Za Kiery Tërrové / stá padesátá druhá kapitola - Olbram

Olbram Renaird klidně klusal po levici svého druha v radě, Alexandra Salla, po jehož druhém boku jel plukovník de Taale. Cestu nevnímal. V hlavě mu pořád zněla zpráva o skonu hlavy rodu červeného šípu, která je tak dlouho trápila. Teď ji nahradí mladý Albert d’Elzzbierppe, pomyslel si trpce. Mladý... ono už mu taky táhne na padesát let... Olbram se pokoušel vybavit si a znovu si přehrát audienci v Elzzbierppe. Octavianus d’Elzzbierppe působil duševně zcela zdravým dojmem, nevypadalo to, že by mu vysoký věk zatemnil rozum a úsudek. A přesto... byl to opravdu on, jeho slova, jeho myšlenky? Nebyl stařičký velmož už jen figurkou, loutkou v rukou svého syna, který do ní promítal své názory, emoce, který jí do scvrklých úst ve vrásčité tváři vkládal vlastní slova? Jistě byli předem domluvení, předem si divadlo secvičili, ovšem... jednalo se vskutku o domluvu? Nebyla to spíše prostá instruktáž, generální zkouška před prvním živým vystoupením? Procházeli si své role oba, nebo jen jeden a druhý jen slepě přikyvoval na to, co mu bylo uloženo dělat a říkat?

Ještě, že už to mám za sebou, vzdychl úlevně Olbram v duchu. Za pár dní už budu zase doma u Anny... jak se mi po ní stýská... ach, ano, i já už pomalu stárnu... cítím to. Nejraději bych se od ní nehnul, a není to jen věkem, je to prostě tím, že Annu miluji, stále ji miluji, po všech těch letech... po těch patnácti letech... neuvěřitelné, že už je to tak dlouho, přijde mi to jako včera, kdy naše dlaně spojila stuha... pořád ji miluji, těším se na ni, na její přivítání, její teplou náruč... Přivinul si plášť těsně k tělu. Jak jen mohou být muži svým chotím nevěrní, bručel v duchu. Nechápu to, nikdy bych Anně něco takového neudělal... narozdíl kupříkladu od monsieur Näüse, který se stále ometá kolem jiných děvčat, navzdory tomu, že je také ženatý. Jenže potom, zabloudil pohledem na plukovníka de Taale, jsou tu opačné extrémy. Ty rovněž nechápu, možná je chápu ještě méně než ty svůdce a cizoložníky. Takový až asketický život bez ženy... to se mi zdá až teatrální. A smutné. Musí to být smutný život... Třebaže o plukovníkovi de Taale se říká, že si dovede milostnou zábavu obstarat i bez žen... Že by byl opravdu jedním z těch mužů, kteří, žel, postrádají schopnost ocenit půvab ženského těla a namísto toho pomýleně hledají ukojení svých tužeb a potřeb ne v klíně ženy, který k tomu byl stvořen, leč v zadnici jiného jedince svého pohlaví? To by mě zajímalo...

Ministr války si nenápadně starého důstojníka prohlížel. Poznenáhlu jeho pozornost upoutal spíše jezdec mezi nimi. Olbram si pomaličku uvědomil, že se nejedná o Alexandra Salla. Ten jel na svém neposedném, divokém hnědákovi, kdežto tenhle muž seděl na koni plavém. Měl sice na sobě Sallův plášť a paruku, jenomže Sall Olbrama o více než půl hlavy převyšoval, naproti tomu tento člověk byl stejně vysoký jako přiženěný Renaird...

„Co to má znamenat, monsieur?!“ obořil se na něj Olbram.

Muž mírně sklopil hlavu. „Pan ministr byl tak laskav... dovolil mi to... mně... vždycky se mi ta paruka líbila... a ten plášť...“ koktal překotně, „... je v něm takové příjemné teplo...“

„Ale člověk aby se v něm hrbil, jeho tíha jednoho úplně zatlačí do sedla a na koňskou šíji,“ pobaveně se usmál plukovník de Taale.

„A kam ministr Sall zmizel?“ zaskřípal zuby Olbram, který už se raději nepídil po původu rapíru, který se houpal u písařova boku.

Písař skoro pyšně vykládal: „Jel napřed, chtěl nechat koně pořádně proběhnout... to víte, ten divoch se už nudil, div ze sebe pana ministra nesetřásl... no a mně pan ministr dovolil – “

Nebylo mu dovoleno větu dokončit. Nevrle ho přerušil ministr války: „To už jsme slyšeli a pochopili!“ O okamžik později zazněl odněkud zepředu zoufalý, panický výkřik, následovaný druhým, více hysterickým a proneseným jiným hlasem. Olbram Renaird si vyměnil krátký pohled s plukovníkem. Viděl, jak de Taale smrtelně zbledl, a oba zaryli koním paty do slabin.

Na břeh řeky se dostali současně s kapitánem Näüsem. Jeho svaly se pohnuly zcela mechanicky, automaticky. Když sesedl, zasyčel, víc vztekem, než bolestí. Zraněná noha ho zradila a on se svalil do sněhu, který naprosto ignoroval pokročilý duben. Ostatním dvěma trvalo déle, než se rozkoukali. Dubnu vytrvale vzdoroval i led na hladině zamrzlé řeky. V něm zela díra a z té díry trčela ruka zoufale šátrající po kluzkém okraji ledu ve snaze něčeho se zachytit. Opodál klečel vyděšený posel, který jim nedávno sděloval zvěst o skonu hlavy rodu červeného šípu. Třel si naražené rameno a široce otevřenýma očima zíral na díru v ledu. Olbram se domyslel, že na tom místě před několika okamžiky stál.

Teď už i on seskočil do sněhu a chtěl se vrhnout Sallovi na pomoc. Ruka šátrající po ledu se v tu chvíli smekla a zmizela pod vodou. Olbram měl nepříjemný pocit, že sama se už znova neobjeví.

„Počkejte!“ křikl na něj někdo zezadu. Cválal k nim poručík Üffä, tak divoce, až od kopyt jeho bělouše odletovaly spršky sněhu. Jednou rukou si ještě dopínal padací most kalhot, druhou vytahoval z brašny u sedla lano. Jeden konec hodil ministrovi. „Zavažte si to kolem pasu, jinak pod vodou zmizíte taky, budu vás jistit, honem!“

Ministr nepřemýšlel, mechanicky uposlechl poručíkův rozkaz. Plukovník de Taale a vrchní chirurg, který se zatím vyškrábal zpátky do sedla, stanuli po gardistových bocích a také se chopili lana, aby mu pomohli jej udržet.

Olbram Renaird si lehl na břicho a připlazil se k díře v ledu. Posel si dlaní zakryl ústa. Olbram se upřeně zahleděl do tmavé vody. Těsně pod hladinou postřehl prsty. Chňapl po nich. Jakmile jednou rukou držel ruku Sallovu, bylo už vcelku snadné nahmatat druhou rukou jeho zápěstí. Ruka okamžitě ochabla. Renaird zaklel a přidal na úsilí. Čtyři muži konečně společnými silami vytáhli Salla z vody. Hekající Olbram odtáhl bezvládné tělo co nejblíž břehu. Charles Näüs se opět spustil ze hřbetu koně, tentokrát opatrně a pomalu, a výrazně kulhaje, vydal se k nim a poklekl vedle ministra hospodářství.

„Okamžitě ho musíme svléknout,“ poručil břitce. „Hned, než na něm to oblečení zmrzne.“

„Utáboříme se zde, bál bych se teď pokoušet dostat na druhý břeh,“ rozhodl Renaird, pomáhaje chirurgovi sejmout z bezvládného muže košili. „Pane plukovníku, poručíku Üffä, rozdělejte oheň.“

„Výtečný nápad,“ přikývl nesoustředěně chirurg.

„Kde je ten zatracený písař?“ rozhlížel se nevrle Renaird. „Ach, tady... sem s tím pláštěm, je suchý a teplý, zabalíme ho do něj,“ sklonil se k Sallovi.

„Dýchá normálně, tedy... na to, že byl ve vodě,“ napřímil se chirurg. „Pojďte, pomozte mi ho odtáhnout k ohni... au, zatracená noha... jak dlouho byl v té vodě?“

„Tak... pět minut nejvýše,“ pokrčil neurčitě rameny Olbram. „Spíše bych řekl tak tři, čtyři minuty. spíše asi ty čtyři... všechno... se to seběhlo tak...“

Chirurg si mnohoznačně povzdechl. „Báječně,“ vydechl s úlevou. „Otevřel oči. Pane ministře, slyšíte mě?“

Sall pootevřel a zkroutil rty a roztřásl se.

„Zima, že?“ soucitně pokýval hlavou chirurg.

Posel se už trochu oklepal a zjevně taky nestál o delší pobyt na nejistém ledě, pospíšil si proto zpátky na břeh a k ohni. Bez váhání setřásl z ramen plášť a přikryl jím klepajícího se nešťastníka.

V noci mráz zesílil a ráno, když vyšlo slunce, se již delegace nebála řeku překročit. Zesílil totiž rovněž led na jejím povrchu. Charles Näüs posadil Salla před sebe na koně a přidržoval ho, plukovník de Taale vedl za otěže koně svého přítele.

Během zbytku cesty se Alexandr Sall díky zkušenostem vrchního chirurga probral k životu, alespoň trochu, posledních pár dní mu ale teklo z nosu a co hůř, delegaci děsily jeho prudké záchvaty uši a dozajista také hrdlo drásajícího chrčivého kašle. O horečce, která se k symptomům s vervou přidala, se chirurg raději snad ani nezmiňoval, i když Olbram Renaird ji tušil.

Před Ykkhó se družina rozdělila. Její převážná část v čele s Renairdem zamířila ke králi, ale plukovník de Taale a Charles Näüs doprovodili Alexandra Salla na jeho zámek.