sňatkem. Žel, korunní princ Charles je již ženatý a jeho synové teprve zkouší první krůčky, nabízím ale alternativu. I my, rod modrého šípu, jsme mocnými šlechtici. Vaše vnučka si může vzít příslušníka mého rodu, snad i mé vlastní rodiny. Můj syn, jenž se nedávno stal hlavou rodu, má již také věk na ženění, letos mu bude osmnáct let. V úvahu by přicházel i můj stejně starý vnuk Marcelus. Mohu také urozené slečně nabídnout svého druhého vnuka, ten je poněkud mladší. Mathieu de Taale, který si nechá říkat Matyáš, ke konci tohoto roku oslaví patnácté narozeniny. Jeho Veličenstvo rovněž mými ústy vzkazuje, že v případě zájmu by bylo lze zvážit rovněž sňatek vaší vnučky s Denisem Tërrem, synem plukovníka d’Agoulle...“

„Moje vnučka,“ ostře a přímo mrazivě se ohradil Octavianus d’Elzzbierppe, „si v žádném případě nevezme žádného sprostého bastarda, ani když pochází z královské krve! To nikdy nepřipustím!“

„Ale ty další tři chlapce,“ pronesl skoro smířlivě Albert d’Elzzbierppe, vstal a položil otci ruku na rameno, „ty zvážit lze.“

„Prosím,“ pousmál se Gneus Marcelus de Taale, sklonil se a z vysokých bot vyňal tři malé portréty. „Nechal jsem zhotovit podobizny těch chlapců. Zde je můj syn, zde můj vnuk Marcelus a tuhle je obrázek mého vnuka Matyáše.“

Albert d’Elzzbierppe od sebe podržel obrázky na délku natažené paže. Zkoumavě si je prohlížel. „Slyšíte, Giselle? Můžete si dokonce vybrat...“ Popošel k dívce. Ta natáhla ruce pro portréty. Otec jí něco tiše šeptal do tmavých vlasů. Dívčiny oči zářily štěstím, div, že se knížecí dcera opravdu neusmála. Portrét Marcela de Taale bbyl okamžitě odložen stranou. Tmavovlasé děvče dlouho těkalo pohledem mezi tvářemi syna a zbylého vnuka starého plukovníka. Nakonec se její oči začaly zdržovat u jediného obrázku, až se tam docela zastavily. Zdvihla pohled k otci, vrátila mu jeden portrét a zbylý si nechala a dlouho se na něj dívala.

Albert d’Elzzbierppe se usmál, pohladil dceru po rameni a vrátil se usednout po boku svého otce. Něco mu pošeptal.

„Je rozhodnuto,“ přikývl naprosto bezvýrazně Octavianus d’Elzzbierppe. „Giselle Eva d’Elzzbierppe si za dva roky ode dnešního dne vezme vašeho syna, pane plukovníku de Taale.“

Gneus Marcelus se nacvičeně usmál a uklonil.

Ihned byla sepsána smlouva, kterou na místě podepsali oba ministři, plukovník de Taale, oba příslušníci rodu d’Elzzbierppe a v roli svědka rovněž Charles Näüs. Otci i synovi byl dán slib, že po návratu do Ykkhó bude smlouva rovněž stvrzena samotným panovníkem a její opis bude zaslán na Guille. Nato byla na pokyn plukovníka de Taale před knížecí dceru položena a před dívkou odemčena truhlice s dary jeho syna novopečené snoubence. Giselle Eva d’Elzzbierppe se okamžitě začala s nelíčeným zájmem přehrabovat v obsahu těžkého kusu nabýtku, jenž sestával převážně z perel, látek, několika šatů, náušnic a pár váčků mincí. Bylo znát, že dívce nejvíce imponuje zrcátko zdobené tyrkysy.

Když delegace přistála u břehu vlastních Gon, zastihla je zpráva o nečekaném skonu Octaviana d’Elzzbierppe.