Za Kiery Tërrové / Stá padesátá třetí kapitola - Hugo

Hugo d’Elzzbierppe zkušeně uchopil ministra hospodářství za rameno a druhou ruku mu vsunul pod kolena. Pomalu a jemně ho přetočil zpátky na záda a přikryl. Koutkem oka postřehl, jak se svaly v Helmutově tváři napjaly. Tiše si povzdechl. Gardistovi to bezpochyby připomínalo jeho dvojče Horsta. Alexandr Sall mu byl skutečně podobný, jen měl poněkud kratší vlasy.

Za jeho zády vrzly dveře. Vešla Bernadette v panensky bílých šatech, které kontrastovaly s jejími temnými kadeřemi, které si jedenáctileté děvčátko spletlo do copu a ozdobilo věnečkem z květů. Venku se konečně začalo projevovat jaro, toho roku s téměř dvouměsíčním zpožděním. Bernadette Sallová přistoupila ke křeslu, kde seděla se skloněnou hlavou její macecha, a podala jí horké víno. Lékař se nemohl ubránit úsměvu při pohledu na ministrovu dceru. Narodila se a převážnou část svého dosavadního života prožila v Paříži, kde ji zlá nemoc připravila o matku a málem i o její vlastní život. Poté se s otcem a jeho novou ženou přestěhovala sem. Bylo to milé děvče, klidné, hodné, veselé... Záviděl jí, záviděl ji ministru Sallovi. Diametrálně se lišila od jeho vlastní dcery Antigony, která, jsouc o dva roky mladší než Bernadette, byla divoká, nezkrotná. Hugo ji mohl řezat od rána do večera a nic to nezměnilo. Zlobit začal i jeho syn Hector, ačkoliv Hugo měl podezření, že jen mechanicky plní zlomyslné rozmary své starší sestry. Posledně ho seřezal rovněž, protože Hector vylil pohár vína a v kaluži uklouzla jedna z jeho mladších sester a zlomila si ruku. Zranění by zajisté nebylo tak zlé, kdyby si Hector pro svou nehodu nevybral zrovna podlahu nad schodištěm. Hugo neváhal pro jistotu počastovat trestem i Antigonu, říkal si, že i když v tom osobně prsty nemá, nejspíš to bylo z její hlavy a tak či tak obzvláště jí preventivní výprask neuškodí. Stiskl rty. Byl na ty dva ničemy i jejich mladší sestry sám, Marie-Catherine už jako matka fungovat nedokázala. Už od toho plesu. Hugo navíc vnímal, že se její stav ještě zhoršil. Většinou jen seděla, dívala se do prázdna... okamžiky, kdy se na něj usmála, ubývaly. Nyní se na něj dokonce párkrát podívala, jako by ho vůbec nepoznávala. Dokonce i když za ní přišla její dcera a sedla si jí na klín, žena se ani nepohnula, ani se na ni nepodívala, jako by o ní vůbec nevěděla.

Když se vrátil do jizby, Antigona zrovna matku krmila. Marie-Catherine mechanicky polykala, ale její oči měly zase nepřítomný výraz. Hugo tušil, kam se dívají. Tušil, že už více než komnatu a děti vidí druhý břeh řeky Styx. Hugo dceru propustil, otřel manželce plátěným ubrouskem rty a jemně ji políbil. Nezareagovala. Nepřekvapilo ho to. Jen ho to utvrdilo v rozhodnutí, které s těžkým srdcem promýšlel už několik týdnů. Vtiskl jí do ruky berli a podepřel ji. Naznačil, aby vstala. Pomalu ji vedl ke dveřím. I její chůze se zhoršila, kulhala mnohem hůř než dříve. Ze schodů jí skoro nesl. Posadil ji ke studni, vytáhl nahoru okov vody a dal jí napít. Odhrnul jí z čela pramínek havraních vlasů, díky nimž se do ní tehdy zamiloval. Pořád byly černé, byla o řadu let mladší než on.

Ve stáji osedlal dva koně, svého plaváka a s dovolením Helmuta gardového bělouše jménem Horst. Byl to risk, mohl by dostat tučnou pokutu, kdyby ho viděli, ale kdyby ho dnes viděli, hrozilo by mu mnohem víc. Kdepak, nemínil být viděn. K sedlové brašně přivázal rýč a lopatu. Do brašny vložil polštář. Bude sbírat bylinky... a Marie-Catherine bude spát...

Pomohl své ženě do sedla a pro jistotu ji k němu přivázal, aby nespadla. Nevtiskl jí otěže do rukou, nevěřil, že by pochopila, co po ní chce. Jejího koně vedl sám.

Jeli pomalu, krokem. I když byla Marie-Catherine přivázaná, nebyl si jist, že by zvládla větší rychlost. Pohladil bělouška po hřívě. „Promiň, Horste,“ špitl, aby se nějak zaměstnal. „Zpátky tě pořádně projedu.“

Louka byla prostorná, odlehlá. Nikde ani živáčka. Lidského živáčka. Travnatý koberec byl posetý voňavými květinami, lékař rozpoznal i slabou omamnou jedovatou vůni goi. Nechal koně, aby se procházeli a pásli, pomohl manželce sesednout a usadit se v trávě. Krásná černovláska se podvědomě netečně usmívala. Hugo uvažoval, jestli vnímá dotyk hřejivých slunečních paprsků, vůni květin, jestli slyší šum mírného větříku v korunách vzdálených stromů. Nikdy se to nedozví... lidský mozek je příliš záhadný. Vytáhl polštářek a naznačil jí, aby si lehla. Sedl si k její hlavě, hladil ji po čele a vlasech, pro tu chvíli stejně netečný, stejně duchem vzdálený jako ona. Vzpomínal, jak ji poznal tehdy na lodi, jak se po pouhých pár dnech známosti vzali. Vzpomínal na ten večer, kdy za ním přišla do komnaty zámku, který tehdy spravoval, a oznámila mu, že čeká jeho dítě. Nemohl si přát lepší zvěst. Vzpomínal, jak byla nadšená z plavby do Francie, vzpomínal na léta prožitá s ní v Paříži po boku bratrů Sallových. Když se do jeho myšlenek přikradl stín osudného plesu, výjev, jak se žena kácí k zemi, ucítil lékař v očích slzy. Podíval se na ni. Oči měla zavřené, její hruď se pravidelně zvedala a klesala. Ponořil prsty do jejích vlasů, rozprostřel je kolem její tváře, nechal je uložit se do voňavé trávy, obejmout barevné kvítí. Sklonil se, políbil ji. Políbil vlasy na teplé půdě, dotkl se rty jejího čela a špičky nosu, políbil její hebké, sametové rty. Zaváhal. Když tu tak ležela, vypadala, jako by po probuzení měla být zase v pořádku. Třeba otevře oči, usměje se na něj, sama ho pohladí po tváři a vlasech... Smutně potřásl hlavou. Věděl, že k tomu nedojde. Uchopil polštář, který jí vytáhl zpod hlavy, a vší silou jí jej přitlačil na obličej, až mu na čele vyrazil pot a stekl do očí. Zachvěla se, její tělo se zkroutilo, ruce a nohy vystřelily proti němu, ale nohy na něj nedosáhly. Štípala ho do rukou, škrábala, bušila pěstmi. Byla slabá, pohublá, nemocná. Přes rukávy její útok skoro necítil. Rty se mu zachvěly, ale nepřestal. Nebyla to Marie-Catherine, kdo se mu bránil, bylo to jen její tělo, jen reflex, pradávný pud, ne ona. Pokoušela se odstrčit jeho ruce ze své tváře, ale už ztrácela i tu trochu síly, kterou v ní instinkt zburcoval. Konečně svaly ochably, údy padly do trávy. Hugo ještě chvíli čekal, než odsunul dusivou látku z její tváře. Najednou se na ni nedokázal podívat, musel se odvrátit. Pustil se do hloubení hrobu. Při práci si hryzal ret. Když lopatou jámu zaházel, zašel do lesíku. Našel dvě spadlé větve, svázal je do kříže a zabodl jej do hlíny nad rovem. Dlouho se modlil. Ne za sebe, za Marie-Catherine. Snad Pán její duši přijme, třebaže nebyla pohřbena přísně podle gonských zvyků. Nemohl její tělo spálit, vzbudil by pozornost. Takhle o tom nikdo neví. I kdyby tu pak někdo šel a rov objevil, jemu nemůže být nic dokázáno. Nikdo ho neviděl, když se ženou odjížděl, nikdo ho neuvidí, jak se bude vracet. Neviděly ho ani stráže u brány, o to se spolehlivě postará měšec drobných gonských mincí, obzvlášť, když půjde o lhä.